V posledním díle se koukneme na společné rysy kapitalismu a socialismu a na to, jak tyto dva systémy ovlivňují člověka jako jedince.
Karl Marx
Není možné přejít z kapitalismu do komunismu.
Není to možné ani prostřednictvím dalšího náhradního systému. Komunistický člověk podle Marxe a kapitalistický člověk se liší jako noc a den…..
Kapitalismus a socialismus jsou si ale v některých věcech velmi podobné. Socialisté, jejichž propaganda striktně odsuzovala Západ, s ním měli jednu zásadní věc společnou, a tím byla jednoduše touha po zisku, moci a prestiži.
Hnací silou kapitalismu je do jisté míry zprostředkovat tyto cíle běžnému občanovi za cenu nějaké té snahy, která je potom po zásluze odměněna. Na Východě si ale své potřeby uspokojovali pouze ti ve vysokých funkcích skrze „pracující“. Co měl takový socialistický „pracující“?
Možnost svobodně si vybrat, jaký typ domácího spotřebiče si koupí za mzdu, kterou dostává za svou poctivou práci a poslušnost. Možnost koupit si nové auto, novou výbavu do domácnosti, možnost (nebo povinnost) účastnit se oslav režimu a rozhodně povinnost tento režim slepě následovat a nikdy neprojevovat nesouhlas s autoritami. A co je hlavní, neměl ani možnost, ani povinnost projevovat více snahy, než je žádoucí (záměrně sem nezařazuji udavačské a podobné aktivity, jelikož ty byly především žádoucí).
Vychoval snad socialistický režim lepšího člověka, než ten kapitalistický? Lidé po revoluci moc dobře pochopili, jaké možnosti jim nabízí kapitalismus. Celá devadesátá léta byla především ve znamení finančnictví, privatizace, dosažení zisku… Pochopili ale lidé, jaké možnosti jim oproti socialismu nabízí demokracie?
Co bylo tedy výsledkem nezdařené cesty ke komunismu?
Podstata komunismu byla překroucena, jeho vyznavači zatracováni, systém u nás po určité době padl. Nastala demokracie.
Lidé si znovu demokraticky volí kapitalismus, který je přímo prorostlý „bývalými“ komunisty. Pak přichází finanční recese a krize, která je sice přirozená, ale pro kterou je kapitalismus opět zatracován.
Neodpustím si trochu kritiky – kolik lidí je schopno si uvědomit, že tato krize úplně nejvíce ze všeho upozorňuje na špatné jevy ve společnosti i v celém systému, které by měly být odstraněny (plýtvání, nadvýroba a ekonomická nerovnost…)? Není přece překvapením, že každý se mnohem více zajímá o to, aby se nevytratily jeho možnosti dosahovat finančních zisků a jak znovu nastolit svoji vysněnou dokonalost. Ale na tom přeci není nic špatného, namítne liberál. Když každý sleduje svůj vlastní zájem, neviditelná ruka trhu si se vším sama poradí… A tak je sobectví ve společnosti vlastně přímo vyžadováno.
Jedno je však jisté – komunisté nebyli z naší společnosti vytlačeni. Stále zde jsou, stále mají podíl na ovládání státu. A proto bych se ráda zmínila o často diskutovaném názvu komunistické strany. Pouze zakázat komunistické straně v názvu jméno její ideologie není řešením. Naopak – nesmí jim být dána možnost schovat se za nový název. Možná je slovo „komunistická“ v názvu této strany to jediné, co poukazuje na její PŘÍPADNÉ nebezpečí, což se rozhodně nedá tvrdit o jiných politických stranách, které se schovávají za svá vznešená jména, ale které svými projevy dokazují své očividné sklony odvolávat se na minulý režim a ve své politice z něj vycházet.
Na cestě k dokonalosti
Docházím k názoru, že není dobrý nápad chtít spasit svět, jakkoliv dobře to myslíme. Nikdy nemohu s jistotou tvrdit, že můj názor a přesvědčení je správné, že nemám určité mezery v souvislostech a že vím, jaká je realita. Nelze totiž nastolit dokonalost – ať už si pod ní představujeme cokoliv. Nachází se snad někdy lidstvo v bodě, kdy už by mělo být dokonalé? Evoluce je cestou k dokonalosti. Kdy je ale ten správný čas, abychom jí dosáhli? A zamysleme se – je skutečně naším cílem jí dosáhnout?
Taktikou marxistů k uchopení moci (záměrně teď nepoužiji pojmenování „komunisté“) byla a je vytrvalost, schopnost dlouho čekat na svou příležitost ve srovnání s rychlostí, jakou se kolem nás věci dějí. Ve skutečnosti je v tom ale nepředstavitelná násilnost – z ničeho nic změnit svět k obrazu svému, aniž by ho vůbec poznali.
Pokud chceme vykonávat opravdové dobro a udělat svět lepším, musíme především zapomenout na vlastní zásluhy. K dobru člověka přivádíme, aniž bychom mu to připomínali. To neumí žádná politická strana, která potřebuje získat rozhodující vliv a moc.
Pravda se prý ukrývá v zrnku písku. Každé malé dítě ví, kolik zrnek písku se na Zemi nachází. Z takových zrnek by se měl skládat svobodný svět. Neměl by to být jeden ohromný socialistický šutr, navenek obroušený do hladkého oblázku a prožraný vevnitř. Neměl by se ale možná skládat ani z kamenů kapitalistických – navrch hrbolatých a uvnitř téměř prázdných. Je opravdu zajímavé, že tento názor sdílí většina populace. Pro většinu populace je ale nejpohodlnější se s touto situací, jakkoliv není ideální, sžít. A všichni si stěžujeme na něco, co každodenně svým životním stylem živíme.
Zatím se ukázalo, že demokratické zřízení nám dává tu největší možnou svobodu. Bráníme si jí a chceme předcházet jejímu ohrožení. Ohrožením myslíme různá extrémní hnutí, nepřizpůsobivé jedince nebo třeba komunismus. Vše, co by nám ji mohlo omezit. Kdo se ale ptá, jestli umíme jejích možností patřičně využít? Jestli ji umíme ochránit sami před sebou? Nemusíme mít obavy, že znovu přijde moment, kdy jí budeme mít plné zuby a dáme komunismu (v jakékoliv podobě) zelenou? A z jakého důvodu by se tak stalo – z naivní ve schopnost dosáhnout opravdové idylky, nebo z prosté touhy po materiálním zabezpečení? To první je pro příštích pár stovek let námětem na dobrou sci-fi, vidinu toho druhého nám běžně populisticky nabízí dnešní komunisté, opírající se více či méně o marxismus-leninismus…
Komentáře jsou vypnuty.