Moje dětská měna – aneb jak jsem způsobil hyperinflaci

Jako malý jsem poznal, jak centrální bankéř vytváří hyperinflaci. Byl jsem totiž oním centrálním bankéřem emitující svoji dětskou měnu.

Když mi bylo asi devět let, někdy kolem roku 2000, byl jsem se svojí o pět let starší sestrou v Itálii na „táboře“. Poprvé v životě jsem se setkal s cizí měnou – s italskou Lirou. Měna to byla zajímavá – vezl jsem si u sebe nominálně 100 000 Lir, což tehdy odpovídalo cca 2000 Kč.

Pro představu, dá se odhadovat, že například lízátko, které u nás stálo 20 korun v Itálii stálo zhruba tisícovku. Představte si ten zážitek, když malé dítě v devíti letech drží v ruce hromadu bankovek s nominální hodnotou až v řádu desítek tisíc.

Se svojí sestrou mám poměrně harmonický vztah, ale některé vrtochy sourozeneckého soužití se nevyhnuly ani nám. Takže jsem jako malý neustále běhal tu pro pití, tu pro jídlo… a tak dále. Poskytovat tyto služby neustále zdarma mne již nebavilo – a tak se v mé malé dětské hlavě po návratu z Itálie zrodil nápad: když Italové v Itálii mohou mít vlastní měnu, proč bychom nemohli mít svoji vlastní měnu my, u nás doma?

Dohodli jsme se se sestrou, že si za vzájemné „služby“ začneme platit, a to vlastními penězi – měnu jsem jakožto tvůrce nápadu slavnostně nazval „Sira“. Vzal jsem několik listů A4, rozstříhal jsem je na menší kousky, vzal jsem pastelky a na papírky jsem napsal čísílka od 1 do 10. Naše „peníze“ jsem samozřejmě nezapomněl náležitě vybarvit.

Následně jsem poměrně náhodně přerozdělil peníze mezi mne a sestru. Já sám jsem si jich moc nenechal, věděl jsem, že v případě potřeby si prostě nakreslím další.

Počátek konce velké měny Sira!

Stalo se to, co se stát (asi?) muselo. Důvěra v naši měnu nebyla příliš velká. Má sestra věděla, že v případě potřeby jí papírky nakreslím. V papírky nebyla důvěra – a tak sestře, která obecně mých služeb užívala častěji, jednoho dne papírky došly.

A co já s papírky, když za nimi nic nebylo? Moje sestra neměla dost času na to, aby zvládla uspokojit tolik služeb, kolik bych si je za své „neomezené množství“ sir mohl koupit. Byla doma prostě méně často než já.

Pamatujete, jak jsem na počátku říkal, že nominální hodnota byla od 1 do 10? Netrvalo dlouho, asi týden či dva – a celá „první série“ mé slavné měny byla mým rozhodnutím neplatná. Prostě jsem je sestře vyměnil za „novou sérii“, která však začínala na nominální hodnotě 1000 Sir.

Naše „ceny za služby“ vyrostli totiž enormně vysoko. Mě tehdy jako devítiletého napadla poměrně jednoduchá věc: nemůžu své sestře dávat peníze jen tak. Pak si jich tolik neváží a klidně je i ztrácí a původní účel (směňovat si „služby“) pak ony peníze stejně neplní.

A tak jsem vytvořil „losovací soutěž“ podobnou Sportce. Nakreslil jsem tikety, kde si člověk zaškrtal pár tipovacích čísel a já pak losoval. Tiket něco stál, když jste vyhráli, mohli jste vyhrát relativně hodně (až miliony sir), když ne, prohráli jste vklad (cena tiketu). To byl můj nový způsob emise peněz.

Vyhrát však bylo snadné. Rozsah čísel byl malý (kdo by se kreslil s tikety s desítkami čísel, že), a tak – abych nemusel kreslit hromadu tisícových sir jako „výhru“ třeba milionu sir – jsem začal výhry v soutěži vydávat v jedné bankovce. Bylo v banku 45 milionu sir? Vyhrála má sestra? Ok, tak vznikla 45 milionová bankovka!

Z počátku byl s uplatněním vysokých bankovek problém – jednoduše proto, že nikdo z nás neměl na vrácení. Tak jsem si sednul a vytvořil milionové bankovky. Vzniklo i pár bankovek k „jedné směně“ – abych nemusel vracet hromadu bankovek, tak jsem nakreslil novou, s přesnou hodnotou toho, co jsem měl vrátit.

Myslím, že je každému jasné, v jakých řádech se začali pohybovat ceny služeb – bylo to v milionech, desetimilionech.

Postupný rozpad

Jeden z prvních znaků rozpadu celého našeho systému byl ten, že za ty nejdrobnější služby jsme si přestali platit. Druhým znakem pak bylo častější ztrácení bankovek a užívání je k různým jiným účelům (záložky, poznámkový papír a tak dále).

Postupem času doznala rychlost změn cen neuvěřitelné rychlosti – měnili se s každou další provedenou směnou. Na bankovky jsem začal psát částky, kterým jsem ani nerozuměl. Měli ohromné množství nul.

Vzhledem k rychlému znehodnocování se tak ze mne stal téměř otrok – má sestra se logicky snažila svých „Sir“ zbavit, a tak je co nejrychleji měnila za mé služby (jinak je nemohla upotřebit), i když je zrovna nepotřebovala a já jimi mrhal čas.

Velké množství bankovek s čísly velrybích rozměrů se stali překážkou naší „směny“. Déle trvalo dohodnout se na platbě a uskutečnit ji, než uskutečnit onu službu. A tak jsme se jednoduše na Siry vykašlali – naše slavná měna skončila v koši.

Mimochodem, je zajímavé, že má sestra mne následně po opuštění naší „Fiat currency“ přestala natolik využívat. Poptávala u mne služby pouze takové, které poptávat chtěla – a já jí je „z bratrské lásky“ samozřejmě tyto služby nabízel. A fungovalo to i naopak. Systém bez nekryté měny byl mnohem snadnější, hladší, funkčnější a ve výsledku levnější, než systém s onou měnou.

Jen kolik papíru padlo zbytečně, kolik člověkohodin kreslení a vymýšlení padlo na vytváření stále složitějšího a složitějšího systému!

Zažili jsme si doma naší vlastní hyperinflaci. Ale nejde o tu hyperinflaci jako takovou – dopady inflace jsou v podstatě neustále stejné, jako při hyperinflaci. Pokud však „inflaci“ natáhneme do delšího období (místo do čtvrt roku třeba do padesáti let), bude to celé jen pomalejší. Pomalejší, ale s efekty stále stejnými.

Tvrdit, že malá inflace postupně dávkovaná v dlouhém období je – na rozdíl od hyperinflace  – „prospěšná“ je to samé, jako tvrdit, že odřezávat hlavu člověku pomalu je – na rozdíl od rychlého řezu – pro daného člověka (oběť) pozitivní. Však je to pomalu a jeho tepny si stihnou zvyknout, nehledě na to, že to lidský krevní oběh vede k dalšímu investování vzduchu do zdravého ducha lidského těla!