Z posledního vývoje „věcí evropských“ jsem – mírně řečeno – rozčarován. Jsem přesvědčen, že to, co špičky EU vidí jako „dobrá cesta ke konkurenceschopnosti“ dovede evropské země do mnohem horší krize s mnohem horšímy dopady, než jaká byla (a jaké měla) hypoteční krize v USA.
Všechno to začíná „záchranou“ neodpovědných politiků a rozhýřených bank, a to nejdříve v Řecku, pak v Irsku, Portugalsku a čekejme na Španělsko a další. Skutečně nejde v žádném případě o „záchranu zemí,“ protože nikdo jiný, než současní politici a bankéři-věřitelé na oné „záchraně“ nevydělá.
Skutečnost je totiž taková, že mnoho evropských bank má mnoho peněz (svých klientů) uloženo u mnoho zadlužených evropských zemí, z nichž mnoho nemá či nebude mít v blízké době na splacení svých závazků. Věřitelé tak příjdou o peníze. Jen tak mimochodem, mnohdy jde o banky německé a francouzské.
Proč k celé situaci došlo? Proč již v historii neodpovědnému a zadluženému Řecku někdo půjčoval? Můžeme říci, že šlo o chybu investorů, můžeme říci, že šlo primárně o Euro, můžeme říci, že to bylo obojím. Co je ale jasné snad všem je to, že zisk a ztráta jsou informace a zkušenosti do budoucna – získal jsem? Fajn, dělám svoji práci dobře. Ztratil jsem? Smůla, nedělám ji dobře.
Pokud by ony banky ztratili v Řecku (a tak dále) peníze, do budoucna bych očekával opatrnější financování státních dluhů. Prostě bychom museli skutečně začít hospodařit efektivně. My, nyní žijící, bychom své nynější vládní výdaje přestali srabácky přehazovat na budoucnost, tedy na naše děti.
Nějaké banky by to asi položilo, je to možné. Spousta lidí by přišla o peníze, je to možné. Byly by to asi mnohdy smutné příběhy. Jediní, koho bychom mohli za celou situaci vinit, by byli politici, kteří nastavili systém tak, jak je – jednotná evropská měna, vysoké zadlužování a naprostá likvidace tržních signálů, misalokace zdrojů. To vše je jejich práce.
Politici však přišli s výborným nápadem – dají Řecku (a dalším) peníze, aby je pak Řecko a spol. pak poslalo na účet oněch věřitelů (bank). Věřitelé budou spokojeni a budou žít v představě, že když investují kamkoliv, kde se byť jen trochu mihne jakýkoliv euro-stát, dostanou své peníze zpět ať už půjde o jakoukoliv blbost, která slovo „výnos“ neviděla ani z rychlíku. Budou půjčovat peníze, ale až přijde na splacení, nikdo na to nebude mít, protože dané projekty nebudou vynášet.
Pod těmi projekty si představte třeba nereformovaný sociální systém, nereformované zdravotnictví, nereformované důchody, nereformovaná státní správa s definitivou, tisíc a jeden zbytečný státní úřad a další. No prostě samé „produktivní záležitosti.“
„Podstatou podnikání a investování je realistické oceňování rizik. Pokud stát někomu poskytuje záruky za jeho investice, snímá z něho část rizika, uměle mu riziko snižuje. To pak může vést k neefektivnímu investování – k poskytování špatných půjček a k uskutečnňování nadměrně rizikových investic.“
– Holman, R. Ekonomie. 4 aktualizované vydání. Praha : C. H. Beck, 2005, str. 357.
Snímání část rizik z něčích investic je přesně to, co dělá slavná Evropská unie pod taktovkou Německa a Francie, když z peněz členů EU dáváme peníze Řekům na jejich dluh, kterým Řekové uspokojí věřitele z řad německých a francouzských bank. Morální hazard stál na počátku mnoha krizí a my se ne a ne poučit.
Důsledkem bude to, že v budoucnosti zde budeme mít ještě větší státní dluh, ještě větší splátky ze státního dluhu, ještě větší daně, ještě větší inflaci a silnou bankéřskou lobby, která ze strachu o své peníze bude tlačit na nový a další „Euro-pak stability v4 ++.“ Dnešní politiky to zajímat nemusí, protože oni tady již v té době nebudou, to je pravda.
Ale mělo by to zajímat nás.
To, že Řecko „překvapivě“ nemá najednou peníze na splácení dluhů, je signifikantní. Je to takový předobraz toho, co se stane v budoucnosti, až už ani nákupy ECB nebudou dostačující. Totiž – přijít o 70 % ze stovky je furt méně, než přijít o 70 % z tisícovky. Jistě, o peníze jako první přijdou věřitelé. Kdo je ale věřitel? Mnohdy banky či jiné finanční instituce, v nichž mají podíly další společnosti. V bankách půjde o naše peníze (ano, váš a můj běžný účet), ve ztrátách v cenách akcií o naše důchody či pracovní místa.
Euro-politici z Německa a Francie nám holt připravují zcela idylickou budoucnost. Na průběh a dopady hypoteční krize v USA budeme vzpomínat zcela oprávněně jako na „staré dobré časy.“
Konkurenceschopnost a růst unifikací a pádem!
Ještě větší komedie je pak ona snaha zvýšit konkurenceschopnost EU například „daňovou harmonizací“ a dalšími opatřeními, které tvoří celek jménem „Pakt pro euro.“
Tato politická dohoda je směšná. Je navýsost zajímavé, že mnoho daňových rájů (tedy daňových útočišť) je právě v sousedství EU (ti zlořádi útočí jistě cíleně!) Přirozené by v dlouhém období bylo, kdyby díky této konkurenci v zemích EU docházelo ke snižování daní, které by bylo popoháněno vzájemnou konkurencí evropských zemí.
Jinak řečeno, chceme-li podpořit konkurenceschopnost, musíme nechat fungovat konkurenční soutěž. Nekonkurenceschonost je neschopnost konkurence! Unifikace je odstranění konkurence, tedy „nekonkurenčnost.“ Léčit konkurenceschopnost „harmonizací“ daní je jako hasit požár benzínem.
Je také zajímavé sledovat, kdo tento pakt prosazuje – jde opět o Francii a Německo, tedy země s vysokými daněmi (a regulacemi) a s velmi složitými daňovými systémy. Zlé protievropské živly rozvracející naši mysl mimochodem tvrdí, že Německý daňový systém je v Evropě snad nejsložitější.
Čeho tak chce asi Německo onou „harmonizací“ dosáhnout? Chce se samozřejmě zbavit konkurence v řadách EU, takže docílit zvýšení daní a zesložitění daňových systémů u ostatních členů. Být jednooký se šedým zákalem mezi slepými.
Prosím vás, přestaňte za naše peníze likvidovat naši budoucnost a rozpusťte už ten spolek, vážená Merkelová a Sarkozy.
P.S.: A celý tenhle cirkus platíme my všichni.
Nevolník-věštec: Jdu do toho s vámi.
Pavel Pátek: Naprosto souhlasím. Bohužel fakt je ten, že svět má v moci pouze hrstka lidí, která řídí úplně všechno, ničemu se už ve světě nedá věřit, snad jen duchovním hodnotám. To, co je nám předkládáno jako skvělé a úžasné, je jen ve skutečnosti další snaha lidi zotročit a ožebračit. Podle mě se začínáme dostávat do takové fáze, že společnost bude dvoutřídní – strašně bohatí a strašně chudí. To bude výsledek těch jejich zvedání daní a rádoby reforem. Prostě tady, pánové, za chvíli lidi nebudou mít za co se nažrat. Prostě to se jemněji říct nedá. Fakt mam občas chuť se odstěhovat na Mars.
Zase dobrý článek. Propast morálního hazardu však, bohužel, není jen záležitostí Evropy, nýbrž celého světa.
Dokud byly peníze kryty zlatem a stříbrem, byly vlastně kryty důvěrou v tyto vzácné kovy. Důvěrou v to, že jsou vzácné, že jen tak nezmizí a jsou schopny tím pádem uchovat hodnotu. Zatímco dnes nejsou téměř veškerá čísla na účtech či těch pár papírků obíhajícími světové ekonomiky, ničím jiným než dluhem. Hodnota těchto čísel a papírků je dána pouze důvěrou, že tyto dluhy budou někdy zaplaceny. Buď platí, že dluhy se platit musí, nebo platí opak. Pokud platí, že dluhy se platit nemusí, pak důvěra ve splacení dluhů je ničím a hodnota všech těchto „prostředků směny“ je fakticky nulová.
Všichni, kdo vytvoří nějakou reálnou hodnotu, jsou odměňováni dluhem, který už někdo před tím vytvořil. Vtip je v tom, že obrat takto vydělaných „prostředků směny“ je podstatně rychlejší, než je celkový nárůst dluhu v čase. To pak vytváří iluzi, že „peníze“ mají reálnou hodnotu ve vztahu ke zboží a službám, za které jsou směňovány. Nelze předpokládat, že „tvorba peněz na dluh“ je náhodným procesem, či jen pouhým omylem altruisticky smýšlejících „odborníků“. Je to záměr. A dobře promyšlený záměr. Stejně tak, jako je jakékoli jiné padělání peněz. Stejně jako padělání peněz tak i tento proces nelze nazvat jinak než podvodem, který má za následek nepozorovatelný přechod vytvářených hodnot od těch, kteří je tvoří k těm, kteří nemusí dělat nic jiného, než tyto „peníze“ tvořit. A nejde tak ani o hodnoty jako takové, nýbrž o moc, která z jejich „vlastnění“ plyne. Představme si, že z nějakého důvodu budou chtít všichni věřitelé své padělané „peníze“ najednou zpět. Ale proč by to dělali? Není v silách žádného dlužníka již takové objemy splatit. Takže konečným důsledkem je prostě skutečnost, že se v průběhu času tito „věřitelé“ stali faktickými vlastníky všeho a všech. To není žádná konspirační teorie či fantasmagorie. To je prostě fakt. A pokud tito „věřitelé“ mají či budou mít zároveň mocenské prostředky násilí umravnit každého, kdo by dluhy platit nechtěl, stali se všichni dlužníci vlastně otroky bez možnosti obrany. A oni těmito prostředky už dávno disponují. Sami jim tuto moc dáváme do rukou. Je to právě ona moc, která jim umožnila a nadále umožňuje tento proces neustále udržovat a jeho důsledky prohlubovat.
To už opravdu nelze nazývat jen „morálním hazardem“. Je to docela obyčejná a geniálně promyšlená krádež, přičemž okrádaný žije v iluzi, že je to tak dobře a zloděj hraje roli „geniálního“ dobrodince, který nejlíp ví, co je dobré pro všechny ostatní a zcela altruisticky se „obětuje“ pro dobro všech.
A kdo jsou „ONI“? No, samozřejmě ti, kterým patří aktiva věřitelských bank a pak ti, kteří s nimi kooperují a parazitují na nich. Jsou to kartely finančních oligarchií společně s vesměs kolektivistickými státy a jejich mocenskými nástroji.
Je to jednoduché, a přesto zatím asi pro většinu lidí nepochopitelné.
Není mnoho představitelných predikcí.
Jednou z možností je, že se lidé konečně „probudí“ a velmi moudrými, racionálním a správně časovanými a kvantifikovanými kroky se jim organizovaně podaří postupně demontovat celou tuhle „šaškárnu“. Určitá naděje.
Další možností je, že celý systém skutečně funguje pouze jako neřízená střela vypuštěná nezodpovědnými šílenci s helsem „po nás potopa“. Je to málo pravděpodobné, ale možné. V takovém případě však „sbohem a šáteček“.
Třetí možností je, že celý proces funguje na základě dobře promyšlených tahů, které jaksi „přirozeně“ povedou k „poznání“, že není jiné cesty, než úplné sjednocení světa ve smyslu jedné centrální banky, jedné monetární politiky a jedné legislativy. A kdopak nás to asi povede? No samozřejmě titíž „géniové“, kteří nás dovedli až sem. Důsledkem ovšem bude nutně celoplanetární neo-otrokářský systém, kde ti, co vládnou, rozhodují o všech podstatných aspektech života každého jedince, který nemá na vybranou.
Jsem si jist, že možnost do nekonečna protahovaného procesu se současnými pravidly hry neexistuje. Protože opět: buď se dluhy platit musí nebo ne.
Napadá někoho jiná možnost?
Dobře napsáno. Nejvíc mi vadí, že i kdyby o problému mlela polovina evropanů od rána do večera, klidně i měsíc, tak k žádné změně nedojde.
Opravdu asi brzy dojde k nějakému násilí. Přinejmenším Česku by to velmi prospělo. Je ještě někdo pro defenestraci?
**
Velmi mě děsí ale ještě jedna věc.
Neustále vznikají nějaké fondy a buffery peněz. Ekonomové ale „nechtějí“ domyslet co se stane v případě okamžitého (rychlého) zaplacení podobného obřího dluhu, kdy na jedné straně se uvolní obrovský balík peněz, ale nebude si za ně co hodnotného koupit. Podle mne již někteří, zejména politici, spekulují jak by pomocí takovéhoto znehodnocení měny vyvedli státy z dluhů a roste nám tu přinejmenším jedna paralelní celosvětová ekonomika (pravděpodobně barvy hnědé a celkově zapáchající).
P.S.
Dnes se mi nějak těžko dávají myšlenky dohromady, ale snad jsem to podstatné dostatečně srozumitelně vyjádřil.