Každý platí daně

Co když mnozí úředníci státu či bezdomovci platí vyšší daně, nežli my ostatní?  Máme jim pak sebrat volební právo, jak někteří chtějí?

Představte si, že na ulici potkáte opilého bezdomovce. Půjde za vámi, bude smrdět, bude nepříjemný a bude vás otravovat.

Možná si říkáte, jaký že je to všivák – i tenhle vágus má volební právo, jehož síla je stejná, jako ta vaše. A přitom vy dřete, platíte daně jak mourovatí a tak vůbec. Ten bezdomovec by – dle vás – neměl mít volební právo, protože „neplatí daně“.

Pak potkáte státního úředníka. Jeho pracovní doba není zjevně dlouhá, moc se nepředře a má lepší plat, jak vy. A tohle platíte ze svých daní. Tenhle člověk dle vás vlastně taky neplatí daně – naopak, z daní je placen. Dle vás by taky neměl mít volební právo – on přeci stát nefinancuje!

Náklady příležitostí

Co je to vlastně daň? Daň je vynucená platba, vynucený náklad. Daněmi pak nejsou jenom přímé platby peněz, které posíláte státnímu úřadu, jsou to všechny státem vynucené náklady.

Představte si, že stát zavede vysoce přísné hygienické normy. Jejich součástí bude například i to, že na toaletách v restauracích musí být bezdotykové baterie. Restaurace bez bezdotykových baterií nemůže existovat. Provoz takovýchto restaurací je zakázán.

Bezdotykové baterie jsou ale dražší, nežli baterie klasické. Mnoha menším restauratérům se tak uměle zvýší náklady, mnozí kvůli novým hygienickým normám skončí se svým podnikáním.

Konkurence v odvětví ochabne. Máme na trhu méně restaurací a vstup do odvětví je dražší – takže nefunguje ani potenciální konkurence.

V důsledku toho se zvýší ceny v restauracích. Nemusí jít jen o číslíčka v jídelním lístku – prostě za stejné peníze získáte méně kvalitní porce. Budou menší či hůře udělané nebo třeba z méně kvalitních surovin. Proč by ne – sousední hospoda krachla, lidi z okolí teď budou chodit jenom k nám!

Vynucený náklad (tedy daň), který padl nejdříve na podnikatele, nakonec zaplatí hosté v reálné vyšší ceně služeb. Nic by na tom neměnil ani fakt, že v naší zemi by „každý druhý“ svojí místní hygienu podplatil – to je také vynucený náklad se stejnými dopady.

Každý host jakékoliv restaurace následně platí daně.

Bezdomovec jako plátce daní

Vraťme se k onomu bezdomovci. Co když to byl dříve podnikatel, který se stal bezdomovcem po té, co stát zlikvidoval jeho odvětví? Nebýt státu, stále by podnikal, i když by nebyl zrovna nejlepší. Kvůli státu však nemůže. Náklady bezdomovectví (špína, nemoci, sociální vyloučení a na to navazující alkoholismus…), nebo třeba i náklady na změnu oboru jsou daní, kterou tento bývalý podnikatel platí.

Co když pracovní místo nějakého bezdomovce zaniklo kvůli pracovnímu zákoníku, který byl přijat před mnoha lety? Co když zaniklo kvůli změně minimální mzdy a náklady bezdomovectví (daň bezdomovectví) jsou již tak veliké, že zabraňují návratu do normálního života? Co když je onen člověk bezdomovec proto, že stát uvalil clo na dovoz exotického ovoce, což vedlo k neefektivnímu rozdělení zdrojů… čehož efekt přes milionté koleno bylo bezdomovectví onoho jedince?

Pak tento jedinec platí daně. A kdo ví – třeba je platí vyšší, než my všichni, a to právě proto, že nikdo tyto nepřímé daně vlastně nevidí.

Státní úředník jako plátce daně

Mnoho liberálů rádo říká, že státní úředníci neplatí daně – jsou z daní přeci placeni, do státního rozpočtu nepřispívají!

Ale co my víme?

Co když ten úředník, kterého jsme potkali na začátku, by bez státu byl úspěšný podnikatel třeba na trhu s bezpečností či soudnictvím? Co když by jeho pracovní místo ve státní správě neexistovalo – a on by díky tomu byl mnohem spokojenější a třeba bohatší někde jinde?

Co když v soukromé sféře neexistuje pro něj vhodné odvětví či pracovní místo právě kvůli předchozí státní regulaci – a on tak je státním úředníkem? Pak i on platí daně – a to ve formě ušlých příležitostí.

Stejně, jako ten bezdomovec. Stejně, jako my všichni. Co když stát existuje jen díky našim ušlým příležitostem?

Dle současné situace nemůžeme posuzovat, „jak by to bylo bez státu“. Jednoduše to nikdo neví, neb taková situace zde není. Stát ovlivňuje – ať už přímo či nepřímo – ohromnou řadu věcí po ohromně dlouhou dobu. Spousta věcí kvůli státu dnes neexistuje; spousta věcí existuje jen díky státu. Všechny vazby, všechny interakce, které kvůli tomu vznikly (či nevznikly), mění náš svět. Mění alternativy, ze kterých si každý může vybírat a do budoucna tak mění osudy lidí a ovlivňuje způsob jejich uvažování, jejich jednání. Mění preference jednotlivců, zastávané morální hodnoty i formy spolupráce.

Bez státu bychom nemohli vybírat mezi státní a nestátní školou. Mezi prací ve státním či nestátním sektoru. Mezi soukromým investorem či státní dotací. Tyto možnosti by nás nenapadly. Naopak – ohromné množství zdrojů by se uvolnilo či vzniklo.

Proto vyvozovat, jak by vypadal svět bez státu na základě současného stavu je nelogické a nesprávné. Pro posuzování světa bez státu je podoba současného světa irelevantní.

Ne zdanění bez zastoupení

Bavíme-li se o demokracii, jsem ostře proti názorům, které tvrdí, že váha hlasu v demokratických volbách (hlasování) by měla být různá (třeba na základě majetku či zaplacené výše daně).

Za prvé – my nevíme, jak moc velké daně vlastně platíme. To, co platíme ve financích, co se nám strhává ze mzdy či co snižuje náš finanční zisk, to je minimum námi odvedených daní. Vše ostatní – náklady vynucené stovkami regulací, ušlé příležitosti – nedokážeme vyčíslit.

Za druhé – každý z nás je nějakým způsobem zdaňován. Na každém z nás jsou vynuceny náklady, mnohdy aniž bychom o tom věděli. Každý by tak měl mít právo být zastupován či se nějak podílet na rozhodování státu. Odebírat někomu hlas či dát hlasům různých lidí různou váhu by znamenalo zdaňovat někoho bez zastoupení.

No taxation without representation.

Zdanění dle majetku – a dle toho vyplývající podíl na moci – byl jedním ze základních principů feudalismu. To je však dle mého ještě horší forma vlády, než například absolutní monarchie, kde každý je zdaňován, ale nikdo není zastoupen. Snižuje to totiž možnost určité skupiny obyvatel rozhodovat o sobě samotných a tuto moc předává neurčité skupině, kde je těžké identifikovat viníka. Což u absolutní monarchie nehrozí.

Aby si ona skupina ponechala moc, stačí jen využít síly svého hlasu a prosazovat takové regule, které znemožní stát se skutečně bohatým a majetný, tedy získat větší podíl na moci.

1 hlas = 1 člověk

Ano, ve chvíli, kdy platí uvedená „rovnice“, si chudá a hloupá většina může zvolit vládu, která bude tyranizovat chytrou a bohatou menšinu. Avšak chytrá a bohatá menšina si sílu svého hlasu může vynahradit svým společenským postavením a možnostmi.

Například peněz, kterými mohou uplatit byrokraty a politiky; médii, kterými mohou změnit veřejné mínění. Mohou investovat do toho, aby „chudá masa“ hlasovala stejně, jako bohatá menšina. Mohou je přesvědčit – na dobrovolné bázi.

A nakonec – každý má stejný základ, stejný minimální podíl v rozhodování o sobě a záležitostech, které se ho týkají.

Ano, nejlepší formou pro uvedené je anarchie a já s anarchokapitalisty souhlasím. Na druhou stranu: stát tu je a zítra se nerozpadne. Pak jsem zastáncem demokracie, nikoliv jiné formy elitářské diktatury. Zastánce demokracie před jinou formou diktatury, nikoliv před anarchií.