The Freeman: záchrana pracovních míst znamená záchranu před pokrokem

Dnes pro vás máme opět překlad z magazínu The Freeman. Profesor na St. Lawrence University, Steven Horwitz, ve svém článku poukazuje na to, jakou chybu politici dělají, když se snaží „chránit pracovní místa“. Enjoy it!

Jedním z nejzhoubnějších bludů v populárních ekonomických diskusích je ten, že bychom měli provádět takovou politiku, která „chrání pracovní místa“. Dříve byl takovýto jazyk používán hlavně těmi, kteří měli své zvláštní individuální zájmy v různých odvětvích (jako například různé spolky, které volali po dovozních kvótách na automobily spolu s tím, jak se auta z dovozu stávala stále populárnější), dnes je součástí obrany kontraproduktivních „stimulačních programů“ Obamovi administrativy. „Zachované či vytvořené pracovní místo“ se stává standardním znakem úspěchu jakéhokoliv ekonomického programu.

V tak velkém množství chyb skutečně nevím, kde vlastně pořádně začít.

Začněme konstatováním zřejmého faktu: Vytvořit pracovní místo je snadné, není na co být hrdý. Cestou k prosperitě je však ve skutečnosti ničení pracovních míst.

Vysvětleme si na příkladu, který jsem použil již dříve: jednoduchou cestou k tomu, jak vytvořit pracovní místa na nějaké velké stavbě je dát pryč stroje, které kopou základy pro stavbu a rozdat na to zaměstnancům lopaty. A nebo ještě lépe – lžíce! To vytvoří opravdu spoustu pracovních míst. Ale… kam mizí pokrok? Cenou za užívání více pracovníků, než pro danou práci vlastně potřebujeme je právě pokrok. Není lepší použít stroje a uvolnit všechny ty lidi s lopatami a lžícemi k tomu, aby vytvářeli něco dále užitečného pro společnost? Vzato stejnou logikou přeci můžeme vytvořit opravdu spoustu práce tím, že zničíme všechny zemědělské stroje. Jistě, avšak zdá se mi, že pak jaksi nebudeme bohatší.

Rétorika „zachraňování pracovních míst“ je stejně zavádějící, jako snaha o „vytváření pracovních míst“. Chceme, aby pracovní místa mizela – tak přeci definujeme pokrok! Koukněme se na všechna ta pracovní místa, která nebyla zachráněna během 20. století. V roce 1900 v USA pracovalo v zemědělství kolem 40 % všech zaměstnanců. Dnes je to méně, než 2 procenta. Je opravdu špatně, že jsme všechny tyto pracovní místa nezachránili? Koukněme se na obrázek z roku 1947:

O 63 let později jsou telefonní operátoři blízko vyhynutí. Zemědělství, telefonní operátoři – způsobila ztráta těchto pracovních míst ohromnou nezaměstnanost? Těžko. Ve skutečnosti, těch šest dekád, které uplynuly od doby pořízení onoho obrázku byly obdobím neustálého růstu zaměstnanosti a velkým procentuálním nárůstem příjmů žen.

Jistě, můžete namítat, že pokud vyvineme substituty, jako například digitální přepínače či mobilní telefony k tomu, abychom nahradili operátory, kde se pak pro ně vezme nová práce? Odpověď je skutečně jednoduchá – někdo přeci musí vyrábět ony nové technologie. Avšak to není vše – dalším faktem je, že nové technologie nám otevřou nové možnosti. Ano, ztratili jsme mnoho telefonních operátorů, jejich pracovní místa jsme nahradili prací při výrobě nových produktů, ale zároveň jsme vytvořili mnoho nových pracovních míst, jako jsou tato:

Mobilní telefony potřebují aplikace, ty zas musí někdo napsat. Mobilní telefony zároveň poskytují firmám nové možnosti jak kontaktovat zákazníka. Někdo musí naprogramovat a implementovat onen software a vytvořit design web-stránek, nehledě na to, že někdo tento proces musí řídit. To, co skutečně získáváme ztrátou pracovních míst nejsou tedy jen ony nové technologie, ale také spousta dalších příležitostí, které ty technologie otvírají.

Ženy, které by dříve pracovali jako telefonní operátorky jsou dnes vzdělanější, takže dnes dělají zajímavější a produktivnější práci, berou za to větší plat, tedy výsledkem je mnohem větší nezávislost. No a mezitím my všichni ostatní si užíváme výnosů ze všech těch nových technologií, které zničily ony stará pracovní místa. Můj neomezený datový tarif za $30 měsíčně v roce 2010 by mohl pokrýt vskutku jen malou část meziměstských hovorů uskutečněných pomocí těch operátorek v roce 1947.

Rétorika „zachraňování pracovních míst“ vede k tomu, že se nikdy neposuneme od telefonních operátorů k softwarovým vývojářům. Znamená to, že se nikdy neposuneme od číselnicových telefonních aparátů s minutovým účtováním představujících mnoho cenných hodin práce směrem k Internetu, který je každému de facto na dosah ruky za ekvivalent zhruba dvou hodin naší práce měsíčně a k mobilním telefonům, které vlastně na konec nic nestojí.

„Zachraňování pracovních míst“ znamená, že radši budete otročit v manufakturách na horkém slunci a v brutálním chladu po 12 či 14 hodin za den jen proto, abyste nakrmili vlastní rodinu a koupili pár nezbytností – místo toho, abyste měli práci s mnohem lepšími pracovními podmínkami, za lepší plat, s lepší pracovní dobou, práci, která umožňuje mnoha Američanům platit jiným lidem za to, že jim vaří a servírují jídlo několikrát týdně.

„Zachraňování pracovních míst“ znamená nevyužít potenciálu lidské kreativity. Nejzdravější ekonomiky jsou ty, které neustále ničí pracovní místa tím, že se vyvíjejí nové a lepší cesty k zajištění lidské existence s vynaložením méně a méně pracovního úsilí, zatímco osvobozuje ostatní k tomu, aby mohly svojí prací plnit lidem nové, dosud ani netušené sny.

Kdykoliv uslyšíte politiky, jak mluví o pracovních místech, které zachránili, tak si jen vzpomeňte na své předky, jak se rýpali v zemi, nebo na místnost plnou žen trávící svůj čas dáváním drátů do děr a přemýšlejte o tom, o jak moc jsme na tom lépe, díky tomu, že nikdo nezachránil jejich práci.

Zdroj: The Freeman, Saving Jobs Means Saving Us from Prosperity, autorem je profesor Steven Horwitz