Svoboda, pojem posledních několika staletí. Dokážeme si ji představit? Dokážeme ji konkretizovat, přenést ji do jednoho pojmu, který je pro nás se svobodou nerozlučitelný? Čím je pro nás ta „svoboda“ právě svobodou?
„Život“ (Michal Suplinčák). To byla první reakce, když jsem několika lidem položil otázku „co je pro tebe svoboda“. Možnost žít si dle svého, tak, jak já chci. To je svoboda pro jednoho z pěti lidí, kterým byla otázka položena.
„Prostor“ (Jaroslav Kaucký). To byla reakce druhá. Neomezený prostor pro pohyb a myšlení, absence hranic – jak ve fyzickém, tak v duchovním světě.
„Volnost“ (Barbora Vondrová). Třetí reakce. To, že vám nikdo do ničeho nemluví, že si vše můžete dělat dle svého, že vám nikdo do vašeho rozhodování nezasahuje.
Čtvrtá (Lukáš Kubec) a pátá (Kristián Konzál) odpověď byla totožná – „neomezenost“.
Jen jednou to bylo vysvětleno jako „neomezené možnosti v lidském konání, avšak neomezená odpovědnost“ a podruhé jako příklad na silnici (autor je velmi zainteresován do automobilů): „například neomezené chování na silnicích, neomezená rychlost, ale jakmile je nějaká nehoda, někoho srazíš, tak vše platíš a jsi automaticky vinen. A do konce života si nezařídíš.“
Pět lidí. Čtyři slova, pět vysvětlení.
Ale neplatí náhodou, dle výše uvedených vysvětlení, že „život“ = „prostor“ = „volnost“ = „neomezenost“ = „svoboda“?
Všech pět „vysvětlení“ má jedno společné, a to že předpokládají existenci objektu a subjektu (vás a někoho třetího, pozorovatele) a předpokládají jakousi „svobodu“ – to, že subjekt nezasahuje do objektu. Že vám nikdo nezasahuje do života, že vám nikdo nenastavuje mantinely poznání, že vám nikdo do ničeho nemluví, nikým dalším neomezené možnosti, neomezené chování v „silničním provozu“ světa.
Pět názorů, pět různých, ale přitom stejných pohledů na svobodu. Na něco tak imaginárního, nadneseného, transcendentního. Pět různých názorů, které říkají vlastně to samé.
Zeptejte se sami sebe – co je pro vás svoboda? A proč? Napište si to na papír. Zapřemýšlejte nad tím a zkuste z toho „vyždímat“ ten nehrubší obrys vašeho vysvětlení. Nedojdete náhodou nakonec k tomu samému názoru?
Je zajímavé sledovat, jak se pět lidí, kteří se povětšinou neznají, dokážou shodnout na věci, o které se veřejně nediskutuje. Je to důkaz toho, že svoboda je člověku přirozená. Člověk se nepotřebuje „učit“ její definici, již sám automaticky dokáže říci, „co je to svoboda“. Řekne to jinak, než třeba všichni ostatní, ale přitom řekne to samé, co všichni ostatní.
Se svobodou se také mnohdy pojí další slovo – odpovědnost. Dokážete říct, co je to odpovědnost? Věřím, že ano. Většina z vás si řekne, že odpovědnost je cosi jako „že dokážeme přijímat důsledky svého jednání“.
Pokud jsme ovšem limitováni ve svém jednání a chování, vždy můžeme pro naše činy najít třetího viníka. Někoho, na koho „svalíme vinu“. Někoho nezabijete, protože jste limitováni právem. Právo je onen „viník“ toho, že někoho nezabijete. Nacisté se po druhé světové válce bránili na ně uvaleným obviněním tím, že pouze „plnili rozkazy“.
Je to přirozené – pouze vysoce morálně silný a zároveň vnitřně svobodný člověk dokáže být plně odpovědný. Pokud bude společnost svobodná jako celek (bez svobody všech neexistuje svoboda jednotlivce), bude také odpovědná. Bude odpovědně přistupovat k otázkám, které ji jako celek postihují.
Bude odpovědně přistupovat k otázce globální změny klimatu, bude odpovědně přistupovat k otázce chudoby a k dalším globálním problémům. Tedy ve svobodě je klíč k řešení těch největších obtíží. Vzrůstající etatismus, kdy stát stále více zasahuje do života společnosti (projevující se hlavně v USA a Evropě) jde zcela proti výše uvedeným tvrzením. Je tedy zcela logické, že se summit v Kodani změnil v „Cirkus Humberto“, když hlavní roli hrály Čína (kde o svobodě nemůže být žádná řeč), USA (kde za vlády Baracka Obamy dramaticky narůstá moc federální vlády) a EU (kde se moc centralizuje do úřadů EU, která často nejsou volenými orgány, a které svými regulemi silně zasahují do fungování trhu).
Dokud si jednotlivé vlády a mocenská centra neuvědomí, že osvobozením lidí, institucí, firem a celkově osvobozením společnosti od stále se rozmáhajícího vlivu státu, že tím, že ustoupí od současného etatismu, zvětší jakousi odpovědnost jednotlivce, nemůžeme v globálních otázkách najít společné řešení.
Jednotlivci totiž tvoří celek, detaily tvoří velikost. Svoboda a odpovědnost jednotlivce také tvoří svobodu a odpovědnost společnosti jako takové.
Komentáře jsou vypnuty.