Roman Joch: Obrana svobody

Roman Joch, konzervativec a ředitel Občanského institutu byl jmenován poradcem předsedy vlády. Tato informace mnohé pobouřila, začalo se poukazovat na mnohé Jochovi články. Nemusíme s panem Jochem souhlasit, ale myslím, že celá diskuse kolem pana Jocha je směrována pouze jedním směrem – jeho očerňováním. Dáváme vám proto k dispozici přepis řeči Romana Jocha z jeho vystoupení na ideové konferenci ODS – Vize 2020.

Dámy a pánové, vážení přátelé,

Již 20 let žijeme ve svobodě. To je historická anomália. Opakuji, je to historická anomálie.

Totiž jen naprostá menšina všech lidí v dějinách se mohla těšit životu ve svobodné společnosti. Většina vždy žila pod tou či onou formou tyranie. Tudíž statisticky řečeno, nikoli svoboda, nýbrž tyranie je to, co odpovídá lidské přirozenosti.

Svoboda vůbec není samozřejmá. Je velice obtížné ji získat, ale velice snadné ji ztratit.

Jaká nebezpečí hrozí nyní svobodě u nás?

Vidím 4 zásadní.

Za prvé, tendence mnoha lidí myslet si, že když něco nemám a chci to, prostě si to odhlasuji. Nemám to, chci to, a tak si to odhlasuji. Získám to snadno, bez práce, bez námahy, bez úsilí, bez výkonu.

Prostě si to odhlasuji.

To může fungovat jen v omezené míře a krátce. Dlouhodobě rozhodně ne. Dlouhodobě to vede k pádu svobody a demokracie. A přitom je to věčným pokušením sociální demokracie. Pokušením, které nakonec může svobodnou formu vlády rozvrátit. Pak by platilo, že rozdíl mezi demokracií a sociální demokracií je jako rozdíl mezi aktem a – pietním aktem!

Za druhé, množení a vyrábění nových tzv. práv jako na běžícím pasu, těch označovaných jako skupinová, či kolektivní. Problém je, že tyto tzv. kolektivní práva nejsou žádná práva skutečná, tj. osobní svobody, nýbrž jsou to skupinová privelegia, která mají jen příslušníci oněch skupin na úkor všech ostatních. Tato privelgia jsou realizovatelná jen za cenu pošlapání práv skutečných, tj. našich svobod.

Rozdíl mezi právy skutečnými, tj. osobními svobodami, a tzv. právy skupinovými, je jako rozdíl mezi kazajkou a svěrací kazajkou.

Proto je naprosto nezbytné trvat na rovnosti práv a svobod všech lidím, na stejné rovné svobodě pro všechny, bez ohledu na to, k jaké skupině kdo patří. Práva mám jako člověk, jako lidská bytost, nikoli na základě mého pohlaví, barvy pleti či orientace. A tato práva mám dostatečně zajištěny naší Ústavou a ústavní Listinou práv a svobod, žádné další zákony a kodexy práv nepotřebuji, ty by jen omezovaly naše práva současná.

Za třetí, je stěžejní trvat na ochraně vlastnických práv coby základu všech našich svobod. Všechna naše práva a svobody lze vlastně převést na práva vlastnická.

Svoboda slova a projevu například znamená, že mám právo řečnit tam, kde mě vyslechnout chtějí. Neznamená ale mé neomezené právo řečnit ve Vašem obyváku proti Vaši vůli.

To byste mi dali, a po právu!

Stejně tak máme právo poslouchat hlasitou techno hudbu – ale jen na pozemku člověka, který s tím souhlasí, nikoli na pozemku člověka bez jeho svolení.

A konečně za čtvrté, velkou hrozbou pro svobodu je to, čemu se říká „legislativní smršť“ – tedy zbrklá snaha přijímat nové a nové a nové zákony, ona přehršť a záplava dalších a dalších a dalších zákonů.

To ničí právní stát.

A ničí to taky svobodu.

Ve skutečnosti není pravdou, že „chybí legislativa“, jak slýcháváme často a z různých stran.

Ve skutečnosti máme legislativy nadbytek.

Proč byl vývoj ve Velké Británii v 19. století poklidný, mírový a ke větší svobodě; a proč byl vývoj ve Francii v tom samém století plný různých krvavých revolucí a kontrarevolucí a tudíž nesvobody?

Ilustruje to následující anekdota:

Přijde v 19. století britský gentleman do knihovny a požádá knihovníka o výtisk francouzské ústavy.

Knihovník se na něj zahkledí a řekne: „Sorry, pane, ale periodika nevedeme!“

Proto já toužebně čekám na politika-státníka, který řekne a pak taky splní:

„Nepřicházím proto, abych odhlasoval zákony nové, nýbrž proto, abych zrušil ty staré – ty zbytečné a škodlivé a ty, které stojí daňové poplatníky příliš mnoho peněz. A když pak budu někým obviněn, že prý zanedbávám zájmy svých voličů, řeknu mu, že jsem měl za to, že jejich hlavním zájmem je svoboda, a pro ni dělám, co můžu!“

Dámy a pánové, svobodu máme už 20 let. Svoboda však není samozřejmá. Jak říkal člověk, jehož nedožité 99 narozeniny jsme si nyní v únoru mohli připomenout, Ronald Reagan:

„Svoboda je od porážky vzdálena vždy jen jednu generaci.“

Svoboda je zajištěna dopředu vždy jen na jednu generaci – tu, která si ji zajistí a ochrání a udrží. Úkol opět a opět chránit svobodu je úkolem vždy pro každou novou generaci.

Dámy a pánové, doufejme, že svobodě se budeme i nadále těšit my, naše děti a děti našich dětí.

Ale pokud náhodou ne, pokud náhodou svobodu ztratíme, ať alespoň ti v budoucnosti budou moci o nás prohlásit:

„Pro svobodu udělali vše, co udělat mohli.“

Děkuji vám za pozornost.