Ochrana spotřebitele, záruky kvality, právo na dobré služby, nekalá konkurence a „neschopnost“ trhu. Mnoho lidí má vůči trhu předsudky a volají politiky k odpovědnosti – konejte! Avšak málo kdo si uvědomuje, jaké důsledky státní regulace může mít.
Nejčastější společenský mýtus o regulaci je ten, že chrání spotřebitele před nenasytnými obchodníky, kteří chtějí sprostě okrást zákazníka, spotřebitele. Málokdo si však uvědomuje, že opak je pravdou.
Základem tržního hospodářství je svoboda volby. Každý den, každý okamžik si vybíráme či jsme vybíráni. Je jen na nás, zda-li si dáme chleba či housku, zda-li napíšete článek či půjdete spát, stejně tak jako je pouze na nich, jestli vás vezmou na školu, přijmou do zaměstnání či vám dají hlas ve volbách. Svoboda volby je nutným předpokladem svobodného hospodářství. Jen to hospodářství, kde je svoboda volby je prosperující hospodářství.
Díky tomu, že si můžeme vybrat, zde existuje konkurence a inovace. Je na vás, zda-li si koupíte Škodovku či Peugeot, avšak právě díky tomu, že to je jen na vás, se Škodovka a Peugeot (spolu s ostatními výrobci aut) snaží vám nabídnout tu nejlepší nabídku, díky tomu, že si vy (a s vámi několik miliónů dalších nakupujících) můžete vybrat, se snaží obě automobilky srazit ceny co nejníže, což je spojeno s inovacemi ve výrobě (moderní proces výroby snižuje náklady) a tím pádem s vyšší kvalitou automobilů (moderní proces výroby zvýší kvalitu produktu). To vše jen díky vaší možnosti se svobodně rozhodnout.
Stejně tak vy se snažíte zdokonalit – vzdělávat se, chodit dobře oblečení, dodržovat hygienické návyky. Proč? Protože oni si mohou vybrat vás – je jedno, jestli jde o oni ve školách, v zaměstnání či třeba ve skupince lidí opačného pohlaví. Avšak stejně, jako se snažíte zdokonalit vy, se snaží zdokonalit i celá společnost – tedy možnost být svobodně vybrán zvyšuje vzdělanost a celkově „vylepšuje“ nás všechny, protože my se snažíme naopak svoji cenu dostat co nejvýše.
Tržní hospodářství je jasným vítězem soutěže ekonomických systémů. Československo budiž krásným příkladem – ve 40. letech jsme byli na úrovni Francie. V 60. letech na úrovni Itálie, v 70. letech na úrovni Španělska, v 80. letech na úrovni Portugalska či Řecka. Centrální model hospodářství je nefunkční.
To, co odlišovalo centrální hospodářství od tržního byla právě absence svobody volby a konkurence. Lidé však i přesto dodnes věří, že regulace podnikání a obchodu chrání spotřebitele a zvyšuje kvalitu zboží a služeb. Avšak konkurence je v tomto mnohem lepší, efektivnější a účinnější, než regulace.
Ptáte se, proč spojuji svobodu volby, regulaci a konkurenci? Odpověď je jednoduchá – regulace snižuje konkurenci, čímž omezuje naši svobodu volby. Jestliže je však svoboda volby motorem prosperity, tak regulace snižuje prosperitu společnosti.
Ale regulace přeci nesnižuje počet obchodníků na trhu, nebo snad jo? Když nemění počet obchodníků, tak přeci nesnižuje konkurenci! Jistě, i to můžete namítnout. Avšak chyba je ve vašem vnímání konkurence – situace na trhu není stav, je to proces! Tedy – konkurence na trhu není stav, ale proces. Je jedno, zda-li je na trhu jeden či třicet výrobců, pokud je trh otevřený vstupu nových výrobců. Ti, co by na trh mohli vstoupit, jsou totiž potencionální konkurencí, která žene stávající výrobce ke snižování cen a k inovacím – vysoké ceny totiž generují zisky a zisky lákají podnikatele ke vstupu na trh…
Restaurace a konkurence
Ve městě Kocourkov bylo 50 restaurací. Restaurace žili spokojeně, lidé jedli spokojeně, všichni byli spokojení. Můžete si říci, že trh s restauracemi je určitě vysoce konkurenční, vždyť těch restaurací je tam celých padesát! Určitě budou ceny nízké a kvalita jídla vysoká… Jenže. Abyste si mohli otevřít v Kocourkově restauraci, musíte na to mít licenci. A páni radní se jednoho dne rozhodli, že hospod je už ve městě dost, a tak nové licence vydávat nebudou.
Restaurací bylo tedy padesát a trh byl uzavřený. Lidé ve městě pracovali, a protože se dařilo, lidé měli vyšší příjmy, bylo jich víc, tak začali v restauracích i více jíst. Z ničeho nic byli restaurace plné lidí. Pan Novák, majitel restaurace, si mnul ruce – zisky rostli a lidé stále chodili. „Tak zvednu cenu!“, rozhodl se pan Novák. Restaurace zdražily. Ale i tak bylo plno – restaurací byl nedostatek. Provoz restaurace se stal náročným, takže pan Novák musel zvednout platy svým zaměstnancům. Choval se k nim mile, lépe než k zákazníkům. Zákazníků bylo přece dost, ale takoví kuchaři, to bylo nedostatkový zboží!
Lidé si začali stěžovat – obsluha je nepříjemná, jídlo je hnusné, z polívek si hmyz udělal plavecký stadión. Avšak představitelé města mají spousty jiných starostí a zároveň slyší od majitelů současných restaurací, jak by je konkurence zničila, což by zvýšilo nezaměstnanost, takže než se rozhodnou něco dělat, lidé radši do restaurací přestanou chodit.
Konkurence není tržní stav, ale tržní proces, ve kterém se jednoduše prosazují ty nejlepší firmy. Je jedno, kolik je na trhu právě teď firem, záleží především na otevřenosti trhu, tedy jen otevřený trh je trh konkurenční. Krásně je to vidět právě u nás, v České republice. Dle jedné čerstvé zprávy podíl MS Internet Exploreru na trhu internetových prohlížečů v Česku poprvé klesl pod 50 %. Není to tak dlouho, kdy MSIE obsazoval přes 90 % trhu. Po té, co získal toto dominantní postavení ovšem začal stagnovat jeho vývoj, což vedlo ke snížení kvality tohoto programu. Na trhu se tak rychle objevila konkurence ve formě mnoha dalších prohlížečů. Největší z nich, Mozilla Firefox, dnes drží přes 34 % trhu. Hlavní však je, že téměř monopolní postavení MSIE rozhodně neznamenalo, že trh s internetovými prohlížeči není konkurenční. Dnes o tom snad již nikdo nepochybuje.
Zatímco trh s internetovými prohlížeči je otevřeným trhem, licencované trhy otevřené jednoduše nejsou. Slavní taxikáři z Prahy díky licencím nemají silnou konkurenci, proto nastavovali (nastavují?) „přehnané“ a „nemorální“ ceny. A přitom těch taxikářů je docela dost.
V Českých Budějovicích koncem devadesátých let radnice řešila prekérní situaci – měla před sebou dvě protichůdné petice. Jedna chtěla, aby město prosazovalo stavbu nových obchodních center, druhá zase chtěla, aby tato výstavba byla omezena. První sepsali spotřebitelé, druhou maloobchodníci. Spotřebitelé argumentovali nižšími cenami v supermarketech, maloobchodníci argumentovali tím, že jim velká centra snižují tržby, že by důchodci a ti, co nemají auta byli odkázáni na cizí pomoc při nákupech, že by museli propouštět…
Jak by asi dopadla druhá petice, kdyby maloobchodníci jednoduše přiznali, že se bojí o vlastní zisky? Velká obchodní centra zničí jen ty maloobchodníky, kteří se nedokážou přizpůsobit novým podmínkám a najít mezeru na trhu (tedy jen ty, kteří nejsou dobrými obchodníky). Pro ty ostatní – vždyť supermarket je tak neosobní…
Vlády by se měli řídit tím, že nesmějí uzavřít trhy pro novou konkurenci. Jen otevřené trhy jsou zárukou efektivnosti, uzavřené trhy jsou strnulé a neefektivní, protože neefektivní výrobci na nich dlouho přežívají – tedy dochází k plýtvání nejen lidskými zdroji. Krásným příkladem z Česka je třeba železniční doprava a „zázračná efektivita“ Českých drah.
Velmi často se regulace schovává pod pojem ochrana spotřebitele. Cože? Ochrana spotřebitele a regulace? Ano, zase uvedu příklad – ochrana cestujících povinným pojištěním cestovních kanceláří.
Dříve u nás neexistovalo povinné pojištění CK proti úpadku. V Česku bylo v té době několik tisíc cestovních kanceláří a každý rok přibližně 1 % zkrachovalo. Mediální masáž o cestujících, kterým zkrachovala cestovka, dovedla politiky k činu – uzákonili povinné pojištění cestovních kanceláří. Samozřejmě, že CK tuto skutečnost promítly do cen. Před povinným pojištěním si opatrní lidé objednávali zájezdy u velkých cestovek, ti odvážnější využili služeb těch menších firem. Zde stát však rozhodl za nás – řekl, že stát je přeci chytřejší než my sami a sám rozhodl, co je vlastně dobré.
Jaké jsou důsledky tohoto rozhodnutí? V roce 2004 zaniklo 150 cestovních kanceláří. Nových vzniklo 45. Noví podnikatelé se totiž na trh dostávají velmi těžko – pojištění je pro ně drahé (pro pojišťovny je to riziko), na založení cestovky je třeba více kapitálu a pro nové podnikatele je obtížné jej získat.
Myslíte si, že zavedení povinných bezpečnostních pásů snížilo počet nehod? Ne, není tomu tak. Snížil se počet smrtelných nehod řidičů, avšak zvýšil se počet smrtelných nehod chodců – řidiči jsou přeci povinně chráněni bezpečnostními pásy, tak proč by si neužili rychlejší jízdu…
Jak jsme již řekli, často se regulace schovává pod jakousi ochranu spotřebitele. Americký ekonom Geirge Stigler k otázce regulace přistoupil na svoji dobu poněkud originálně – neptal se, zda-li je regulace žádoucí, ale zkoumal, kdo regulaci požaduje. Dospěl k logickému závěru – stát nereguluje „na objednávku“ spotřebitele, ale „na objednávku“ výrobce. Přijde vám to nelogické? Říkáte si proč by proboha výrobce chtěl být regulován?
Vysvětlení je jednoduché – regulace snižuje konkurenci, což současným výrobcům přináší výhody. Regulace chrání výrobce před konkurencí, protože stát díky regulaci kontroluje vstup nových výrobců na trh a vyžaduje od nich plnění mnoha podmínek, čímž vstup na trh také prodražuje. Kdo se nejvíce brání deregulaci, když se o ní v nějakém odvětví začne mluvit – spotřebitel, či výrobce? Vždy jsou to výrobci, kteří se deregulaci nejvíce brání. České dráhy jsou tomu příkladem.
Výrobci netouží po otevřených trzích a je to právě jejich lobbismus, který stojí za drtivou většinou regulací. I kritici centrálního bankovnictví poukazují na bankovní lobbing, který stále bojuje za posílení regulačních kompetencí centrálních bank.
Příště se koukneme na dumping, ochranu hospodářské soutěže a třeba i na lékařské licence.
22 comments
Komentáře jsou vypnuty.