„Nejmocnější je ten, kdo přemůže sám sebe“ – Lao-C‘
„Happiness is the absence of the striving for happiness“ – Zhuangzi
Trendem Evropy dnešních dnů je objevování nových myšlenkových směrů a náboženství, jejichž účelem je nahradit v zásadě mrtvou ideu křesťanství. Můžeme se bavit o tom, zda (minimálně) český nihilismus způsobil komunistický režim, nesourodost kapitalismu s křesťanskými ideály nebo postupná relativizace pojmů způsobená poznáváním odlišnosti jiných kultur.
To ale pro nás není podstatné. My se právě naopak podíváme na jeden z těchto ideových substitutů, čínský taoismus. Jeho hlavním představitelem je bezesporu autor Lao-C‘. Samozřejmě existují i jiní, ale pro účel článku zůstaneme pouze u něj.
Lao-C‘ (česky Starý mistr) ale dost možná jako osoba vůbec neexistoval. V tom případě by se jednalo o pseudonym, pod kterým se skrývá sbor čínských taoistických autorů z pátého století před naším letopočtem. Sinologové ještě na tuto hádanku nenalezli odpověď. Ať tak či tak, myšlenková konzistenznost je značná a tak zůstaneme u pojetí Lao-C‘ jako osoby.
Jeho stěžejním dílem je kniha Tao te ťing („Kniha o Tao“), zároveň i nejpodstatnější dílo celé taoistické filozofie. Je důležité poznamenat, že existuje jak náboženská, tak filozofická odnož taoismu, který je předmětem tohoto článku. Když ale porovnáte praxi náboženství a principy nastíněné např. v knize o Tao, objevíte očividnou rozporuplnost velice snadno. V rámci náboženského taoismu vyrostl složitý panteon bohů, mezi nimiž zasedá i samotný Lao-C‘ – poněkud komický kontrast, stát se bohem a zároveň propagovat prostost a náboženskou agnostiku.
Po metafyzické stránce je ústřední myšlenkou taoismu Tao. To je prakticky nevystihnutelné a nepopsatelné, jeho definici se lze pouze přiblížit a každý musím sám pochopit jeho podstatu.
„Tao, které lze postihnout slovy, není věčné a neměnné tao.“
Přesto, pokud bychom se ho měli pokusit popsat, mluvili bychom o prapůvodci všech věcí, přírodní energii – o tom, co je všemu na světě společné. To dává základ taoistickému pohledu na silnou provázanost přírody a člověka. V přeneseném významu je také Tao cesta, povětšinou ke svobodě.
Mnozí lidé často taoistické Tao označují za modlu nebo ještě hůře za božstvo. Ani taostické sekty ho takto nepřijímají. Nutno ale poznamenat, že tento pojem zná prakticky každé čínské náboženství a filozofie a každý ho vykládá trochu jinak.
Další pilíře taoismu zahrnují absolutní relativitu,
„Každý na světě poznává krásné jako krásné, a tím poznává i ošklivé.“
znalost míry
„To je, proč moudrý odmítá vše, co je přehnané, co je výstřední, co je přes míru.“
a odpor vůči etice a mravům založených pouze na všeobecném příjmání,
„Vznešená ctnost neprojevuje ctnostnost, protože je plnost ctnosti. Nízká ctnost neztrácí ze zřetele ctnostnost, protože je bez ctnost…?“
nebo systém protikladů vycházejících jeden z druhé, silně odlišný od evropského dualistického pojetí dobra a zla. Jedná se vlastně o přenesený relativismus: dobro je opakem zla a jenom díky němu může existovat.
Stejně tak zavrhuje empírie, učené vzdělání a předsudky a nahrazuje je sílou rozumu.
„Je možno poznávat svět, aniž vykročíme ze svého domu. Je možno nazírat tao nebes, aniž vyhlédneme ze svého okna.“
Co do praktické aplikace se věnuje věčným problémům války, daní, moci a vlády. Brojí proti válce,
„Toliko tam, kde není sváru, není pohrom ani příkoří.“
totalitě a bohatství státu nabytého zdaněním lidu.
„Mít paláce přeplněné nádherou, ale pole zarostlá býlím a sýpky zející prázdnotou – oblékat se v přepychová roucha a k opasku připínat ostré meče – žít v nadbytku jídla a pití uprostřed přepychu a bohatství – tomu se říká chvástat se lupičstvím.“
Pro taoistu je ideálem malá, pokud možno absentující vláda, což je v silném kontrastu vůči převládající praxi konfuciánské byrokracie (moudří a učení vládnou). Taktéž zavrhuje systém trestu a odměny, který byl praktikován konfuciány i staročínskými legalisty (a nebo dnešními vládami).
Govern a great nation as you would cook a small fish. Do not overdo it.
– Lao-C‘
Chápání člověka především jako součásti přírody staví lidskou společnost do roli druhořadé náhražky, taoista tudíž propaguje individualismus. Někteří filozofové proto označují taoismus jako filozofii sobectví – jedná se ale o dezinterpretaci původní myšlenky. Taoisté nejsou egoisté, pouze se zasazují o přirozený chod věcí neovlivněný naordinovanou morálkou nebo tradicemi a neberou tak sociální vazby jako závazné. To ale nutně neznačí lhostejnost.
Zde by bylo vhodné nastínit taoistický princip zvaný Wu-wej, tedy tzv. konání nekonáním. Pojem může působit poněkud zmatečně, ale v praxi se jedná o schopnost vědět, kdy nezasahovat do přirozeného chodu věcí – taoisté se do něj snaží zasahovat co nejméně.
S přivřenýma očima je možné označit taoismus jako filozofii skepticismu, neboť lidské poznání je dle taoistů nespolehlivé, formálně nedokazatelné a je proto lepší se spolehnout na rozum. Důležitou součástí taoismu je i tolerance, neboť každý soud je subjektivní a závisí pouze na okolnostech – je tudíž nerozumné soudit jiné.
Mnozí liberální myslitelé (Rothbard například) označují taoismus jako jistý prazáklad myšlenky liberalismu, což by srovnané v opozičním konfucianismem vyúsťujícím v byrokratizovanou a nesvobodnou společnost mohlo dávat smysl. Mnohé řádky tak opravdu zní,
„Čemu učili druzí, učím i já: vše, co je násilné a zpupné, předčasně hyne. To mi budiž základem v mém učení.“
na druhou stranu je dalším velice důležitým znakem taoisty nenáročnost a pokus o oproštění sebe sama od žádosti (což má vést – a dle mého mínění i vede – k absolutní svobodě), což silně kontrastuje s důrazem většiny liberálů na osobní ambice.
Taoismus zcela zajisté není lékem na evropský nihilismus – je mu totiž blíže, než by se na první pohled zdálo, na druhou stranu se nechová destruktivně, ale spíše pasivně, což je ale pro mnohé ještě nebezpečnější.
Každopádně je taoismus i Tao te ťing hoden veškerého času, který by jste do něj byli ochotní investovat. Případným zájemcům bych doporučil překlad od Berty Kresbové, který je skvěle doplněn o různé možnosti překladu. Je možno ho s dalšími překlady nalézt online.
Druhým nejpodstatnějším textem je pak kniha Zhuangzi, která byla vydána v rámci sborníku Základní texty východních náboženství (online není v češtině dostupný).
K těm ala čínským myšlenkovým výletům se snad ani nebudu vyjadřovat, to je ryzí fušeřina. Autor evidentně vybírá jen co se mu hodí/líbí..
Ono stačí pohlédnout už jen na první odstavec a autorovu neznalost českých dějin, kde se asi vzal odpor ke křestanství už dávno před komunisty…
Hezký článek a případný, řekl bych. Na cestách hledání Pravdy nelze nenarazit na „východní filosofie“ a filosofie Taoismu stojí za hluboké zamyšlení, stejně tak, jako filosofie Buddhismu. Již dlouhé věky otravuje filosofii, jako základ všech věd odvozených, jed skepticismu a altruisticko-kolektivistických ideí. Proto ani Taoismus, Védy, Buddhismus i Zen neunikly této infekci. A tak, přesto že jádro všech těchto filosofických přístupů je ve své podstatě přísně individualistické a ateistické, byly a jsou doktrinovány myšlenkami relativizujícími vše dané a dále neredukovatelné, čímž podrývají racionální uchopení zdánlivě neuchopitelného a vedou k chaosu myšlenek, nihilismu, náboženství a v konečném důsledku k otroctví a smrti.
Sám jsem tím musel projít abych po mnoha letech pochopil, že Pravda JE jenom jedna a že nespočívá v ničím nezdůvodnitelné existenci Nejvyššího Stovřitele.
[Tao] Je tak nezměrné!
Jako by trvalo od věků!
Nevím, koho je synem.
Zdá se, že bylo dříve než Nejvyšší.
A v tom není vůbec nic mystického! Tento verš nám naznačuje velmi prostou pravdu:
„Je pouze TO (Tao) a není nic, co by TÍM (Tao) nebylo.“
(Zajímavý výrok jednoho z našich českých mystiků, bez těch závorek).
Nahraďme si TO (Tao) pojmem „existence“:
„EXISTUJE pouze EXISTENCE a není nic, co by EXISTOVALO a zároveň NEEXISTOVALO“.
Ačkoli se tento výrok zdá tajemný a mystický, je jen racionálním vyjádřením neredukovatelné Pravdy.
EXISTENCE je zároveň IDENTITOU (přirozeností, povahou). Jedním z existentů je VĚDOMÍ, které má svou IDENTITU a tím i schopnost POJMOVÉHO KAUZÁLNÍHO POZNÁNÍ. Máme zde tedy tři axiomy:
Existence je primární, Vědomí a Identita jsou sekundární. Axiomy jsou zpětně neredukovatelné, protože Existence je již obsažena ve všem odvozeném. Tvrdím-li něco, co bylo induktivně odvozeno na základě axiomu Existence, lze toto tvrzení zpětně redukovat na Existenci. A to je jediné měřítko správnosti tvrzení. Takové tvrzení je racionální a tudíž pravdivé. Každé jiné je arbitrární (nezdůvodnitelné), iracionální a tudíž neplatné.
Velmi hrubě nastíněná podstata filosofie Objektivismu Ayn Randové. Zájemce mohu odkázat na http://www.aynrand.cz/, kde lze nalézt veškeré zdroje.
Hledající, posuďte sami, jak daleko mají od sebe prastaré východní filosofie a filosofie Objektivismu.
Jsem přesvědčen, že filosofie Objektivismu je jediným obhajitelným filosofickým východiskem skutečného liberalismu (rozuměj reálné liberální politiky). Politická filosofie Objektivismu, mající jistě své kořeny i v nenáboženských filosofiích Východu, je nadějí pro budoucnost. Stojí za to ji poznat.