Soukromé versus veřejné – efektivní veřejné vlastnictví?

Nedávno jsem vedl diskusi s jedním zastáncem veřejného vlastnictví. Dle něj je veřejné vlastnictví efektivnější a spravedlivější, než vlastnictví soukromé. Je tomu tak?

Pomníková symbolika

Ve velké Británii jsou dva hřbitovy, které jsou něčím výjimečné – na jednom z nich je pohřben Karel Marx, na druhém Adam Smith – dva velikáni politické ekonomie.

Karel Marx za svého života prorokoval konec kapitalismu a soukromého vlastnictví. Adam Smith byl naopak „advokát kapitalismu“ a průkopník ekonomického liberalismu.

Když jdete na jeden z těchto dvou hřbitovů, ozve se hlas: „Vstupné jedna libra, prosím“ (cena z roku 1990). O hrob jednoho z velikánů je vzorně postaráno, jeho busta je leštěna několikrát denně, hrob je čistý, uklizený – „neviditelná ruka trhu z jeho hrobu vybrala i poslední smítko prachu“, jak napsal Richard Morais pro magazín Forbes. Tento hřbitov je v soukromém vlastnictví.

Druhý hřbitov je na tom zcela opačně – některé jeho zdi a pomníky připomínají rozvaliny, na cestičkách se povalují odhozené plechovky a igelitové sáčky. Hrob tamního velkého myslitele je zase zarostlý rezavým břečťanem. Tento hřbitov je v obecním vlastnictví.

Kdo si myslíte, že je na prvním, soukromém hřbitově a kdo na druhém, obecním hřbitově? Vstupné se vybírá, pokud se chcete podívat na hrob Karla Marxe. Volný vstup je naopak k hrobu Adama Smithe.

Karel Marx, prorok komunismu, vydělává několik desítek tisíc liber ročně. Nejvíce se na zisku podílí čínští turisté.

Sumarizace Dennise Muellera

Jistě, můžete namítnout, že na základě dvou hřbitovů nemohu vynést komplexní soud nad „efektivností“ veřejného vlastnictví. Avšak podívejme se na jednu práci, kterou vydal Cambrige University Press.

V článku „Public Choice“ Dennis Mueller v roce 1989 sumarizoval výsledky padesáti studií, většinou z USA a Německa, které porovnávají efektivnost soukromého a veřejného vlastnictví. Pouze dvě z nich zjistily vyšší efektivnost veřejných podniků a ve 40 byly soukromé firmy výrazně efektivnější, než jejich veřejné protějšky.

Pár příkladů: soukromé úklidové služby v německých městech byly o cca 50 % levnější, než městské. Regionální dodávky elektřiny v USA byly u státních společností o 40 – 75 % nákladnější, než u soukromých společností.  Požární ochrana provozována městy v Arizoně byla o 40 – 90 % dražší, než soukromá požární ochrana v oblasti Seattle. V Badensku-Wurtenbersku byla produktivita práce v soukromém lesním hospodářství dvakrát vyšší, než ve státním lesním hospodářství. Soukromé vodovodní společnosti v amerických městech měly o 40 % vyšší produktivitu páce a o 60 % nižší kapitál na pracovníka, než městské vodovody.

To jsou fakta, řeč čísel. Možná by stálo za to srovnat efektivitu Policie ČR a bezpečnostní agentury ABL.

Vazba mezi náklady a výnosy

Proč je tedy soukromé vlastnictví efektivnější, než vlastnictví veřejné?

Odpověď je celkem snadná: u soukromého vlastnictví existuje vazba mezi náklady a výnosy. Tato vazba je zřetelná, pevná: vlastník si ponechává výnosy ze svého vlastnictví. Jeho vlastnictví mu přináší výnosy pouze tehdy, pokud jej udržuje v dobrém stavu, investuje do něj a stará se o něj.

Vlastník chce zisk, protože zisk patří právě jemu a zvyšuje jeho bohatství. Zisk se vytváří a zvyšuje pouze zvyšováním efektivity, tedy tak, že se vlastník bude neustále snažit zvýšit výnosy a zároveň snížit náklady ve svém podnikání. Efektivnost jeho podnikání je tak přímo v jeho zájmu.

Vlastník „hřbitova Karla Marxe“ ví, že bude mít dobrý zisk, jen když bude udržovat hřbitov v dobrém stavu, tedy když bude část příjmů do hřbitova „vracet“.

Obec, která vlastní „hřbitov Adama Smithe“ žádné výnosy nemá, protože nevybírá vstupné. Avšak i kdyby jej vybírala, pochybuji o tom, že by město část těchto výnosů vkládalo zpět do údržby hřbitova: obec má (vynucené) příjmy z četných zdrojů a její výdaje jdou opět do mnoha oblastí. Obecní rozpočet je „tavící kotel“, vazba mezi výnosy a náklady jednoho konkrétního statku či služby se vytrácí, úředníci žádnou vazbu mezi náklady a výnosy nepociťují: jejich příjmy jsou dané zákonem (daně), obvykle nenesou za příjmy či náklady osobní odpovědnost a nejsou jmenovitými vlastníky daného statku či služby. Vlastnictví není konkrétní.

To samé však neplatí jen a úrovni obce, ale i na úrovni třeba státu či mezinárodních organizací (např. OSN či EU). Příkladem nám může být příběh francouzské banky Crédit Lyonnais:

Crédit Lyonnais – socialistický experiment se špatným koncem

Crédit Lyonnais, původně soukromá banka založená v roce 1863, přešla po 2. světové válce z větší části do rukou státu. V 80. letech tehdejší francouzský prezident Francois Mitterand se netajil úmyslem učinit z ní příkladnou banku evropského formátu, která by mohla financovat potřeby francouzské ekonomiky podle vládních představ.

Ještě na začátku 90. let vykazovala banka zisky. To ale netrvalo dlouho. Vedení banky si bylo vědomo toho, že se ve skutečnosti nemusí obávat tvrdé tržní konkurence, protože za bankou stojí stát a státní pokladna.

A skutečně – napojení banky na státní rozpočet fungoval spolehlivě. Od roku 1992 začala mít banka miliardové ztráty, které byly kryty ze státního rozpočtu. Banka se pouštěla do riskantních finančních investic, které vyvrcholily investováním do hollywoodského filmové průmyslu. Investice se nezdařila a ztráty banky narůstaly. Stát sice vyměnil vedení banky, ale „penězovod“ mezi bankou a státním rozpočtem fungoval dále. Podle odhadů stál Crédit Lyonnais francouzské daňové poplatníky několik desítek miliard dolarů.

Nakonec byla francouzská vláda nucena vyhlásit záchranný program, jehož součástí byla i privatizace banky.

– Holman, R. Ekonomie. 4. aktualizované vydání. Praha : C. H. Beck, 2005 (strana 364)

Jedním ze znaků soukromého vlastnictví je podnikatelská pružnost, tedy schopnost pružně reagovat na měnící se poptávku. Tato schopnost se ve veřejném vlastnictví ztrácí hlavně díky byrokratické strnulosti a neschopnosti rychle reagovat na měnící se vývoj na trhu.

Příklad s Crédit Lyonnais nám dále ukázal neprovázanost mezi riziky a výnosy, což je známka morálního hazardu. „Veřejně vlastněné“ podniky se pouštějí do rizikových investic s nejasnou možností zisku. Manažeři totiž investují s plným vědomím, že za jejich zády stojí „velký bratr“ ve formě státního rozpočtu. Čím větší moc stát ve svých rukou koncentruje, čím více přerozděluje, tím je tato tendence k morálnímu hazardu větší, neboť jsou i větší možnosti krytí ztrát z veřejných rozpočtů.

Zastánci veřejného vlastnictví často vytahují argument, že poválečný vývoj v Brazílii a SSSR dokazuje opak – efektivitu veřejného vlastnictví. Avšak porovnávat zemi, která měla ohromné mocenské ambice, chtěla „kolonizovat vesmír“ a byla jednou z dvou největší světových sil do konce své existence s Brazílií mi přijde poněkud úsměvné. Zkusme spíše zkusit srovnat poválečný vývoj SSSR a západního Německa či USA.