Soukromé vlastnictví, jeden ze základních kamenů liberalismu. Jak se k němu principiálně Evropská unie staví a máme se o soukromé vlastnictví bát?
Soukromé vlastnictví – základní princip
Soukromé vlastnictví je pro člověka přirozené. Každý je soukromým vlastníkem již od svého narození, od momentu, kdy se stáváme de-facto fyzicky nezávislými na své matce.
Od chvíle, kdy je nám odstřižena pupeční šňůra tak my vlastníme své tělo – kůži, svalstvo, kosti, mozek. My sami jsme svým vlastníkem. Nezáleží na tom, zda-li o tom víme, či ne. Vlastníme pro sebe svůj vlastní prostor.
Pokud vlastníme naše tělo, náš mozek a naše smýšlení a vědomosti, tak vše, co z tohoto plyne je také naším vlastnictvím. Používáme totiž toho, co již vlastníme k vytváření dalších statků a služeb, které tedy zákonitě také vlastníme. Stejně, jako je buňka přírodní, z ní složitější organismus je přírodní také, v důsledku je přírodní i člověk a to, co z jeho invence (která je také produktem přírody) vychází.
Projevem našeho vlastnického práva je naše výlučná možnost rozhodovat o našem majetku. Tedy je jen naší věcí, zda-li se necháme potetovat, je jen naší věcí, zda-li si zrekonstruujeme dům, je jen naší věcí jestli budeme podnikat, v jakém oboru a jaké nastavíme ceny.
Stát jako soukromé vlastnictví
Co je to stát? Max Weber stát definoval jako lidské společenství, které vykonává monopol užití fyzické moci uvnitř daného území. Stát je tedy lidským společenství, jinak řečeno, stát je soukromým vlastnictvím svých občanů.
Každý občan je podílníkem na svém státu. Podíl na vlastnictví státu můžeme získat dědictvím (narozením se), nebo žádostí, které bude vyhověno.
„Veřejné statky“ a státní instituce jsou tak vlastnictvím občanů. Je proto potřeba výslovného souhlasu většiny občanů-vlastníků, pokud se chceme nějakého svého vlastnického práva vůči „našemu státu“ zbavit. Je také výsadním právem vlastníků-občanů k tomu, aby si na řízení státu zvolilo management.
Tento management však (ve většině států) nemá drtivou většinu „akcií“, nemá proto právo na to stát prodat. „Prodat“ stát mohou jen s výslovným souhlasem občanů-vlastníků.
EU a boj proti vlastnictví
Jediná přípustná forma, jak převádět „státní“ na „euro-unijní“ je všeobecné referendum. Referendum je v tomto případě projevem vlastnického práva občana ke své zemi. Management řídí podnik „uvnitř“, nemůže rozhodnout o jeho rozprodání „ven“. To je výsadní právo vlastníka, kterým je ve státě vždy občan.
Jestliže „Liabonská smlouva“ převáděla – či je zde jen hypotetická možnost převedení – některých pravomocí státu na euro-unijní úroveň, jediným legitimním prostředkem k jejímu schválení bylo referendum. Jelikož tomu tak však nebylo, byla smlouva občanům země vnucena. Bylo narušeno jejich vlastnické právo k jejich zemi, došlo k aplikaci násilí. Byl porušen princip vlastnictví.
To je však jen začátek. Dovolí-li si dnes EU porušovat výsostné vlastnické právo občanů ke svým zemím, co přijde příště? Vlastnické právo je základem svobody, je jejím hlavním stavebním prvkem. Vlastníme sebe, vlastníme produkt naší práce (plat), vlastníme své myšlenky, svoji „hlavu“. O to vše však můžeme přijít, neb EU nemá s porušováním vlastnických práv žádný problém.
Vnitřní versus svobodný trh
Další ukázkou toho, jak EU bojuje proti soukromému vlastnictví je její obchodně-ekonomická politika. Ta je totiž zaměřena na vnitřní trh, nikoliv na svobodný trh. V důsledku EU není garantem svobodného podnikání.
V čem se liší princip „vnitřního trhu“ (o kterém se mluví i v aktuální koaliční smlouvě) od principu „svobodného trhu“? Vnitřní trh je prostor, velký územní blok, který je odstřižen od světa cly. V ideji vnitřního trhu je snaha o vysokou regulaci, různé kvóty (vývozu/dovozu z různých území) a co nejvyšší přerozdělování. Vnitřní trh sází na domněnku, že může existovat centrum, které ho dovede řídit. Aby toto řízení bylo co nejpohodlnější, je v něm třeba se zbavit konkurence hlavně z vnější části světa, kterou centrum nedokáže ovlivnit (ne, že by se o to nesnažilo).
Vnitřní trh je vrcholem protekcionismu. Zároveň je to však nový název snahy o „centrálně řízené hospodářství“.
Idea vnitřního trhu je zcela zásadní ideou EU. EU nikdy nikde nepropaguje svobodný trh, ale vždy vnitřní trh. EU má však celou ideu vnitřního trhu velmi dobře propracovanou.
Nekonkrétní
Politici vždy chtěli (pro legitimizaci své práce a existence) zvětšit svoji moc. Centrálně řízené hospodářství či idea vnitřního trhu je dokonalým nástrojem k reálnému uskutečnění jejich tužeb. Centrálně řízené hospodářství je však pojem značně zdiskreditovaný. Nebylo (a stále není) možné ho uvést do praxe v západních (a o to více ve východních) zemí EU. Vnitřní trh je však idea zdánlivě čerstvá a neokoukaná.
Případné přehmaty v řízení trhu by však pro politiky byli riskantní. Proto se vytvořilo umělé, nenárodní centrum, na které lze všechno svést – Brusel. Politici celé Evropy se tak v mezním případě mohou obrátit na Brusel, jako na „posledního viníka“. A sami vyjdou bez škraloupů. Viník je vždy nekonkrétní.
Postupné rozšiřování
Vysoká míra regulace a přerozdělování však nevede k efektivnějšímu fungování trhu. Vede k jeho zamrznutí, k zastavení vývoje. Současný stav bez inovací však má stále určitý ziskový potenciál, který se však v čase (kvůli strnulosti trhu, tedy kvůli regulacím) vyčerpá.
Proto je třeba do jednotného vnitřního trhu integrovat stále další a další trhy, aby se kvantitativně rozšířil potenciál zamrznutých trhů. Dokud se bude v EU razit idea vnitřního trhu, nemusí se Turecko bát o nepřijetí do EU. Dříve či později bude unie Turecko potřebovat. Vnitřní trh se tak stává obhajobou pro další a silnější integraci EU.
Problém je však v tom, že silnější integrace zesiluje efekt regulací, protože silnější regulace více a více narušuje princip soukromého vlastnictví státu občany. To je posléze obhajobou pro narušování vlastnických práv občanů na všech úrovních, tedy ke zvyšování regulace.
Otázka však je, až se „vnitřně integruje“ pod jedno centrum celý svět, kam se bude rozšiřovat dál? Vnitřní trh obepnutý ostnatým drátem cel přežívá jen díky další a další integraci. Je tak logicky neudržitelný a musí se zhroutit, neb místo je omezené a integrovat nejde do nekonečna.
A co dál?
EU se očividně staví do pozice nepřítele soukromého vlastnictví na všech úrovních. Každý, kdo má v sobě alespoň špetku úcty k vlastnickému právu je tak nepřítelem EU. Je třeba změnit směrování Evropy a omezit moc centra. Jinak jsme na „skvělé“ cestě do otroctví.
Komentáře jsou vypnuty.