Co jsou peníze. A co nejsou

Peníze. Víte, co jsou? Mnoho lidí si myslí že ano, ale zkuste se jich třeba na ulici zeptat. Možná budete odpověďmi překvapeni…

Už ani nevím, kde jsem padl na tento odkaz, ale asi to bylo na Twitteru. Sme.sk píše: Švédi diskutujú o úplnom zákaze hotovosti

No jako co k tomu říct? Že je to další z řady socanskejch nesmyslů, musí snad bejt jasný každýmu, takže o tom mluvit nechci. Radši vám řeknu, co jsou peníze a co nejsou. Protože, jak jde vidět, slovutní centrální bankéři to nevědí.

Peníze nejsou totéž jako bankovky! Ani totéž jako mince.

Slovo peníze znamená cokoliv, čím se platí. Když se kdysi platilo plátnem (Nenapadá vás něco? Plátno => platit?), bylo plátno penězi. Když se platilo zlatem, bylo zlato penězi. Když si opičky (a někteří lidé) mezi sebou platí sexem, je sex penězi. A když v koncentračních lágrech neměli vězni nic vhodnějšího než cigarety, velmi rychle se cigarety staly penězi a byly příliš hodnotné na to, aby se kouřily.

Naopak, v hyperinflačních ekonomikách, kdy se mění hodnota bankovek od hodiny, přestávají lidé bankovkami platit a tím pádem bankovky přestávají být penězi. Je zdokumentováno, že v Německu dvacátých let se bankovkami topilo, protože to bylo levnější než za ně nakoupit dříví. Takže bankovky nebyly penězi, ale topivem. Vot kouzlo!

Jakýmsi záhadným vývojem západní společnosti se stalo, že se penězi stal papír.

Dřív se totiž taky platilo jakoby bankovkami, ale ty reprezentovaly zlato. Obchodníci totiž zjistili, že tahat v kapse zlato, je nepohodlné. Proto zašli k týpkovi na lavičce (it.: banco), kterému dali toto zlato do úschovy a ten jim za to vystavil papír (dlužní úpis), na kterém se pravilo, že po jeho předložení tuten týpek vydá takový a takový objem zlata. Týpkovi se začalo podle lavičky říkat banka a těm dlužním úpisům se začalo říkat bankovky.

Obchod probíhal nadále vesele, protože namísto 20 g zlata platili obchodníci bankovkou, na které se říkalo, že týpek v Janově jim za ni vydá 20 g zlata. Lidi žili, pili a tančili… a skutečné zlato nikdy nemuseli vidět. Avšak — a to zdůrazňuji při hrobě Murrayho Rothbarda! — penězi v tomto případě bylo zlato, ne bankovky. Ty bankovky pouze reprezentovaly ono zlato, které skutečně existovalo (odhlédnuto od trestného činu zpronevěry, kterého se bankéři začali dopouštět).

Pak však politici zjistili, že tisknout bankovky je dobrý business, takže to zakázali. Což je samozřejmě socialismus jako řemen. Nadále tiskli bankovky už pouze politici. Až je jednoho dne napadlo, že k čemu zlato. Přece můžou nařídit lidem, aby platili bankovkami. A tak se stalo, že zákonným platidlem se stal jakýsi pofidérní kus papíru nekrytý absolutně ničím, ani prací socialistického lidu.

Lidi s ním platí ze dvou důvodů. Zaprvé, pokud někdo někomu dluží, je věřitel povinen akceptovat vyrovnání dluhu tímto zákonným platidlem. A zadruhé, pokud si někdo začne tisknout vlastní bankovky, je zatčen.

Avšak! Vzpomeňte si, jak často je pro vás penězi něco jiného než bankovky. Co třeba nejrůznější kupóny, stravenky nebo nejrůznější platidla při táborových hrách? Nikdo, kdo je aspoň trochu soudný (a chápe rozdíl mezi bankovkami a penězi), nemůže pochybovat o tom, že lidé by našli jiný předmět, který by jim posloužil jako peníze.

Mohly by to být stravenky, mohly by to být cigarety, mohla by to být třeba mrkev nebo zlato.

S největší pravděpodobností by však došlo k euroizaci. Tak jako v hyperinflačních ekonomikách dochází k dolarizaci, protože lidé chtějí platit penězi, které mají stejnou hodnotu před obědem jako po něm. Stejně tak by nastoupilo ve Švédsku euro, kterému by pole vyklidila koruna. Samozřejmě by se v tom nedalo vést účetnictví a všichni, kdo obchodují legálně by byli poškozeni (jako každým socialistickým nesmyslem), ale ilegální obchod by kvetl dál přesně stejně. Akorát by se platilo eurem. (V případě, že euro stačí dříve zkrachovat, než budou ve Švédsku zakázány korunové bankovky, dojde k nahrazení jinou šikovnou měnou.) A jako každý socialistický nesmysl, i toto musí zkrachovat. Jenom to dočasně zkurví život tomu “obyčejnému člověku”, za kterého se socialisti tolik berou.

Pro ponaučení

Na závěr ještě jeden příběh pro ponaučení. Nedávno mi prodavačka vracela 70 korun v desetikorunách. Obdržel jsem tedy 7 ks desetikorun a šel spokojeně domů. Při bližším ohledání se však ukázalo, že jedna z těch desetikorun je taková zvláštní. Při dalším nákupu jsem tuto desetikorunu použil jako by se nechumelilo.

Myslíte, že jsem udělal něco nemravného? A proč? Když někdo přijímá peníze (ne bankovky!), přisuzuje jim takovou hodnotu, o které se důvodně domnívá, že těmto penězům přisoudí ten, komu je předá příště. A já vzal paklík podobnejch kovovejch destiček, protože jsem se důvodně domníval, že někdo další je bude taky považovat za stejně hodnotné. Tedy že si za ně např. nakoupí 70 rohlíků v Tescu nebo dvě bagety.

Stejně tak jsem předal “desetikorunu” dál. Ten člověk si důvodně myslel, že ji dokáže utratit stejně jako tu oficiální. A já myslím, že se mu to podaří. Samozřejmě že je to proto, že si všichni myslí, že to je ta oficiální. Ale tady jde o to. Peníze lidem stejně dobře (dokonce lépe) poslouží, i když jim stát nebude našeptávat, jakou má co mít správnou cenu.

Asi jsem udělal něco protizákonného, ale nemyslím si, že nemravného. (Tato dvojakost bývá u socialistických regulí často. Zářným příkladem budiž antimonopolní legislativa.)

PS: Na závěr tohoto článku chci podotknout, že představa, že bankovky jsou totéž jako peníze je natolik zakořeněná, že jsem se sám při tvorbě tohoto článku musel několikrát opravit. V zájmu čitelnosti pro laiky jsem se též dopustil některých ekonomických nepřesností, které mi snad kolegové prominou…

Článek vyšel původně na blogu autora.