Proč není žádoucí snaha o nastolení komunismu? Jaké byly Marxovy ideály a jak se odrazily v praxi socialismu? V prvním díle se podíváme na to, co je to práce v pojetí Karla Marxe, jakou roli hraje v marxismu svoboda a co komunismus vlastně řeší.
Naše republika prožila do roku 1989 čtyřicet let takzvané diktatury, jejímž cílem původně mělo být nastolení komunismu ve společnosti. Komunistické ideály se objevovaly již v 19. století a dokonce ještě dřív. Jejich prvním opravdovým průkopníkem se ale stal Karl Marx, který zpracoval kritiku kapitalismu, vytvořil nový pohled na společnost a dějiny a roku 1848 sepsal s kolegou Bedřichem Engelsem Manifest Komunismu. Byl po něm pojmenován směr, který údajně vycházel z jeho myšlenek – tzv. marxismus a později marxismus-leninismus. Do jaké míry ale marxismus vycházel z původního komunismu? Jak měla vypadat cesta k jeho uskutečnění a jak ve skutečnosti vypadala? A co si z toho všeho může vzít nejmladší generace, která zatím zažila pouze demokratický režim, na které ale závisí budoucnost?
Marx a jeho představy o společnosti
Jedním ze základních pojmů komunistické teorie, a jak všichni víme, také socialistické propagandy, byla práce. Mezi lidmi často panuje o komunismu nesprávná představa, že jde o nesvobodný režim, kdy je vše do nejmenší maličkosti kontrolováno a řízeno státem, občané jsou hlídáni státní policií a veškeré lidské uvědomění se omezuje na materialistické hodnoty.
Komunismus jako ideologie ale nesmí být zaměňován s marxismem-leninismem, který vznikl demagogickým výkladem odvážných myšlenek Karla Marxe. Ten totiž vytvořil teorii dokonale svobodného uspořádání, kdy nejsou potřebné zásahy státu, protože člověk je v tomto uspořádání mentálně na takové úrovni, že pravidla nejsou potřeba. Znovu zdůrazňuji, že toto uspořádání mělo být svobodné!
Základním pilířem komunismu je společné vlastnictví nejen majetku, ale i svobody. Protože vnější a vnitřní svoboda se svou povahou liší – vnější svoboda člověka končí tam, kde začíná svoboda toho druhého – její společné vlastnictví je možné pouze tehdy, pokud se zájmy všech vlastníků ubírají přesně tím samým směrem, tudíž cestou komunistických ideálů. Také záleží na tom, jak chápeme slovo „vlastnit“. Součástí Marxovy teorie byl totiž rozdíl mezi „mít“ a „vlastnit“.
Marx kritizuje, že z peněz se stává hlavní lidská potřeba, kritizuje jejich nadvládu. Peníze jsou v kapitalistickém uspořádání to jediné, díky čemuž člověk může žít. Jen těžko si představíme, jak by to vypadalo, kdyby naší společnosti nevládly peníze.
Marx chce ale zrušit lidskou potřebu „mít“. Protože když se kapitalistický člověk orientuje jen na to, aby něco „měl“, většinou právě prostřednictvím peněz, stává se otrokem k jejich vydělávání. Již netvoří, nerealizuje se ve své práci, jeho práce není tvůrčí, nemá smysl, odcizuje se, nežije. Zde je rozdíl mezi mít a vlastnit – soukromé vlastnictví nám podsouvá, že předmět je náš, až když ho fyzicky máme, bezprostředně ho používáme a můžeme s ním nakládat podle svého uvážení. Podle Marxe je práce:
„…především proces, probíhající mezi člověkem a přírodou, proces, v němž člověk svou vlastní činností zprostředkovává, reguluje a kontroluje výměnu látek mezi sebou a přírodou. Člověk vystupuje proti přírodní látce samé jako přírodní síla. Aby si přivlastnil přírodní látku v určité formě vhodné pro svůj vlastní život, uvádí do pohybu přírodní síly, které patří k jeho tělu. Tím mění zároveň svou vlastní přirozenost. Rozvíjí schopnosti, které v ní dřímají, a hru těchto sil podrobuje své vlastní moci“
Pokud si něco „přivlastním“, vytvářím si k tomu vztah – „vlastním“ tuto látku, abych jí mohla přeměnit k obrazu svému, což ale neznamená, že musí být součástí mého soukromého vlastnictví.
Myslím, že je velice důležité, aby bylo pochopeno, že komunismus neřeší problémy materiálního života, nýbrž prostřednictvím materiální situace řeší hlubší hodnoty. Lidské vědomí je totiž podle Marxe určováno lidským bytím. To znamená, že hlubší smýšlení a názory na svět se přímo odvíjí od ekonomické situace. Nejprve řešíme vnější problémy, které nás omezují, teprve na tomto základě si utváříme vlastní vědomí.
Komunistické řešení směřuje k navrácení původní hodnoty lidské práce a tudíž k navrácení hodnoty člověka-dělníka samotného. Podle manifestu má být dělníkům jednoduše navráceno vlastnictví jejich práce. Marx tvrdí, že skrze práci se člověk prezentuje. Člověk je to, čím je jeho práce. Práce může (a měla by) člověka těšit. Dělníkovi se tato hodnota vytrácí, odcizuje. I v dnešní době si těžko uvědomujeme hodnotu své vlastní práce, místo toho mnohdy myslíme více na to, kolik peněz nám naše vyvinuté úsilí přinese. Pokud si sama vyrobím předmět, který se chystám dále používat, odráží se v tomto předmětu část mé osobnosti. Práce jako taková by se neměla lišit od tvorby uměleckého díla. Pokud se člověk stává skrze svou práci vykořisťovaným a právo na vlastnictví jeho práce si dělá vlastník velké výrobní společnosti, dělá si nepřímo právo i na vlastnictví tohoto člověka (chápejme opět v kontextu soukromého vlastnictví – z dělníka se stává nástroj). Tento dělník se potom stává otrokem, jelikož nemá jinou možnost, než takovou situaci přijmout. To je problém, který se snaží řešit komunismus.
Komentáře jsou vypnuty.