Nyní pro vás máme překlad článku z The Wall Street Journal, který napsal Gerald P. O’Driscoll, dříve vice president FEDu v Dallasu, nyní pracovník CATO institutu. K čemu vedou nízké úrokové míry a státní „podpora spotřeby“? Jsou vůbec žádoucí?
Politika nízkých úrokových měr je učebnicovým příkladem odpovědí centrálních bank na ekonomické oslabení zaviněné nedostatečnou agregátní poptávkou. Tato politika je obhajována tím, že peníze mohou v mnohém podpořit hospodářskou aktivitu – například tím, že nízké úroky podporují investice, odrazují od spoření, podporují zvyšování výdajů na spotřebu a umožňuje jedincům refinancovat jejich stávající dluhy novými („levnějšími“) dluhy.
Ačkoliv efekty této teorie vypadají rozumně, tato „učebnicová politika“ se nevztahuje na naší současnou situaci.
Za prvé, stávající přetrvávající krize a ekonomické oslabení není založeno na Keynesiánském selhání koupěschopné poptávky, ale na Hayekovském cyklu boomu a krachu.
Za druhé, učebnice ve svých příkladech považují strategii „nízkých úroků“ za beznákladovou metodu. Avšak taková metoda ve skutečnosti neexistuje.
Cyklus, který jsme mohli v realitním odvětví sledovat, byl klasickou ukázkou bubliny aktiv, které jsme mohli často sledovat třeba v 18. a 19. století. Levné peníze poskytnuté skrze levné úvěry způsobily, že dlouhodobé investice se zdály hodnotnější, než by tomu bylo za jiné situace.
Obvykle investiční boom zasáhne odvětví s poměrně solidními základy. Leč, jakmile však začnou přitékat peníze z levných úvěru, principy jsou zapomenuty a vývoj se změní v „mánii“ (použijme nyní tento staromódní termín). Neudržitelné se prostě zhroutí, takže boom končí krizí.
Pokud chceme krizím předcházet, musíme mít jasno v tom, co jsou příčiny a co důsledky. V tomto případě je však „selhání koupěschopné poptávky“ důsledkem – nikoliv příčinou – krachu.
Pokles cen realit po dosažení jejich vrcholu mělo dopad na celý finanční systém, skrze něj pak na zbytek hospodářství. Toxické hypotéky se skrze trh s cennými papíry negativně promítly do účetnictví firem a institucí, které je nakoupily. Jak víme, ceny (nejen) akcií těchto (hlavně, ale nejen finančních) institucí následně klesly. Důvěra vyschla a ekonomika se zbortila. Všeobecný útěk z akciových trhů přirozeně následoval.
Panika na finančních trzích a následující silná recese byli ukázkou klasické účetní krize. Spolu s negativním vývojem účetních rozvah se zhroutila poptávka. Zároveň se objevila krize likvidity, která také dopomohla pádu Lehman Brothers. Avšak hlavní silou krachu byl kolaps v účetních rozvahách, pokles kapitálového mění a pro mnohé také následná platební neschopnost.
Velký vliv měli také okolnosti kolem poklesu v cenách domů, investorských portfolií a 401(k) plánech (specifický typ zaměstnaneckého důchodového spoření, pozn. překladatele) a nejistot obklopující důchodový systém.
Řešení vězí v obnovení účetních rozvah. Pro finanční společnosti to znamená nárůst kapitálu. Pro spotřebitele a obchodní společnosti to znamená šetřit více, než o kolik se propadly jejich příjmy.
Přesto se politici zaměřují téměř výhradně na podporu zvyšování výdajů bez ohledu na to proč klesly výdaje – se spotřebou v čele. Nemůžeme udržet vyšší výdaje, pokud se neobnoví účetní rovnováha podniků a domácností.
Pochybné jsou i různé nouzové výdaje a prozatímní daňové úlevy, zvláště nyní, kdy je člověk racionálně veden k většímu šetření a menší spotřebě. Například různé jednorázové daňové úlevy pro domácnosti jen způsobí přesun spotřeby z budoucnosti. Takovéto různé fiskální programy spíše zadělávají na další depresi, než aby umocňovali budoucí spotřebu.
Nedostatkovým zbožím není likvidita, ale úspory. FED však může poskytnout jen to první, ne to druhé. Jak fiskální, tak monetární autority musí zaměřit svoji pozornost jinam. FED již více než adekvátně odpověděl na problémy s likviditou. V tom je trochu dále, takže se může tvářit prospěšně.
Avšak jít směrem ke kvantitativnímu uvolňování Japonského střihu je chyba. A historicky vzato nízké úrokové míry – o kterých Banka pro mezinárodní platby, „banka centrálních bank“, vydala varování ve své výroční zprávě za léta 2009/2010 – naruší hospodářskou aktivitu stejně, jak se tomu stalo při realitním boomu. Nízké úrokové míry zpomalí proces obnovy účetní rovnováhy, protože nízké úrokové míry drží ceny aktiv na umělé úrovni. Zároveň také nízké úroky demotivují od spoření, což opět prodlužuje proces obnovy.
Daně se musí přeorientovat od nynějšího podněcování spotřeby k podpoře produktivních investic. To neznamená zvýšení daně z příjmů. Obzvláště „tax cuts“ presidenta Bushe by měli být zachovány. Bez ohledu na to, kdo zrovna ovládá administrativu, zrušení Bushových daňových úlev by znamenalo velké zvýšení mezní daňové sazby uprostřed ekonomického propadu. Důsledkem by bylo zvýšení nákladů na spoření, ztížení akumulace kapitálu a demotivace podniků od rozrůstání a nabírání nových pracovníků. Ministr financí Tim Geithner se chystá zopakovat chybu Herberta Hoovera, který přesvědčil Kongres ke zvýšení daní v roce 1932.
Trhy toho zvládnou mnoho, avšak špatná politická rozhodnutí mohou hravě narušit proces jejich obnovy. No, a v současné době je jak fiskální, tak monetární politika špatných rozhodnutí plná.
Komentáře jsou vypnuty.