Česká republika potřebuje koncepce. Vládní koncepce školství/dopravy/průmyslu a další. Tedy, někteří si to alespoň myslí. Své plánovací teze obhajují (přímo či skrytě) jakýmsi „veřejným“, „společenským“ či „národním“ zájmem.
Já však tvrdím, že žádný kolektivní zájem neexistuje. Neexistuje „veřejný“, „společenský“ či „národní“ zájem. Neexistují-li tyto zájmy, nemají všechny možné „koncepce vývoje“ žádné ospravedlnění.
To, co se pod rouškou kolektivního zájmu ve skutečnosti skrývá je obvykle jen snaha prosadit svůj individuální zájem pomocí vynucení (státu) na úkor někoho jiného.
Na kafe se Škodovkou
Zásadní otázka je: je kolektiv bez lidí? A jsou lidé bez kolektivu?
Jinak řečeno: je Škodovka (podnik) bez lidí, jedinců? A jsou zaměstnanci Škodovky (podniku, počítám sem i vedení a spol.) bez onoho podniku?
Odpověď je více než jednoduchá: zaměstnanci bez Škody samozřejmě jsou, existují. Škoda bez zaměstnanců, jedinců, nikoliv.
Obecně řečeno, jedinec bez kolektivu stále existuje, zatímco kolektiv bez jedinců nikoliv. Neexistuje lidstvo, není-li lidí. Chceme-li tedy pochopit podstatu jevů, které si s lidstvem (kolektivem) spojujeme, musíme zkoumat jednání jednotlivců (lidí).
Pokud kolektivní entity reálně neexistují, nemohou jednat. Předpoklad jednání je očekávaný cíl – jestliže kolektivní entita nejedná, nemá cíl. Jediný, kdo jedná a má cíl, je jedinec, individualita.
Jinak řečeno, pokud budeme chtít vytvořit ucelenou teorii o chování kolektivních entit (ergo společností, národů, trhů), nemůžeme to udělat nijak jinak, než vycházením z teorie chování jednotlivce. Makroekonomie se musí zcela přísně zakládat na mikroekonomii.
„Kolektiv“ nepotřebuje plán, protože nemá cíl, nejedná, nemá zájmy. Ten, kdo plánuje je pouze jedinec, který plánuje na základě svých subjektivních preferencí, zájmů, subjektivního očekávání, informací; jedinec, který plánuje pro sebe.
Volá-li jedinec po „kolektivním plánu“, nedělá nic jiného, než že svůj zájem povyšuje nad zájmy ostatních a ze svého zájmu dělá zájem „kolektivní“, kterému se všichni musí podřídit. Je tedy jasné, že prosazením tohoto zájmu jakožto „kolektivního“ někdo na užitku získá, někdo ztratí. Znamená to tedy poté, že „kolektiv“ v danou chvíli nezíská, ale v dlouhém období ztratí.
Co je to kolektiv?
Co je to tedy kolektiv, jestliže reálně neexistuje? Odpověď najdeme v mikroekonomii – v teorii podniku.
Obecně vzato, podnik (což je kolektivní entita) vzniká ve chvíli, kdy náklady na řízení podniku jsou nižší, než náklady transakční.
Podnik je tedy spletenec rovnocenných smluv, systém dobrovolné kooperace, kdy lidé uvnitř podniku mají vesměs jeden společný zájem: získávat.
Pro lidi „vně“ těchto smluv je samozřejmě jednodušší, vytvořit si virtuální entitu, kdy až tisíce smluvních vztahů shrnou do jednoho „podniku“. Jelikož lidé uvnitř jednoho spletence smluv (jednoho podniku) jsou obvykle i vně mnoha dalších spletenců, tak i lidé uvnitř jednoho spletence vnímají ostatní spletence jakožto podniky (kolektivní entity).
Pokud vidíme mnoho jedinců s jednou barvou kůže (např. černou), vytvoří si pro jejich vnímání jednu kolektivní entitu („rasu černochů“). Ta kolektivní entita však není reálná, sama o sobě nejedná („rasa“ nejedná, není reálná), jednají pouze jedinci (lidé s černou barvou pleti).
Pokud přestaneme kolektivní entitu vnímat jako takovou (např. přestaneme uvažovat o rasách), jedinci zůstávají (stále budou černoši). Pokud však nebudou černoši jako takoví (např. proběhne genocida černochů), nebude existovat ani kolektivní entita (např. rasa černochů).
Kolektiv je zjednodušení, které nám snižuje náklady např. při konverzaci – zkuste místo „Škodovka“ říkat „spletenec dobrovolných smluv vyrábějící automobily v továrně v místě žití mnoha jedinců na 50° severní šířky, 14° východní délky.
Je to zjednodušení stejného rázu, jako když řeknu, že dřevěné židle jsou ze dřeva. Jistěže nejsou – jsou i z laku, kovu (hřebíky), práce… Ale zkuste místo „dřevěné židle“ říkat „židle z dřeva, laku…“
Závěrem
Kolektiv tedy reálně neexistuje. Neexistuje kolektivní zájem, kolektiv nejedná, nemá cíle, nehodnotí. Je jedno, jestli kolektiv nazveme „podnikem“, „veřejností“, společností, národem či jakkoliv jinak. Jejich základ je vždy stejný: je to jedinec.
mimochodem jedinec že nic nezmůže? a co byste chtěl? myslíte že takový klaus nebo paroubek je neomezený monarcha? že není obyčejný člověk se svými problémy? copak nechápete že obzvláště dnes v mírové době je moc v našich rukách každý den už od snídaně kdy naše každodenní volba rozhoduje o existenci a neexistenci mlékáren, pekáren apod. ? (samozřejmě jen naším podílem na spotřebitelském trhu) ale v tom je právě to kouzlo a základ demokracie…
je jen jediná věc horší než otroctví – nevědomost
pane kaktusáku tady nejste na sjezdu odborářů (či něčeho horšího)
skupina lidí sice může mít stejné zájmy ale ne nutně POVINNĚ !!!!!!!
(viz.: altruistický boháč, lakomý komunista, otrokář propouštějící otroka… proč jednají proti „kolektivnímu zájmu“ ? protože slovo kolektivní zájem je řečnický zkratka a ve skutečnosti neexistuje, zejména ne ve smyslu jaký mu dávají lidé kteří ho tak často používají)
Jedinec sám nic nezmůže. Proto je výhodné, když lidé s podobnými zájmy je prosazují společně. Jenom je někdy v popředí hierarchie a konkurence, zatímco jindy rovnost a spolupráce. To velice dobře vědí zejména nositelé pravicových ideologií, tedy šlechta, buržoazie, obchodníci. Kdy by byli bez různých šlechtických jednot, měst, cechů, hanz, politických stran? Řeči o neexistenci kolektivu, to je jenom taková propaganda určená pro spíše chudší sympatizanty pravice, kterým dělá dobře, že jsou „jednotlivci“. Společné zájmy stejné sociální skupiny objektivně existují, i když si je takto zpracovaní jedinci neuvědomují, protože oni přece nejsou žádný dav, oni si přece vystačí sami.
A jsme u problému: aby dostal politiky ve volbách souhlas od „kolektivu“, musí to být souhlas jednomyslný – tedy nesmí být nikdo proti. Jinak nedostal souhlas od celého národa, ale vybrané skupiny jednotlivců.
V podniku to není problém, protože existence v podniku je dobrovolná. Stát je povinný (mohu být ne-občanem?)
A opět – neexistuje zájem kolektivu. To, co dělá politik je především v jeho zájmu (teorie „veřejné volby“ – politik je především egoista a jde mu o znovuzvolení). Voliči jednají dle svého zájmu a preferencí, politik také. Není zájem kolektivu, kolektiv neexistuje, nemyslí, nemá mozek, neexistuje kolektivní mysl, vědomost, existence. A to přes jakýkoliv souhlas. Politikovi nemohu dát pravomoce, které já sám nemám – jak bych mu je mohl dát, když to nemám?
Ale veřejný zájem neexistuje, tedy je to „sprosté slovní spojení“ – však vy jste v posledním odstavci de facto potvrdil to, co zde celou dobu tvrdím.
Jako jedinci mi těžko upřete právo rozhodnout se že se nechci rozhodovat, a přenechat rozhodování o svých záležitostech na někoho jiného. Plnou mocí, pracovní smlouvou, volbami – je to jedno, výsledek je stejný, liší se jenom rozsah převedených pravomocí. V tu chvíli se můj zájem jednotlivce stává zájmem kolektivu, a cokoliv představitel kolektivu udělá je i zájmem daného kolektivu, protože předem dostal souhlas jednat za všechny jeho členy (netvrdím že dostal souhlas OD VŠECH ČLENŮ). V podniku to není problém, protože tam je souhlas k zastupování jasně omezený. V demokracii to problém je, protože 51% většina (někdy i daleko menší „většina“) rozhodne že neomezenou plnou moc dát se zastupovat dát musím, přestože mám třeba opačný názor, a jediné co proti tomu můžu udělat je odstěhovat se někam do pralesa.
Do emigrace nikoho nevyháním, i já tu zůstávám, přestože se mi spousta věcí nelíbí. Ale také si nenalhávám že jsem mimo systém – poskytuju tím jednu desetimiliontinu legitimity současné vlády. Kdyby přehlasovaná polovina obyvatel odešla tak by si toho vláda sakra všimla, dokud se nikdo nebouří tak může být v klidu a pokračovat si ve svých „reformách“.
Zpátky k veřejnému zájmu. Víceméně se hádáme o slovíčka. Tvrdíte že neexistuje, ve smyslu jednotného zájmu všech jedinců žijících na daném území, protože něco tak složitého se nedá zjistit jinak než na volném trhu. To je v pořádku, odpovídá to teorii, ale teorie moc lidí neosloví. Já jenom přidávám že to slovní spojení se běžně používá jako politický trik, se skutečnou veřejností nemá nic společného. Jsou jenom sobecké cíle pár jedinců kteří v sobě měli dost touhy po moci aby se chtěli dostali na místo odkud se dá rozhodovat, a dost charisma aby to dokázali. A dostali neomezenou plnou moc na 4 roky. Chtělo by to udělat z toho sprosté slovní spojení, ne tvrdit že neexistuje.
Huan:
ad podnik – jistě, takže sám uznáváte, že podnik je virtuální konstrukt a kolektivní entita. Jak píši v článku.
Podnik je zde příklad kolektivní entity, stejně, jako je kolektivní entita rasa, národ, stát. Dobrovolnost/nedobrovolnost s tím nemá co dělat, v kontextu článku je důležité jedině to, že to jsou kolektivní entity.
Ad jednání za podnik – jedná vlastník, který má svůj zájem (zájem nemá onen spletenec, ale majitel). Jednají také vlastníkem (přímo či nepřímo) pověření lidé, kteří tak tuto úlohu přijali dobrovolně ve svém zájmu. Tím, že „hájí“ zájmy podniku v tomto případě znamená, že hájí zájmy vlastníka. Jnak řečeno neexistuje zájem podniku sám o sobě, to, co reálně existuje je jen pouze zájem vlastníka.
Ona PO reálně neexistuje, je to virtuální konstrukt ukotvený v zákoně, což není nic výjimečného (takových je…)
Lidé nevyjadřují onu vůli tím, že neemigrovali. Mnoho lidí se v dané zemi narodili, toto neovlivnili, nemohou za to. Chtít po nich, aby se odstěhovali v případě, že se mu to nelíbí je jako říci černochovi, že jestliže se mu nelíbí rasismus (ze strany státu), ať se přebarví.
„Lidé“ se nevzdali dobrovolně. Většina k tomu přinutila menšinu (žijeme v demokracii, že).
Veřejný zájem tak neexistuje musel minimálně totožný se zájme všech jedinců tvořící veřejnost, což obvykle není pravda. Nehledě na to, že i poté je to reálně jen společný zájem nějaké skupiny, kterou tvoří jednotlivci = je to zájem oněch jednotlivců. Veřejnost reálně neexistuje.
Na první pohled to vypadá rozumně, ale ten druhý… Podnik je jenom právně podchyceným způsobem s nejnižšími transakčními náklady *jak může jednotlivec-vlastník ten slepenec smluv zorganizovat ve svůj prospěch*, případně jak se můžou jednotlivci s podobnými zájmy zorganizovat navzájem ke společnému prospěchu.
S transakčními náklady označení v přirozené řeči nebo lidí mimo podnik to ovšem nemá co dělat, zaměstnancům je (po právu) úplně jedno jestli si člověk zlomí jazyk když jejich slepenec chce pojmenovat, nebo jestli si pro ně zvolí jednoslovné označení. Spousta firem i států se stejně v hovorové řeči označují jinak než jaký mají oficiální název. A míchat do toho barvu kůže je nesmysl totální, podnik je založen na dobrovolných smlouvách, smluvním černochem se stát nemůžete, ani se členství vzdát.
Přestože podnik tvoří pouze jednotlivci a bez nich nemá smysl, každý podnik má i několik lidí kteří za něj vystupují navenek. Jednají jako jednotlivci, ale jednají jménem celého podniku včetně jeho subdodavatelů v rozsahu nasmlouvaných subdodávek, buď proto že ho vlastní, nebo byli vlastníkem podniku pověření. Ostatní zaměstnanci se dobrovolně práva jednat za podnik navenek vzdali podepsáním smlouvy na práci u pásu – pouze ve věcech mimo svoje zaměstnání si zachovávají svou vlastní identitu. Vedoucí můžou respektovat i vnitřní tlaky (hrozbu stávkou), ale pořád je jednání jednotlivců pro okolí ekvivalentem jednání celého kolektivu. Takže uvnitř daného podniku jsou sice individuální jedinci, ale navenek EXISTUJE i příslušná právnická osoba. Zájem podniku existuje, je totožný se zájmem vlastníka a omezovaný možností stávky zaměstnanců. Na kafe se škodovkou si klidne zajít můžete, najít kontakty na představenstvo je záležitost na minutu.
Se státem je to podobné. Je tvořen lidmi a nemá bez nich smysl, ale ti lidé nějakým způsobem vyjádřili svou vůli nechat se řídit daným vedením – minimálně tím že ještě neemigrovali. Dobrovolně se vzdali práva rozhodovat si o některých věcech sami. Při současném znění a dodržování ústavy lépe řečeno skoro o všem o čem má smysl rozhodovat – stát mě například může klidně zadlužit bez explicitního souhlasu, to je právo které bych nesvěřil ani vlastní rodině. Veřený zájem také existuje, je totožný s osobním zájmem vedení státu, a omezován možností stávky zaměstnanců (a vlastníků v jedné osobě).
Rozdíl je jenom ve způsobu rozhodování jak vystupovat navenek. Ve firmě se rozhoduje direktivně, jenom o věcech o kterých má smysl rozhodovat, rozhodují pokud možno odborníci na daný problém a mimo zaměstnání zaměstnancům nekecají do života. Ve státě se rozhoduje kolektivně, úplně o všem, a každý může kecat do všeho – nejvíc právě ostatním lidem do života.
Pravda pravdoucí (ten článek). Ta kostrbatost možná taky. 😀
Pointu chápu, ale to vysvětlování se mi zdá takové kostrbaté. Tohle na nástěnku do práce tisknout nebudu 😀