Špatné předsudky Evropské civilizace

Evropská (všeobecně západní) civilizace stojí morálně (výchovou) na základě křesťansko-židovské tradice. V mnohém to západní civilizaci posunulo dál, ovšem v mnohém nás právě tato tradice může brzdit. Pojďme se podívat na několik tradičních brzd Evropské, či lépe západní, civilizace.

Homosexualita

Muž s mužem či žena se ženou. Křesťanství a judaismus vidí lásku mezi dvěma osobami stejného pohlaví (homosexualitu) jako něco špatného, zrůdného, nenormálního a nemorálního. Do dnes nám tato tradice svazuje ruce a myšlení při mnoha aspektech rozhodování v našem životě. Dodnes pohrobek této tradice v našem myšlení naše uvažování svazuje.

Někteří tvrdí dodnes, že homosexualita je nemoc. Že je to něco odporného, přitom už je to již mnoho let, co i sama WHO homosexualitu ze seznamu nemocí vyřadila. Řekněme si upřímně – homosexualita je přirozená a není to nic proti přírodě – sama příroda ji „vymyslela“.

Každý v sobě máme kousek homosexuála. Díky tomu se dokážeme srovnat s osobami stejného pohlaví a určit, jestli je hezký či hezká. Pánové, přiznejte si, upraveného chlapa prostě poznáte. Potřebujete to.

Jak byste jinak poznali, kdo je větší oponent při „lovu“ představitelek druhého pohlaví?

Adopce dětí homosexuály

„Ahoj, já jsem Marek. Do šesti let jsem vyrůstal v dětském domově. Ale pak mne adoptovali a od té doby mám dvě tety/dva strýce.“

Ano, i takto si dovedu představit, že se představí spolužák mé ratolesti. Lepší dva tátové, než jedna teta. Naše společnost má problém – máme hodně dětí v dětských domovech. Ale pro velké množství dětí máme málo vychovatelů. Není proto de facto možné, aby se vychovatelky/vychovatelé individuálně starali o rozvoj všech dětí. Děti nejsou vychovávány, nejsou vedeny k samostatnému spořádanému životu, nemají se kde ptát co, jak a proč.

A přitom je to tak nesmírně důležité. Po dosažení plnoletosti z domova vyjde jedinec, který vlastně nic neví a pro kterého je několikanásobně obtížnější se prosadit a usadit. Nemáte rádi všechny ty „fetky“, „zlodějíčky“ a další pouliční živli? Jdou eliminovat – když snížíme počet dětí vyrůstajících v dětských domovech.

Jak snížíme tento počet? Několika kroky:

1. zjednodušíme proces adopce dětí – nesmí docházet až k několikaletým průtahům při adopci dětí. V cestě dítěte od domova do rodiny musí stát co nejméně byrokratických i jiných zábran. Stát sám přeci chce, aby se děti z domovů dostali do rodin, tak proč tomu „házet klacky pod nohy“?
2. Umožníme adopci dětí homosexuálními páry. Již dnes se mohou homosexuálové „registrovat“, což je jakási obdoba klasického sňatku. U homosexuálů problém nevidím, i oni chtějí vychovávat děti. Morálně nevidím překážku – homosexuální registrované páry jsou spolu v průměru stejně dlouho, jako běžné páry. Jde obvykle již o vyzrálé jedince. Následně je třeba zkoumat případ individuálně, stejně tak, jako je to u smíšených párů. Všechny další často uváděné důvody proti adopci homosexuály (ostuda dítěte před ostatními dětmi, možné „šíření“ homosexuality mezi další generace) vychází pouze z našich omezení (ona ostuda – prostě se dětem řekně „Pepíčku, je normální, že někdo má dva tatínky“), nebo z naší neznalosti (sexuální orientace je určena již v prenatálním období vývoje, tedy „v břiše“).

Výkonové hodnocení

Absolutní hodnocení = nejlepší hodnocení. Většina lidí předpokládá, že absolutní hodnocení je nejlepší. Ať už jde o známky, plat, pořadí a další. Bohužel, často tomu tak není.

Někoho ohodnotit je velice těžká věc. Proto pětistupňové hodnocení nemůže nikdy vypovědět o míře znalostí a inteligence studenta. Nedávno jsem kdesi četl jakousi „nadnesenou“ myšlenku – proč nehodnotit studenty ve tvaru „1,57“?

I to by mohlo být řešení. Škála hodnocení by posléze byla de facto nekonečná, a tak by jistě lépe vystihovala znalosti a inteligenci studenta. Dalším lepším řešením je procentuální stupnice – hodnotit pouze procenty. „Test zvládl na 60 %“, „zkoušení bylo 83%“. Proč ne, lpí li někdo na něčem „srovnatelném“, škálovatelném, rychlém a jednoduchém.

Nejlepším řešením – avšak také nejnáročnějším – by bylo slovní hodnocení. To by bylo ovšem natolik náročné na srovnání a natolik náročné na čas, že to je skutečně jen možnou hudbou daleké budoucnosti, kdy třídy budou menší a učitelů více. Dokážu si to představit jen na soukromých školách.

Netolerance

Naše kultura je jistě vznešená a pro nás jistě nejpřijatelnější. To ovšem neznamená, že bychom měli hanit, likvidovat a přímo postupovat proti jiným, „cizím“ kulturám a náboženstvím.

Nad tradicemi, dogmaty a předsudky by mělo stát právo. Právo rovné pro všechny. Toto právo by nemělo nadržovat žádnému etniku, kultuře či náboženství. Stejně tak by nemělo nikoho utiskovat, dělat z příslušníků určitých etnik či náboženských skupin občany druhé kategorie.

Cizí kulturu bychom se neměli snažit vytlačit a zlikvidovat, ale naopak – na jejich území je tolerovat a na našem „území“ je tolerovat, přijmout to, co z jejich kultury považujeme za správné a zbytek nechat na vymáhání práva a zákonnosti.