Systémová korupčnost politiků

Může existovat křišťálově čistý politik, nebo politika semele každého? Poslední kauza ministra Drobila nám zřejmě ukázala, že korupce je systémový problém státní správy. Jak se na ni dívá ekonomie?

„Čím více zákonů a nařízení se stanoví, tím více je zlodějů a lupičů.“

– Lao Tse

Ministr Drobil se v podstatě stal obětí zákonů (principů), které ve fungování státní správy platí.

Problém pána a správce a racionální ignorace voličů

Poměrně důležitou postavou v celém příběhu je pan Knutig, poradce ministra Drobila. Tento člověk je v aktuálním případě správce, ministr Drobil jeho pán.

První, kdo se k informacím dostal, tedy první, kdo jednal s panem Michálkem byl právě Knutig – správce. Až on následně informoval svého pána.

Ministr Drobil tak jednal až dle informací, které dostal od svého správce. Správce má tak poměrně velkou moc – hlavně na něm pak záleží, jak bude pán jednat. Ostatně – pan Knutig v jedné reakci uvedl, že ministrovi Drobilovy lhal.

To však ještě není vše. Pan Drobil není jenom pán na svém úřadě, ale také správce vůči nám, voličům (kdy my jsme páni). Volič je samozřejmě ten, kdo je na konci řetězce – tedy volič je ten, kdo který má nejvíce zkreslené informace.

Nejen tento fakt však může za voličovu neinformovanost – řekněte si sami, co změní jeden váš voličský hlas? Kolik času by vás oproti tomu stálo získat všechny potřebné informace, abyste dokázali všechny politické kauzy dobře posoudit?

Je poměrně racionální politiku v nějaké míře ignorovat. Je racionální, že se dáváme všanc médiím a dalším komentátorům. Je to stejné, jako když nerozumíme počítačům a přitom si nějaký chceme koupit – pak se oddáváme znalostem prodejce. Stejně tak se – v politické oblasti – oddáváme informacím z médií.

Fakticky zde tak máme systém vysoce neefektivní – ti, jenž by měli mít nejvíce informací jich mají nejméně. Takto nastavený systém tak musí jasně vést ke korupci.

Motivace a byrokracie

Musíme si uvědomit, že i politik maximalizuje svůj užitek – stejně jako pekař nebo řezník. Snaží se vyjít ze situace, ve které se právě nachází s maximálním možným prospěchem pro sebe samotného, tedy tak, aby fungoval v souladu s vlastním zájmem. V případě politika to je s velkou pravděpodobností snaha o maximalizaci možnosti znovuzvolení, tedy udržení své moci.

Udržení moci je proces, který se váže na rozšiřování státních výdajů a nárůst byrokracie.

Do jisté míry si byrokracie s vládou vyhovují a vytváří si prostředí ve vzájemném souladu – však hlavně díky byrokracii může politik od svého stolu ovlivňovat chod celé země. Ovšem i pro politika může být určitá hranice byrokracie nepříjemná – a to v případě, kdy její rozsáhlost dělá politika závislého na celé byrokratické síti.

Politik se tak snaží udržet efektivní míru byrokratické zátěže, na druhé straně se však byrokraté snaží maximalizovat rozpočet svého oddělení (maximalizace zisku byrokrata), přičemž jsou velmi odolní vůči politické snaze zmenšovat byrokratickou zátěž a to právě i díky problému pána a správce a již popsané informační asymetrii.

V případě Drobilovy kauzy tak můžeme vypozorovat ty dva jevy:

Pokud se Drobil snažil získat prostředky do rozpočtu ODS skrze Knutiga a SFŽP, bylo to pro získání prostředků, které by měli sloužit k udržení moci. Zároveň však byrokrat Michálek získával nahrávky, které mohli posloužit k udržení či vylepšení jeho byrokratické pozice.

Dobývání renty

Již jsme uvedli, že politik – stejně jako třeba pekař – se snaží maximalizovat svůj užitek. Rozdíl mezi pekařem a politikem zde přeci jen je – politik nakládá s penězi, které nejsou jeho, a přerozděluje je k někomu, koho vlastně nezná.

Vzniká nám zde tak perfektní prostor pro dobývání renty, která se rozdělí mezi dvě strany: zájmovou skupinu a politika nebo úředníka. Tato renta je vlastně ona „obsažená“ neefektivnost veřejného hospodaření v důsledku zvýšené ceny „veřejného statku či služby“.

Lapidárně řečeno, pokud existují soukromé zájmové skupiny, které chtějí získat výhodu na trhu a mají přístup k vládě či byrokracii, budou se snažit tohoto přístupu využít a odstranit tak konkurenci.

Vláda (a byrokratický aparát jako celek) mají však možnost zkreslovat informace. Spojíme-li to s onou „obsaženou neefektivností“, dojdeme k tomu, že u veřejných statků a služeb je téměř vždy prostor pro navyšování cen.

Jediná cesta jakou se taková renta dá reálně snížit, je snížení výdajů státu. Vězte, že ona renta existuje i v těch nejrozvinutějších demokraciích jako jsou Spojené státy nebo Německo. Renta nemusí totiž být jen výnos z korupce, ale i výnos ze spolupráce se zájmovými skupinami jako jsou lékaři nebo ekologové.

Lékaři si například vyjednaní skrze odbory vyšší mzdy a ekologové si vydobudou zakázky skrze fondy životního prostředí.

U nás je tato renta velmi zřetelná právě v souvislosti s výnosem z korupce. Tato poměrně jasná renta z výnosů z korupce vytváří tlak na změnu pravidel (důkazem jsou třeba Věci Veřejné, budiž jim země lehká), avšak nebuďme naivní – ona „nová pravidla“ nesníží celkovou rentu politiků a byrokratů, velmi pravděpodobně jen udělají celé prostředí korupce a renty méně průhledné, méně transparentní.

Andělé a Sir

Bylo by naivní si myslet, že současná vláda bude první v řadě morálně čistých, korupce prostých a altruistických vlád.

Vždy totiž platí principy, které jsem výše popsal. I Petr Nečas a Radek John, ještě nedávno výkladní skříň boje proti korupci, naše politické „morální ikony“, byli semleti těmito principy – ať už svým přičiněním, nebo v tlaku okolností ve snaze věci uklidnit a vyřešit co nejlépe.

Jedním z klíčových výstupů teorie veřejné volby je vědomí, že změna lidí zastávajících pozice ve veřejné správě nepřivodí velké změny v jejich „produktech“. Zvolení „lepších“ lidí – samo o sobě – nepovede k lepší vládě.

Státní správu však úspěšně reformoval na Novém Zélandu Sir Roger Dougles, který zavedl v podstatě management úřadů, kdy manažeři měli stanovený rozpočet a cíle s kontraktem do 5 let (zavedení prvku nejistoty – větší motivace). Pokud se jim podařilo rozpočet nevyčerpat, mohli z něj čerpat odměny. Tato poměrně jednoduchá opatření vedla k velkému zefektivnění státní správy.

Úkolem vlády by měl být i minimalizace prostoru pro korupci a dobývání renty. Toho lze dosáhnout snížením výdajů vlády a postupným přiblížením státní správy trhům (á la R. Dougles). Neboť kde není stát, není ani korupce.

Lao Tse mluvil o zákonech a nařízeních. Stejná analogie funguje s velikostí státu. Čím větší státní výdaje, tím větší byrokracie, čím větší byrokracie, tím větší možnost korupce a neefektivnost.

„Každý polovzdělanec může použít bič a přinutit ostatní lidi k poslušnosti. Ale sloužit veřejnosti vyžaduje inteligenci a pečlivost. Jen několika lidem se podaří vyrábět boty lépe a levněji než jejich konkurentům. Cílem neefektivního odborníka bude vždy domáhat se nadřazeného postavení byrokracie. Je mu úplně jasné, že v tržním hospodářství nemůže uspět. Pro něj je všeobjímající byrokracie útočištěm. Obdařen úřednickou mocí bude za pomoci policie prosazovat svá nařízení.“

– Ludwig von Mises (Byrokracie, str. 122)