V jednom z předchozích článků jsem uvedl, že 40% výdajů státního rozpočtu tvoří výdaje na Ministerstvu práce a sociálních věcí. Stejnou měrou se pak i de-facto toto ministerstvo podílí na schodcích státního rozpočtu (tedy na tom, kolik peněz nám schází na zaplacení našeho státu).
Pokud pomineme důchody, tak velký podíl na této částce mají různé podpory v nezaměstnanosti a další. Politici jednoduše říkají, že dají-li někomu podporu v nezaměstnanosti či nějaký přídavek, onen člověk více utratí a tím se zachrání nějaké to pracovní místo. Na první pohled se to zdá rozumné, že?
Problém je ale v tom, že stát si na ony podpory musí půjčit. A od koho si stát půjčuje peníze?
Je to samozřejmě od bank a dalších finančních institucích. Ty také většinou státu i ochotně půjčují, poněvadž je to celkem jistá investice – když už se nesplatí samotný dluh, vydělají aspoň na úrocích a stát většino nemá problém s placením úroků. Většinou, a také dokud mu ostatní nepřestanou půjčovat. Jenže půjčit si od banky z ničeho nic jen tak třeba 2 miliardy korun není jednoduché. Není to jako vaše půjčka na hezké vánoce v řádech tisíců (což jsou ostatně peníze hozené oknem), je to půjčka, která ovlivní celé hospodářství.
Pokud si od banky stát půjčí například ony 2 miliardy, tak poté banka nemůže právě ty dvě miliardy půjčit někomu jinému – například podniku. Finanční krize se Česku naštěstí vyhnula (ostatně to nám tvrdil ministr Kalousek již před rokem a byla to pravda), ovšem krize hospodářská již nikoliv. A ta se prohlubuje nedostatkem půjček.
V realitě to znamená tedy to, že i firmy, které mají zajištěné zakázky a čekají na platby v průběhu příštích měsíců si nemohou půjčit na současný provoz, a to i když budou schopni splatit tuto půjčku i relativně brzy. Banky jim tu půjčku jednoduše nedají, protože místo toho, aby investovali menší sumu do podniku, investují větší sumu do státu. A pro podnik již peníze nezbývají.
Upřednostní stát – vždy. Stát si totiž půjčuje více peněz, od státu tedy dostanou i více zaplaceno na úrocích. Není se tedy čemu divit. Tím zlým v tomto případě není banka, která nechce chudinkám podnikatelům půjčit, ale právě stát, který neumí hospodařit s veřejnými penězi. Tedy penězi nás všech.
Onen podnik poté jednoduše propustí třeba 10, ale třeba i 1000 zaměstnanců, aby zůstali peníze na běžný provoz. Ti propuštění zaměstnanci půjdou na pracovní úřad, aby si zažádali o podporu v nezaměstnanosti, na kterou si stát musí půjčit… a tak to jde stále dokola. Problém je ovšem ten, že pokud se kvůli tomu, že podnik nedostal od banky půjčeno na provoz, propustí další zaměstnanci, a ti začnou pobírat podporu v nezaměstnanosti, logicky se také zvýší množství peněz, které je na podpory potřeba celkově vydat. Což také znamená, že si stát na tyto další podpory musí půjčit další peníze, což má za následek další zvětšování nedostatku půjček, další propouštění a další zvětšování schodku státního rozpočtu.
Je to tedy neustálý kruh. Problém je ale dlouhodobého charakteru – s větším schodkem se také zvyšuje celkový státní dluh. Co to znamená?
Z celkového státního dluhu se také každý rok platí úroky. Tyto platby úroků jsou dalším z výdajů státního rozpočtu (aktuálně se vším všudy cca 64 miliard). Pokud se tyto úroky každý rok zvyšují, tak ruku v ruce se zvyšující se nezaměstnanosti a štědrým sociálním systémem se také dále zvyšují výdaje ve státním rozpočtu. A právě proto si stát musí zase půjčit. Zvýší se tak nejen státní dluh, ale i úroky na další rok (další zvýšení výdajů), čímž se zajistí zvýšení schodku státního rozpočtu pro další rok, čímž se zajistí další snížení množství půjček pro podniky a další propouštění. Znovu se zvětší výdaje na sociální systém (podpory v nezaměstnanosti), znovu se zvětší schodek…
Tušíte, kam to míří?
Tušíte, kam to míří?
Někam kde slunce nesvítí 🙁