Mýtus statistiky

Reakce na rozhovor držitele Nobelovy ceny za ekonomii za rok 2001, který je přesvědčen, že krizi způsobil nedostatek regulace a nedostatečná statistika. Proč tomu tak ve skutečnosti není?

George Akerlof v jednom rozhovoru pro Lukáše Kovandu řekl, že „Ekonomové krizi nepředpověděli, neboť neměli po ruce dobrou statistiku.“ Dále uvedl, že je to důsledkem nedostatečné regulace „trhů s novými komplexními cennými papíry.“ Tvrdí, že kdyby statistiku měly, všimli by si, že na trhu vzniklo jakési „pojištění“ (credit default swap) za 30 bilionů dolarů, což by byl nepřehlédnutelný signál.

Dovolím si neuvěřitelnou drzost – nesouhlasit s laureátem Nobelovy ceny.

Za prvé – pan Akerlof buď lže, klame, nebo je prostě hloupý. Americký finanční trh je (a již před krizí byl) jedním z nejregulovanějších odvětví na světě. (Vládou chráněný) oligopol 3 ratingových agentur, polostátní a trh narušující ústavy Fannie Mae a Freddie Mac a další… regulací a regulatorních institucí již před krizí bylo v USA tolik, že se v nich mnohdy nevyznali ani sami úředníci.

I ta nejlepší statistika by nám vlastně nic neřekla. Dobrá, všimli bychom si, že je zde velký objem CDS – ale proč? Co ho vyvolalo? Řekne nám to ta statistika, či ne?

Pokud ne (jakože ne), jak můžeme něco „předvídat“, když neznáme ani příčiny? Skutečnost je taková, že statistika nám toho ve skutečnosti mnoho neříká. Nemůžeme z ní předvídat, protože „human acts“ – lidé jednají, mají své individuální preference a motivace, které jsou jedinečné a neustále se měnící. Nemůžeme predikovat, pokud neznáme tyto preference a motivace.

Je však vysoce nepravděpodobné, že se nám někdy podaří získat informace o preferencích a motivacích všech lidí na trhu a i kdyby ano, budou již ve chvíli shromáždění tato data neplatná – protože jsou neustále se měnící.

Nedůvěra v regulaci

„Důvod, proč došlo k selhání regulace, byl ten, že lidé v regulace nevěřili … Selhala důvěra v regulační orgány, s čímž souvisí i jejich podfinancování v předkrizové době.“

– George Akerlof

Pokud budu výrobce automobilů a u mých zákazníků „selhá důvěra“ v moji schopnost vyrobit bezproblémové a bezpečné auto, zkrachuji a budu zřejmě nahrazen lepším výrobcem. Toto „inovační pravidlo“ však neplatí v prostředí státních úřadů, které nezkrachují, jen se maximálně stanou „podfinancovaná.“ Proč selhala důvěra v regulační orgány? Protože ty byli neschopné. Proč svoji neschopnost mohli (za peníze daňových poplatníků) předvádět dál? Protože byli státní.

Pokud selhala důvěra v regulaci jako takovou, měla správně padnout jakákoliv regulace. Avšak právě proto, že regulaci živí stát, mohla přežívat dál. To je základní problém – a dokud skutečně nevznikne krize důsledkem „deregulace“, nemůžeme říkat, že krizi způsobil nedostatek regulace. Obzvláště je argument o „nedostatečnosti regulace“ absurdní, pomyslíme-li na to, že krize vznikla právě na jednom z nejregulovanějších trhů na světě!

Volný trh miluje regulaci!

„Když chceme mít dobře fungující volný trh, musíme mít dobrou regulaci. Tak, aby lidé mohli věřit tomu, co kupují.“

– George Akerlof

Pochybuji, že lidé věřili v kvalitu elektrického vedení v období blackoutů v USA, pochybuji, že drtivá většina lidí v ČR věří v České dráhy, pochybuji, že lidé věří, že úředník ví lépe než oni sami, co vlastně chtějí a za kolik.

Regulace trhy křiví a narušuje. Dobře fungující volný trh je ten, kde můžeme nalézt celou škálu služeb a statků, od těch nelevnějších (a nejpochybnějších), po ty nejdražší a zaručeně kvalitní. Upřímně řečeno to, že na nějakém statku najdu razítko „kvalita ověřena státem“ mne spíše znejistí, než uklidní. Korupce a „kvalita“ státních úředníků je nevyzpytatelná.

Pan Akerlof svoji tezi dokazuje na příkladu regulace na trhu léčiv v USA. Říká, že od doby, kdy existuje kontrola a regulace léčiv, tak téměř vymizeli různé šarlatánské lektvary.

Zapomněl však říci, že například v 60. letech po zvýšení pravomocí regulátora na trhu s léčivy USA začala za ostatním světem silně zaostávat například ve vývoji léčiv na kardiovaskulární problémy, vysoký tlak a další.

Ďábelská deregulace

Jako příklad selhání deregulace pan Akerlof uvádí dávání půjček těm lidem, kteří by na ně „při fungující regulaci“ neměli nárok. Neříká však, že je to právě regulace (CRA, Fannie Mae a Freddie Mac), která toto umožnila. Když dále kritizuje „roztrhnutí pytle“ s hodnocením AAA u cenných papírů, neříká zas, že je udílely ratingové agentury fungující ve státem vytvořeném oligopolu.

Pan Akerlof nám říká vždy maximálně jen půlku „pravdy“. Jeho víra v „mýtus statistiky“ dobře parafrázoval jeden komentující na Finmag.cz:

„ Až budeme mít, soudruzi, všechny správné údaje a podklady, budeme řídit svět naprosto bezchybně k nejzářivějším zítřkům! A imperialisti nám budou závidět…“