Adam Ábelovský se ve svých dvou článcích, které jsme pro vás spojily do jednoho, zamýšlí nad paradoxy mezi ekonomickým a intelektuálním smýšlení levice. Spotřeba a konzum, který prosazuje na levo oblíbený ekonom J. M. Keynes, nebo šetření a „anti-konzum“, který prosazují mnozí levicoví intelektuálové?
Lord John Maynard Keynes byl britský ekonom, který, stručně řečeno, byl otcem zakladatelem ekonomické teorie keynesiánství. JMK vytvořil agregovaný vzorec pro celou ekonomiku, který ukazuje národní důchod jako agregátní poptávku AD, kdy AD = C + I + G (C – spotřeba, I – investice, G – vládní výdaje). Pokud tedy je nedostatečná spotřeba a investice (C a I) je nutné navýšit vládní výdaje (G). Velmi lákavá teorie především pro politiky. Ekonomickou teorií již pokořený, ovšem politiky stále využívaný model pro hospodářskou politiku. Vyústěním této teorie je růst státních výdajů.
Paradox levice
Většina levicových voličů jsou konzumní lidé. Přesto ti, kteří jsou nejvíce vidět, levicoví intelektuálové vystupují povětšinou proti konzumu. Všimněme si Václava Havla, který se například ptal, proč musí ekonomiky neustále růst.
Nakonec levice má ve svém středu altruismus (starost o druhé, solidárnost), který inklinuje k narušení naší spotřeby, avšak nejen té, na úkor nějakého vyššího (obecného) zájmu. Vnitřní rozporuplnost levice se tedy jeví principiální. Lapidárně řečeno je levice sama proti sobě.
Ačkoli se to zdá podivné, existuje vysvětlení. Levicové ideologie ve svém programu měly vždy přerozdělování a tedy i jakousi zdánlivou solidaritu mezi občany. Nástupem Johna Maynarda Keynese (dále jen JMK) a jeho ekonomické teorie, která byla velmi silným a blyštivým lákadlem pro levici, se však v levicové ideologii, zřejmě spontánně, obhájila podpora konzumu tedy spotřeby pomocí státu a ospravedlnění rozpočtových deficitů. Pohlcením keynesiánství se levicová ideologie dostala do sporu se sebou samou.
Stimuly mají podpořit spotřebu a investice, které jsou podle JMK v dobách krize (!) nedostatečné (JMK stále mluvil o období krize, zatímco politici se zmocnili těchto „léků“ i v obdobích dynamického růstu, protože ucítili příležitosti s tím spojené, ale také by výpadek státu znamenal negativní reakce občanů). Keynesiánství se dá kritizovat například v metodologii, přesto pravdou zůstává, že stav ekonomiky JMK popsat mohl vcelku dobře, není lží, že byla menší poptávka než v dobách normálních, bohužel však normativní závěry (co by se mělo dělat) těchto teorií jsou zhoubné.
Odkaz tohoto významného ekonoma tedy v levicových programech zanechává velký zmatek. Pravděpodobně mi někdo bude chtít namítat, že konzum není automaticky spotřeba, ale je to jakási přehnaná spotřeba, nebo spíš styl života společnosti, která se především soustředí na spotřebu. Společnost v recesi dochází do fáze, kdy je zřejmě nutné se zbavit nějakých špatných investičních ale i spotřebních rozhodnutí, tedy jakýmsi způsobem usměrňuje onen konzum správným či méně destruktivním směrem, a tudíž pokud tomu bráníme pumpováním státních peněz do ekonomiky, v podstatě podporujeme konzum jako takový a ještě ho k tomu necháme dále kráčet cestou, která vede ke genezi dalších bublin a špatných rozhodnutí. Nyní je snad pointa jasná.
Keynesův paradox
Paradox levice je doplněn paradoxem keynesiánství. Přímo v Keynesově úvaze o nedostatečné agregátní poptávce je další vnitřní rozpor, pokud bychom totiž uvažovali o poptávce jako o jevu, který vzniká jakýmsi psychologickým nutkáním spotřebovávat a investovat, jak to rád Keynes vysvětloval pomocí svého animal spirit, tak bychom zjistili, že řešení nedostatečné poptávky tedy navýšení vládních výdajů (G) se promítne nulovým způsobem na psychologii nebo animal spirit společnosti a tedy pouhým následkem bude vytváření hodnoty bez požadavku společnosti (poptávky), vzroste tak pouze podíl státu na ekonomice, přičemž se nijak neovlivní kauzalita nedostatečné poptávky. Z toho plyne, že je to návrh nejen neefektivní, jak již dnes někteří víme, ale také statický a neřešící problém, který si sám JMK definoval.
Argument keynesiánců by byl, že navýšená agregátní poptávka (AD) rozproudí ekonomickou aktivitu a tím pádem se změní i onen duch (animal spirit), ona psychologická zeď se rozbije. K logickému či řekněme teoretickému zacyklení zde v teorii JMK ještě nedochází, ale získáváme zde jasnou představu o dynamičnosti teorie JMK.
Tedy JMK kritizoval tehdejší mainstream (neo-klasickou ekonomii) za statičnost, která plyne z uvažování v jakémsi speciálním stavu (ekonomická rovnováha), zatímco on se soustředil na stav obecný, který považoval za dynamický a mnohem bližší realitě. Vrátím-li se však k jeho počátku teorie, na které vystavil svoje ekonomicko-politické návrhy, tak mohu ukázat, že sám JMK je statický ve své analýze situace v recesi tedy v situaci nedostatečné AD. Pokud by chápal vývoj jím konstruované AD dynamicky, musel by přece dojít k závěru, že proces, který je řízen pomocí animal spirit, nemůže v dynamickém prostředí zůstat statický.
JMK se nebál ve svém dynamickém vnímání ekonomie zmrazit onu neochotu ve společnosti a tím si vytvořit startovní pozici pro argumentaci ve prospěch státních zásahů.
Všimneme si také například strnulých mezd v teorii JMK, které opět mohou být strnulé pouze v případě, že se v ekonomice nic neděje, tedy ve stavu statickém. Pokud bych však vnímal ekonomiku dynamicky, musím přece uznat, že ekonomický aktér už ze své podstaty nemůže nehnutý čekat na zázrak shůry. Už jste někdy viděli člověka, který by v jakékoliv těžké životní situaci nejednal a pouze čekal?
Mzdy samozřejmě mohou ustrnout ve velmi krátkém období, což je v podstatě v ekonomii velmi statické období, ovšem v delším období je více než jasné, že se ekonomičtí aktéři budou rozhodovat a tím hýbat s celým mzdovým a cenovým systémem. Zde je evidentní logický lapsus, který ukazuje na neuchopitelnost takovéto teorie. Není náhodou, že neoklasičtí ekonomové uzamkli ekonomiku do určitého stavu. Je to logický postup, pokud chcete mít logicky neprůstřelnou teorii, resp. paradigma. Nutně netvrdím, že neoklasický přístup je jediný správný evidentně se však ukazuje, že teoretickou rigoróznost prokazuje silnější než keynesiánství. Upozorňuji, že něco jiného jsou dynamické teorie JMK a přístup k ekonomice jako dynamickém procesu rakouské školy. To jsou dvě odlišné věci.
Nyní tedy k dynamičnosti keynesiánství a statičnosti ekonomické rovnováhy. Z výše napsaného vyplývá, že JMK sice tvrdil o své teorii, že je dynamická, čímž myslel onu vymaněnost jeho logického postupu ze statického stavu ekonomické rovnováhy. JMK si však neuvědomil, nebo záměrně zanedbal, jeden problém. V každém svém logickém postupu musíte na chvíli zastavit onoho ekonomického aktéra nebo celou společnost, abyste byli schopni se rozhodnout, jak se nyní bude situace dále vyvíjet. Je to jako, když zkoumáte trajektorii rozjetého automobilu, nejdříve musíte automobil zastavit a v tu chvíli určíte jeho rychlost, směr jízdy, odstředivou sílu a až poté můžete, začít říkat jak bude vypadat další trajektorie, navíc pouze pokud víte, že v tu chvíli se nemění směr atd. (ceteris paribus). Pokud byste automobil zkoumali bez zastavení, proměnné by se neustále měnily a výsledek zkoumání by byl nulový. Tuto statiku zkoumání JMK nahradil exogenně danými axiomy. Například animal spirit, v podstatě i strnulost mezd a další. JMK tak obešel sám sebe dokola.
Nyní by měl od keynesiánců přijít argument, že dynamický (obecný) stav ekonomiky byl vnímán jako situace, kdy trhy nejsou vyčištěné a ceny neodpovídají souladu poptávky a nabídky. Ano, to je správně, co z toho ale vyplývá? Že máme zkoumat reálnou situaci v ekonomice? Tím se vracím k předchozí argumentaci o nemožnosti uchopení čistě dynamických hodnot. Takto činit je v ekonomické teorii chyba, dochází tu totiž také k diskreci mezi výkladem jednotlivých stavů a možným vývojem. Může dojít k fatální chybě. Hlavním problémem je, že důsledkem zkoumání takovéhoto dynamického stavu se dostáváme do pozice popsané výše. Do pozice, kdy sice uvažujeme se stavem, který je mimo rovnováhu, ale roubujeme na něj statické chování ekonomických aktérů. Nyní je snad vidět onen rozpor.
Nikdy nemůžete zkoumat dynamický proces v pohybu, protože vaše navazující logické konstrukce se boří v dynamice samotného procesu.
Nyní něco z empirického pozorování. Aplikace státních výdajů ve 30. letech neznamenala oživení ekonomiky, naopak ekonomika se dále utápěla v problémech. Vliv státních výdajů na animal spirit evidentně nezafungoval, je hezké když se vám teorie potvrdí v praxi.
Komentáře jsou vypnuty.