Jde byrokratům o naše dobro? Možná v jiném světě…

Součástí klasických dogmat progresivistů (etatistů, socialistů) je myšlenka, že vládní nařízení a regulace nás udržují v bezpečí. Díky vládě, tvrdí, máme bezpečnější auta, zdravější jídlo a kvalitnější domy. Tvrdí, že kdyby nebylo byrokratů, náš život by byl plný nebezpečí.

Tohoto mínění pak často využívají mnozí byrokraté při obhajobě své vlastní práce. Dle nich, pokud je zde státní regule pro naše bezpečí, pak každý, kdo je proti oné regulaci, je automaticky proti bezpečí jako takovému.

Jako příklad si můžeme vzít situaci, kdy se mezi lidmi začali objevovat hlasy, vyžadující menší změny v Clean Water Act („zákonu o čisté vodě”). Sloupkař New York Times, Anthony Lewis, o těchto lidech následně napsal, že „chtějí mít veřejně přístupné pláže plné fekálií a jiného bordelu“.

Jistě, jde o extrémní příklad, ale zároveň je to skvělá ukázka myšlení oněch progresivistů, zastávajících se regulací.

Dobročinnost? Ne tak rychle!

Ten samý princip uvažování pak můžeme najít i při nedávném sporu manželské dvojice s úřady v Houstonu, které neměli pochopení pro jejich dobročinné rozdávání jídla bezdomovcům:

Bobby a Amanda Herringovi již více než rok každý den poskytovali v centru Houstonu jídlo bezdomovcům. Jak řekl Bobby Herring, rozdávali vždy teplé jídlo, které rozdávali v klidu, nikdy po sobě nezanechali žádný nepořádek, nikdy nedošlo k žádnému trestnému incidentu.

Bohužel, manžele Herringovi museli se svojí činností před dvěma týdny skončit. Houstonské úřady jim zakázali další činnost kvůli chybějícím povolením. Dle představitelů města je také velmi pravděpodobné, že manželé také žádné povolení v budoucnu nezískají.

Proč to město udělalo? Vysvětlení je hotovou esencí myšlení byrokratů:

Každý, kdo podává jídlo ke konzumaci na veřejnosti, ať už jej prodává či dává bezdomovcům, musí mít povolení, řekla Kathy Barton, mluvčí sociálně-zdravotního odboru města. Abyste však toto povolení mohli získat, musí být jídlo připraveno v certifikované kuchyni certifikovaným odborníkem.

Mluvčí dále řekla, že předpisy nejzávažněji dopadají právě na bezdomovce, protože „chudí lidé jsou nejvíce ohroženi jídlem přenášenými nemocemi a zároveň mají obtížnější přístup ke zdravotní péči.

Radši hlad, než potencionální nebezpečí?

Zesumarizujme si tedy nyní, co tato úřednice vlastně řekla: Dle ní je lepší, když lidé mají obtížnější přístup k potravinám obecně, než aby měli vůbec nějaké jídlo, které ale může teoreticky představovat zdravotní riziko.

Samozřejmě, úředníci nemají v rukou žádný důkaz, který by dokazoval, že jídlo, které mnohdy připravili i místní podniky, které jej následně manželům darovali, bylo jakkoliv závadné.

Prošlo by stejnými regulemi i jídlo poskytované státními organizacemi? Všichni jsme si vědomi „vysoké kvality” vládou poskytovaných služeb, jako jsou například školy, věznice – a obzvláště stravy ve věznicích a zdravotní péče – a mnoha veřejných nemocnic. Ostatně, o těchto veřejných službách toho bylo již řečeno dost.

Avšak dokonce i oficiální „bezdomovecká organizace” s městem souhlasí:

Connie Boyd, prezident a generální ředitel Koalice pro bezdomovce v Houstonu/Harris County, sice uznává úsilí manželů Herringových, ale zároveň také brání postoj města.

„Zcela určitě potřebujeme mnohem více lidí, kteří se zajímají o problémy těchto zranitelných skupin, avšak ačkoliv jejich snaha je samozřejmě dobrá, narazili na omezení, která jsou určena k ochraně veřejnosti a jistě je zde mnoho dobrých důvodů, proč tato omezení zde vůbec jsou.”

Už tedy chápu, co město vlastně reguluje. Herringsovi si neotevřeli restauraci. Rozdávali jídlo, které bylo připravené v restauracích, které již prošly inspekcí. Pokud si však město myslí, že jídlo se zkazí jakmile opustí restauraci, mělo by být logicky zakázáno vůbec jakékoliv servírování jídla zabaleného „s sebou”.

Myslím si však, že stále nejde o příliš horlivou regulaci. To, čeho jsme v tomto konkrétním případě byli svědky, bylo jen pouhé rozšíření snaživého byrokratického myšlení. Jakmile jednou lidé začnou věřit, že je vládní úředníci chrání, otevře se cesta k nekonečnému růstu úřední „ochrany” nad námi samotnými, které nám budou horliví úředníci nabízet.

Ve jménu bezpečnosti

Bezdomovci, které Herringsovi krmili, nejsou díky vládním nařízením chráněni. Nejsou v bezpečí ani dokonce před jídlem přenášenými nemocemi. Proč? Jednoduše proto, že pro ně bude obtížnější najít si vůbec nějaké jídlo, a když už se jim zdaří si nějaké obsatarat, zřejmě se k nim dostane jídlo nižší kvality, než jaké mohli dostávat od dobročinného páru.

To vše ve jménu bezpečnosti.