Ambice – plány, sny, ctižádostivost, cíl.
Jaké jsou vaše ambice? Ať již momentální či celoživotní. Řekněte si je nahlas. Provedeno? Skvělé! Máte ambice – jste lidmi. Ze všech úhlů pohledu.
Chtěli jste být princeznou, princem, popelářem, vojákem, policistou, veterinářem? Už jako malé děti si vytváříme představy o svém budoucím životě. Vytváříme si ambice, kterých chceme dosáhnout. Je to nějaký cíl našeho snažení.
Princ, nový model autíčka, naučit se tu matiku, nepropadnout, dostat se na dobrou střední, udělat maturitu, dosáhnout vysokoškolského diplomu, dobrá práce, rodina, spokojené stáří. Ambice, ambice, ambice.
Představme si dvě osoby – pana A a pana B. Oba pracují v jedné firmě – firma XYZ, a. s. Oba začínají na stejném postě – řadový pracovník oddělení. Pan A je pln ambicí – chce růst, chce něčeho dosáhnout, má vysoké cíle. Pan A se tedy snaží a postupně roste – najednou je z něj asistent vedoucího oddělení, pak je sám vedoucím oddělení, pak povýší do vedení divize, pak se stane vedoucím divize… až dosáhne postu „Prezident firmy XYZ, a. s.“, nejvyššího postu ve firmě. Nad ním jsou již jen akcionáři… kterým ale sám také je.
Pan A má zajištěný vysoký příjem. Z chudého, obyčejného pracovníka se díky svým ambicím stal boháčem a uznávanou osobou. Co pan B?
Pan B začal jako řadový úředník. Když přišlo nové nařízení, viděl to jako překážku. „Proč mám zatraceně dělat to a to navíc, když to doteď být nemuselo? Vždyť je to zbytečné, vykašlu se na to.“ To byl přístup pana B – nové nařízení viděl jako překážku, ne jako příležitost. Ostatně – jak v této situaci zareagoval pan A?
„Hmm, další práce? No, to bychom se na to měli vrhnout co nejdříve, ať je to co nejdříve hotovo – hej vy ostatní, dejte si na to pozor, ať na to nezapomenete!“ Nové nařízení viděl jako příležitost.
Čím více zvládneme překážek, tím více nás ty překážky zocelí – to, co nám nyní připadá nemožné nám připadá nemožné jen díky našemu vlastnímu omezení. Pokud to, co je pro nás nemožné,zvládneme, pokoříme naší vlastní, osobní hranici a dostaneme se na další úroveň – k další hranici, která pro nás dříve byla ještě více „nemožná“ a naprosto nepředstavitelná. Nyní jen stačí zbořit i tuto hranici.
Naše vlastní osobnost a hranice našich možností se sami těmitopřekážkami rozšiřují. Čím více překážek zdoláme, tím více toho zvládneme i v ostatních částech našeho života. Překážky se stávají příležitostmi. Příležitostmi k našemu rozvoji, k vytvoření lepšího já, než kým jsme v současnosti.
Pan A měl k novým nařízením a změnám pozitivní přístup – viděl je jako příležitost k osobnímu zlepšení. Díky tomu se zdokonaloval, až dosáhl vysokého postu a spokojeného života. Jen tak něco ho již nepřekvapí.
Pan B měl naopak přístup negativní – vše nové, vše navíc viděl jako zbytečné, jako překážky v jeho rutinní práci. Odmítal změnu ve svém všedním pracovním rytmu, odmítl tím i změnu své pracovní pozice – třeba povýšení.
Lidé, jenž si kladou vysoké cíle, vysoké ambice a nebojí se změn, které souvisí s jejich dosáhnutím, jsou úspěšní. Mohou mít hodně peněz, hezký dům, skvělou rodinu a chytré děti. Rostou nad ostatní, jenž si z pouhého strachu či neochoty stanovují cíle nízké.
Problém české (ne)ambicióznosti
Koukněme se do vyspělých zemí. Ambiciózní lidé jsou zde vážení občané, lidé, ke kterým mají ostatní povětšinou úctu a respekt. Celý známý „american dream“ je postaven jen a pouze na ambicióznosti, kdy se chudý člověk z ničeho díky vlastní píli dostane do výšin.
Koukněme se do České republiky a dále na východ – k ambiciózním lidem je zde zachovávána určitá míra despektu, lidé jimi opovrhují. Je to z jednoho důvodu – z toho samého důvodu, proč jsou na západě ambiciózní a úspěšní uznáváni a podporováni – protože vyčnívají nad průměr.
Průměrný Čech si mnoho let drží své teplé místečko. Občas si vydupe zvýšení platu, celkem často si zanadává, jak je ta práce k ničemu a jeho zaměstnavatel je div ne tyran.Zkusit dělat něco navíc? Snažit se? Vyčnívat nad průměr? Ne! Proč by to dělali, když mají své jisté…
Kam vede život bez ambicí jsme mohli vidět v praxi před rokem 1989. Tehdejší systém ze slova „ambice“ udělal div ne urážku. Každý byl průměrný, všichni si byli rovni, jen někteří si byli rovnější. Ambicióznost byla potlačována – každý měl své místo, na kterém zůstal třeba třicet, čtyřicet let. Pak odešel do důchodu, kde v poklidu odpočíval až do své smrti.
Tehdejší systém řídil osobní rozvoj jednotlivce, až natolik omezoval svobodu. Pokud řídil osobní rozvoj jednotlivce, řídil i celou společnost. Pokud se zde objevila jediná výjimka, znamenalo to chybu v systému řízení společnosti. Tato jedna jediná malá trhlinka mohla – pokud by nebyla brzy podchycena – spustit prudkou lavinu, kdyby se lidé této trhlinky chytli a postupně by až totálně rozvrátili systém řízení socialistické společnosti. Diktatura proletariátu by přestala být diktaturou, lidé by díky možnosti vlastního osobního rozvoje mohli začít svobodně přemýšlet a zjišťovat nedostatky systému. Začali by myslet kriticky, což bylo to poslední, co socialistický systém potřeboval.
Ostatně takto malá trhlinka ve formě disidentů napomohla k rozvrácení socialistického systému v tehdejším Československu. Svobodná a kriticky přemýšlející mysl tehdejšího společenského undergroundu byla onou trhlinkou. Sametová revoluce byla tou lavinou.
Padesát let zde byla ambicióznost trestána. Možná padesát i více let bude trvat, než se pokřivený pohled společnosti na ambice a ambicióznost vrátí zase do normálu. Až poté bude naše země schopna růstu, schopna změn a reforem, které jsou potřeba. Do té doby se totiž většina společnosti těchto změn bude až panicky bát.
Pro ambiciózní lidi je možnost růstu více, než-li peníze. Ambicí nemusí být jen pracovní postup či spokojená rodina, může jí být i sen o vlastním rodinném domku někde na vesnici, chtíč object celý svět kolem dokola a tak dále. Mnoho lidí bez ambicí si totiž neuvědomuje, že onen růst nám může přinést nakonec mnohem více prostředků (peněz), než snaha najít si své teplé místečko.
Komentáře jsou vypnuty.