V druhém díle naší série o kapitálové makroekonomii narazíme na první rozpor s Keynesiánskou teorií a vysvětlíme si „rakouský“ pohled na spotřebu a investice. Nastíníme si také hospodářský růst.
Na začátku naší cesty do hlubin kapitálové duše si musíme vysvětlit, jak jsou v kapitálové makroekonomii pojaty spotřeba a investice. V teorii jsou si totiž spotřeba a investice alternativami.
Názorně se to dá ukázat na tkz. hranici produkčních možností (HPP), která nám ukazuje, jakou maximální kombinaci dvou statků může hospodářství produkovat. Pokud si místo dvou různých statků (například pšenice a ječmen) dáme spotřebu a investice, získáme toto:
Za příznivých podmínek tedy tržní ekonomika s plnou zaměstnaností rozděluje (alokuje) ekonomické zdroje a prostředky do obou alternativ – jak do spotřeby, tak do investic – „ideálně“, sladěně. Z HPP tak můžeme vidět, že spotřeba a investice jsou si substituty.
Jako „investice“ jsou v této konstrukci pojaty hrubé investice, které obsahují i investice do obnovy kapitálu (opravy apod.) Logicky jsou pak tyto obnovovací investice, kdy se vyměňuje opotřebovaný, či zastaralý kapitál, obvykle nižší (maximálně však rovny), než jaká je celková výše hrubých investic.
Rozdíl mezi investicemi na obnovu a hrubými investicemi jsou pak tkz. „čisté“ investice do nového kapitálu. Čisté investice, které vytváří nový kapitál, jsou tak rozhodujícím faktorem pro hospodářský růst.
Tvorba nového kapitálu (díky čistým investicím) totiž umožňuje to, že rok od roka se nám hranice produkčních možností posunuje směrem „ven“, což znamená zvýšení hranice naší spotřeby a investic.
Tento vnější posun HPP pak představuje udržitelný hospodářský růst.
Na obrázku vidíme 4 periody hospodářského růstu. Spolu s hospodářstvím samozřejmě roste i spotřeba, investice a úspory – roste také samozřejmě množství obnovovaného kapitálu, avšak rostoucí příjmy jsou doprovázeny právě i růstem úspor a investic.
Díky hranici produkčních možností jsme pak narazili na první rozpor s Keynesiánskou makroekonomickou konstrukcí – zatímco v kapitálové makroekonomii jsou investice a spotřeba vzájemnými alternativami, u Keynese jsou pojaty jako vzájemné doplňky v utrácení soukromého sektoru, účinek spotřeby a investic se tak sčítá.
Pro lepší představivost se na to koukněme takto:
Keynes: SPOTŘEBA + investice
Kapitálová makroekonomie: SPOTŘEBA X investice
V tomto díle série o kapitálové makroekonomii jsme si na modelu hranice produkčních možností ukázali, jak jsou v kapitálové makroekonomii pojaty úspory a investice a nastínili jsme si hospodářský růst v pojetí této teorie.
Jak rychle se ale ona hranice produkčních možností bude posunovat? Jaké faktory ovlivňují hospodářský růst? O tom zase příště.
Snad napoví, když řeknu, že volba mezi investicí a spotřebou je zároveň mezičasovou volbou o využívání (nejen) přírodních zdrojů. Více v dalších dílech.
Dobre, ale jaky je tedy vyznam udrzitelny? Znamena to tedy ze je udrzitelny od zhruba 20 do, rekneme, 60 let?
To je na tom to krásné – samozřejmě, že je individuální. Posun HPP u jednoho však zároveň umožňuje posun HPP u druhého člověka… 🙂
Avšak trochu předbíháme dalším článkům.
Jsou-li spotreba a investice na vasich grafech individualni, tak take HPP (a hospodarsky rust ve smyslu posunu HPP) je individualni take. V jakem smyslu pak muzeme tvrdit ze je udrzitelny kdyz kazdy z nas drive nebo pozdeji zemre?
Spotřeba, investice je vždy z pohledu jedince. Jde o spotřebu jedince, o investici jedince… a tak dále.
Hospodářský růst v kapitálové makroekonomii je pak věcí silně individuální – jde však (jak je uvedeno v článku) v rozšíření HPP, tedy větší možnosti jak investic, tak spotřeby.
Co myslite „spotrebou“, „investicemi“, a „hospodarskym rustem“? Jelikoz „kapitálové makroekonomii chybí hospodářské agregáty, nepočítá dokonce ani HDP“ (abych vas citoval) tak spotreba zrejme neni agregatni spotreba, investice nejsou agregatnimi investicemi, a hospodarsky rust nemuze byt definovan tradicne jako rust HDP.