Euro, jeden obrovský politický omyl

Česko se vstupem do EU zavázalo směrovat hospodářskou politiku k přijetí společné měny. Tento závazek ale dost možná už vůbec neplatí. Pro nás jen dobře. Euro není žádnou výhrou a už vůbec ne pro malou otevřenou a dohánějící ekonomiku, říká ve svém článku Ondřej Müller

Eurozóna, jak ji známe dnes, je jedno velké absurdum. Abyste do ní mohli vstoupit, musíte splnit určité podmínky, „maastrichtská kritéria“. Byly to země připravující eurozónu, které tyto podmínky ze svého pohledu a pouze podle svých zájmů stanovily. Že žádná členská země není schopná tyto své vlastní podmínky plnit, je věc druhá. Pro Česko by ale splnění maastrichtských kritérií nemělo být ukazatelem připravenosti a hlavně výhodnosti přijetí eura. ČR potřebuje vlastní kritéria, která by jasně stanovila, kdy a za jakých podmínek bude pro nás, ne pro eurozónu, vstup výhodný, nebo alespoň únosný.

Příklady takových kritérií:

1. Je měnová unie oblastí rychlého růstu, stability, nízké nezaměstnanosti a zdravých veřejných financí?
2. Umožňuje nám eurozóna nejen obchodní propojenost, ale i pohyb pracovních sil a služeb?
3. Je ČR připravena převzít euro? (rozdíl v ekonomické úrovni, cenové hladině, produktivitě práce)
4. Jsme připraveni si na 2 roky zafixovat kurz Koruny? (rizika velkých ztrát při růstovém potenciálu)
5. Jaká bude budoucnost eurozóny? Směřuje k daňové, rozpočtové a politické unii? Chceme se toho vůbec účastnit?

Další a asi ještě větší absurditou jsou změny pravidel „v průběhu hry“. Když ČR vstoupila v roce 2004 do EU a zavázala se k přijetí eura, pravidla jasně říkala, že každá země je odpovědná za své dluhy a ostatní členové nejsou vázáni k fiskální pomoci.

Sami víte, jak to dopadlo. Zachránci si na výpomoc musí dokonce půjčovat.

Další veledůležité pravidlo, že Evropská centrální banka nebude vykupovat dluhopisy členských zemí, je zase obcházeno. ECB sic dluhopisy přímo nevykupuje, ale nalévá eura do komerčních bank, které pak k vykupování nutí. Vyplývá z toho jen jedno: ČR se zavázala ke vstupu do úplně jiné eurozóny, kde platila jiná pravidla než nyní. Splnění závazku tak po nás logicky nemůže nikdo vyžadovat.

Pro a proti

Pro zavedení eura toho zatím mluví jen pramálo. Ptám se, co pozitivního euro členským zemím přineslo? Ať hledám sebevíc, nic z představ a nadějí do eura vkládaných se nesplnilo. Slibovaná akcelerace hospodářského růstu zní nyní jako scifi. Euro by nám jistě usnadnilo obchodování se zeměmi eurozóny, snížilo by transakční náklady i rizika spojená s náhlými změnami kurzu. Naopak všechna ta proti jsou dosti značná, nikoliv spekulativní ale věcná a snadno dohledatelná na příkladech.

Ochrana před finanční krizí

Jistá oddělenost českých bank od jejich zahraničních matek díky existenci vlastní měny a dostatku likvidity zabránila turbulencím a přelití finanční krize do českého bankovního sektoru. Vláda tak nemusela nalévat miliardy do finančního trhu, jako tomu bylo v jiných zemích.

Inflace

Česko je takový středoevropský tygr, který dohání západní vyspělé státy. I přes nadprůměrný ekonomický růst(před hosp. krizí) jsme se naštěstí nesetkali s žádnou vyšší inflací. Proč? Díky naší koruně. Růst HDP v praxi totiž znamená také růst cenové hladiny, která je v Česku na 70% průmeru EU. Zdražování pak nastává dvěma pilíři: jeden je už zmiňovaná nepopulární inflace, kterou každý z nás pociťuje značně negativně. Nesmíme ale zapomínat na druhý, pro nás mnohem příjemnější pilíř – posilování koruny: i když rohlík stojí stále 1Kč, tak reálně zdražuje, protože 1Kč má díky sílícímu kurzu vyšší reálnou hodnotu.

Odstraněním tohoto pilíře, respektive odstraněním naší měny, pak zbyde pro dohánění cenové hladiny vyspělých států jen inflace, která dramaticky vzroste. Proto je velmi důležité, když už bychom měli po euru toužit, tak načasovat jeho přijetí na dobu, kdy se cenová hladina v česku značně přiblíží (především díky koruně) průměru eurozóny. A kdy se vyčerpá růstový potenciál měny tak, abychom naše úspory měnily v pro nás co nejvýhodnějším kurzu.

Konkurenceschopnost

S přijetím eura by nejen vzrostla inflace, ale rozšířila by se i tak zvaná mzdová nákaza (rozdíly ve mzdách by se staly transparentnějšími) a lidé v Česku by si začali vynucovat vyšší mzdy. Bylo by pak velkou výzvou dosahovat také tak velkého růstu produktivity práce. Byla by tak ohrožena naše konkurenceschopnost.

Levné peníze a zadlužení

Ano, mluvím tu o Řecku, Španělsku, Itálii a Portugalsku. Tyto země vstupovali do měnové unie s nižší ekonomickou úrovní a s nižšími cenovými hladinami. Účelově splnily maastrichtská kritéria, poté jejich inflace začala raketově růst. Sice se zde zvyšovala životní úroveň, ale ještě rychleji rostla cenová hladina. Nepodařilo se najít soulad mezi mzdami a produktivitou práce, navíc vznikla bublina na trhu nemovitostí… a problém byl na světě. Euro tak nesporně přispělo k obrovskému zadlužení těchto zemí.

Problém „černého pasažéra“ – „free-rider“ problém

Měnová unie spojuje heterogenní skupinu zemí. Země s důslednou fiskální politikou na jedné straně a země, které kvůli nákladným sociálním systémům fiskální disciplínu nejsou schopny udržet a využívají společnou měnu k tomu, aby na účet ostatních prováděly rozhazovačnou politiku.

Quo vadis

Čas na euro nenastane splněním maastrichtských kritérií, ale těch našich, českých. Ukazuje se, že měnová unie v této podobě nemůže dál fungovat, protože svým členům nepřináší nic pozitivního.

Otázkou zásadní pak zůstává: qou vadis, měnová unie? Budeme-li někdy v budoucnu usilovat o euro my, chceme se též podílet na daňové, rozpočtové či politické unii, jakožto možných nových  forem tohoto svazku?

Článek vyšel původně na blogu autora.