Mnoho současných liberálů je proti EU a další integraci. Dost často jsou házeni do jednoho pytle spolu s konzervativisty, avšak pravda je zcela jiná. To, co zmíněné spojuje je nechuť k EU. To, co je rozděluje jsou ale důvody oné nechutě.
Proč nemají konzervativisté rádi EU? Důvod je jednoduchý – EU reguluje a plánuje nadnárodně. Je to pro ně německo-francouzský pakt pro ovládání zbytku Evropy. Nemají rádi euro-regulace, protože v nich vidí regulace „cizáků“.
Jednoduše řečeno, nemají rádi EU kvůli jejímu mezinárodnímu pojetí. Nechtějí, aby nás reguloval Němec. Chtějí, abychom se regulovali sami.
V podstatě nemají nic proti zákazu žárovek, různé standardizaci („stejnobytosti“) a přerozdělování. Naopak! Oni chtějí regulovat, chtějí přerozdělovat, chtějí řídit a plánovat – ale národně. Chtějí mít ty své „české“ regulace. Kdybychom si všechny evropská nařízení schválily jako české zákony sami, bez inspirace EU, neviděli by v tom mnozí problém.
Přístup liberálu je však zcela opačný. Je jim jedno, zda-li reguluje a přerozděluje Čech, Němec či třeba orangután. Důležité je, že někdo reguluje, že někdo přerozděluje.
A regulace a přerozdělování jsou pro liberála špatné již z podstaty.
Proč liberálové odmítají EU? Proč z ní chtějí mnozí vystupovat? Proč ji prostě jen nechtějí změnit uvnitř? Odpověď je jednoduchá: protože to nejde.
Je to v podstatě jednoduchá matematika. Česká republika má v Evropském parlamentu 22 zástupců. Celkem je 736 europoslanců.
České zastoupení v Evropském parlamentu je na úrovni necelých 3 % – pouze o této části Evropského parlamentu a jeho rozhodování čeští voliči rozhodují.
Pokud v současné době až 80 % zákonů přijímaných v Českém parlamentu jde direktivně z EU, pak český občan o svých věcech může rozhodovat pouze z 22,32 %. Jinak řečeno, náš hlas v regulérních parlamentních volbách má sílu pouze 22 % z jedné desetimiliontiny – o svých záležitostech jedinec rozhoduje z 0,000000022. Zbytek je odevzdán v Bruselu.
Liberál prosazuje maximální osobní svobodu jednotlivce. Osobní svoboda jednotlivce znamená, že jedinec sám rozhoduje o vlastních věcech. V případě existence státu by měl jedinec rozhodovat o co nejvyšší možné škále věcí sám – bez státních zásahů. Tam, kde však úřaduje stát by pak měl mít co největší sílu cokoliv změnit. Síla jedince rozhodovat o svých záležitostech by se měla co nejvíce blížit číslu „1“, nejlépe by pak měla býti přímo „1“.
Co logicky není nutně potřebné řídit na úrovni státu, nechť se nechá jedinci. Když ne jedinci, tak alespoň obci, kraji. Přirozeně historicky utvarovaný stát, tato optimální politická oblast, je maximum – v obci je jedinec například jednou tisícinou. V kraji jednou statisícinou či miliontinou. Ve státě již jednou desetimiliontinou. V EU jednou pětisetmiliontinou z 3 %. Nevím, jaké miničíslo by z toho vzešlo.
Čím větší celek, tím méně se síla jedince rozhodovat o sobě samém, jeho svrchovanost, blíží oné jedné. Nadnárodní celek, politický projekt bez historických kořenů, jako je EU tak liberálům nevadí kvůli své „nadnárodnosti“ jako takové. Nevadí nám, že ony regulace jsou Německé, Francouzské či jakékoliv jiné. Stejně by nám ony regulace vadili, i kdyby byli naše, České.
V naší České vlastní „optimální politické oblasti“ je však možné zvrátit trend. Na úrovni EU je to však nemožné.
Nechceme „národní stát“ proto, abychom jedno kolektivní rozhodování o jedincích nahrazovali tím samým jen s jiným názvem, jak to chtějí de facto konzervativisté. Chceme jej proto, abychom zvýšili moc jedinců rozhodovat o sobě samotných.
Jak by řekl anarchokapitalista, mnohem lépe se ruší malý národní stát, než nadnárodní půlmiliardový moloch.
„S týmto sa plne stotožňujem a jediný takýto vnútorne bezrozporný a redukovateľný systém je systém anarchie, tj. systém, kde nikto nemá legálne právo nútiť kohokoľvek iného k čomukoľvek. Inými slovami — absolútna nedotknuteľnosť súkromného majetku (právo na život vyplýva z práva na súkromný majetok, nie naopak).“
Stojí-li argumentace obhajoby anarchie na takových tvrzeních, je to důvod, proč nejsem anarchistou.
K čemu lze dospějet redukcí tohoto tvrzení? Kdo formuluje pojem soukromého vlastnictví? Kdo je ten, kdo považuje toto soukromé vlastnictví za nedotknutelné? A proč?
Znamená to, že před vznikem vědomí je zde již soukromé vlastnictví jako neredukovatelný axiom v realitě již implicitně obsažené?
Bez existence lidského vědomí zde není žádný pojem. Pojmy mohou vznikat pouze jako důsledek prvotně smyslového poznání vědomí a procesu jeho integrace tohoto poznání.
Proto je výše uvedené tvrzení nekonzistentní.
Teprve přítomnost LIDSKÉHO vědomí, schopného volní integrace poznání reality, identit jejích existentů a vzájemných kauzálních vztahů, je schopno tvorby pojmů.
Pojem „soukromé vlastnictví“ vyplývá především z poznání vlastnění sebe sama. Bez přítomnosti „Já“ není žádné vlastnění. Vlastnění je jen nezbytnou podmínkou zachování „Já“. A tak prvotní je přítomnost „Já“ a jeho zachování. Bez přítomnosti „Já“, jeho zachování a aktivit vedoucích ke sledování jeho prospěchu není dalšího procesu poznávání.
Stejně tak, lidské vědomí je vědomím volním. To znamená, že už z jeho existence vyplývá nezbytnost neustálé volby. Aniž si to uvědomujeme, jsme nuceni nepřetržitě volit mezi různými alternativami a základem tohoto procesu je opět potřeba zachování „Já“.
Co z toho plyne? Napřed je tu „Já“, které prostě JE bez vlastního přičinění. Vlastní přičinění „Já“ spočívá až následně ve snaze o jeho zachování a rozvíjení.
Úplně provtní je realita-existence, jako základní axiom všech dalších východisek. Zjednodušeně řečeno, realita JE. Je vším co je a není nic mimo ni, co by jí nebylo. Tím pádem nemá žádnou přičinu a je tím, čím je. To je zákon identity: existence existuje. Zákon identity říká, že jakýkoli existent je tím čím je a nemůže být ve stejném okamžiku něčím jiným. Jestliže platí, že A=A a BA, nemůže zároveň platit, že A=B. Realita je primárním axiomem. Vědomí je sekundárním axiomem v realitě již obsaženém a pro všechny existenty platí zákon identity.
A protože existence existuje (nemůže tomu být naopak) a v ní obsažené vědomí má svou identitu, která je dána především schopností volních procesů poznání, je vše ostatní pouze důsledek předchozího tvrzení.
Vznik pojmu „soukromé vlastnictví“ je tedy podmíněn existencí vědomí a jeho snahy o sebezachování.
To je původ přirozených práv, jako formulace hodnotového systému vedoucího k zachování a rozvoje „Já“.
K zachování „Já“ je teprve nezbytné vlastnit sebe sama a plody veškerých aktivit sebe sama a mít možnost činit svobodná rozhodnutí.
Z toho – právo na život, svobodnou volbu a na majetek. Tato práva jsou integrální součástí „Já“, bez nich není „Já“.
Avšak jaký smysl má formulace hodnotového systému bez interakce s jiným „Já“, pro které platí totéž? Platí-li, že stejný systém hodnot sdílí všechna „Já“ (protože vyplývají z objektivní existence a identity vědomí), upíráním kteréhokoli práva jiným, je upíráním těchto práv sobě samému.
Naplňování těchto přirozených práv a tím sledování vlastního prospěchu lze tedy označit jako racionální chování „Já“. Naopak snaha o jejich popírání vůči ostatním „Já“ je chování iracionálním, protože v konečném důsledku je upírám i sám sobě. Znovu opakuji, že přirozená práva nají objektivní charakter. Jejich uplatnění pak má již subjektivní charakter daný mírou racionality nebo iracionality aktivit „Já“. Jednat racionálně nebo iracionálně je důsledkem volní schopnosti vědomí. Důsledky iracionálního chování mohou mít různé důsledky. Některé vedou k procesům destrukce jen toho „Já“, které jedná iracionálně, jiné se mohou dotknout integrity ostatních „Já“. Je nad slunce jasné, že sebedestrukce jako důsledek iracionálního jednání je důsledkem svobodné vůle příslušného „Já“ a nelze mu nijak bránit. Ovšem nelze připustit, aby sebedestrukce jednoho „Já“ byla zároveň snahou o destrukci těch ostatních.
Iracionální chování „Já“, tj. aktivity, které nejsou v souladu s přirozenými právy, jsou tím, co nazývám násilím. Ať už sama na sobě či na ostatních.
Právo na obranu objektivních přirozených práv je rovněž právem objektivního charakteru a jeho naplňování tedy není násilím iniciovaným jako prvním. Je pouze důsledkem inicace násilí někým, jehož iracionální jednání je v rozporu s objektivními přirozenými právy a vede k destrukci ostatních „Já“.
Toto právo na obranu však nemůže být naplňováno libovolně, ale pouze v souladu s přirozenými právy a to důsledně. K tomu je třeba určitá záruka, že se jeho racionální charakter nezmění v charakter iracionální, vedoucí postupně k destrukci mnoha „Já“.
Existence obrany přirozených práv je nezbytná.
Existence státu jako obranného institutu není nezbytná, avšak je nejefektivnější a je nejlépe pod kontrolou.
Podmínkou je pouze konsensuální uznání objektivního charakteru přirozených práv.
Bez konsensuálního uznání alespoň nějakých základních pravidel nemůže žádná společnost existovat a přežít. A pravidla nemohou být pravidly bez toho, aniž by byla dodržována.
Pokud jsou tato pravidla vyplývající z objektivní podstaty existence „Já“ a respektující zákon identity, pak donucení k jejich respektování NENÍ násilím. Je jen nezbytnou podmínkou možnosti sledování prospěchu naplňování přirozených (objektivně daných) přirozených práv všech „Já“.
„stát své služby poskytuje povinně na základě konsensu všech a pro všechny“
Služby môžu poskytovať iba ľudia. Štát je len stručný názov pre organizovanú skupinu nejakých ľudí poskytujúcich nejaké služby. Týchto ľudí je nutné nejak platiť. Prečo by mali byť chránení aj tí, ktorí nič neplatia? Neprestanú potom platiť všetci a celý štát sa rozpadne kvôli nedostatku financií? A čo ľudia, ktorí si myslia, že sa vedia ochrániť sami a na štát prispievať nechcú? A čo ľudia, ktorí neveria v násilie vôbec, tj. ani v obranné násilie? Títo sa nikdy nepridajú ku konsenzu, že je treba založiť štát chrániaci všetkých. Buď ich musíš nechať na pokoji a teda štát nemôže byť organizáciou chrániacou všetkých, alebo ich prinútiš sa podrobiť štátnej ochrane, čo je ale v rozpore s tým, čo má štát robiť.
Neexistuje žiadny iný vnútorne konzistentný spôsob aplikácie práva na vlastnú ochranu než ten, že každý si môže slobodne zvoliť, ako sa bude chrániť. To vôbec neznamená, že každý sa bude chrániť individuálne. Niektorí ľudia sa rozhodnú založiť skupinu (firmu), ktorá bude ostatných chrániť za poplatok.
„Stát je, na rozdíl od soukromé firmy, institucí, jejíž existence a aktivity jsou dány zákonem. “
Ale ten zákon musia najprv vytvoriť nejakí ľudia, musia sa na ňom dohodnúť. Pokiaľ sa nedohodnú (viz vyššie – ľudia ktorí sa chcú chrániť sami a ľudia, ktorí neveria v akékoľvek, tj. ani obranné násilie) nikdy s týmto zákonom súhlasiť nebudú. Aplikácia tohto zákona na nesúhlasiacich ľudí bude iniciovaným násilím a teda v rozpore s daným zákonom.
„Občané, kteří delegují svá práva na obranu na stát musí takový stát neustále kontrolovat a hlídat, pro což musí být vytvořeny určité politické mechanismy. Jedním z principiálních dokumentů, který roli státu jednoznačně vymezuje je pak ústava. “
Zbytočne zložité. Bohate stačí žiadny štát nezakladať a nechať ľudí, nech si ochranu zorganizujú ako uznajú za vhodné – buď individuálne, alebo si zaplatia súkromnú firmu.
„Opakuji znovu, pouze poctivým individuálním hledáním poznání lze dospět k nějakému světonázoru. Toto poznání by pak mělo být bezrozporné a redukovatelné až na samý axiomatický počátek.“
S týmto sa plne stotožňujem a jediný takýto vnútorne bezrozporný a redukovateľný systém je systém anarchie, tj. systém, kde nikto nemá legálne právo nútiť kohokoľvek iného k čomukoľvek. Inými slovami – absolútna nedotknuteľnosť súkromného majetku (právo na život vyplýva z práva na súkromný majetok, nie naopak).
@gofry:
„Štát teda musí nutne byť obyčajnou súkromnou firmou, alebo je sám iniciátorom násilia a sám tak koná to, proti čomu má chrániť. Iná cesta neexistuje.“
Dovedu pochopit, že člověku obhajujícího anarchii jako řád musí při vyslovení pojmu „stát“ naskakovat pupínky. Upřímně řečeno, i mě naskakují.
Ale. Je zde, a musí být, zásadní rozdíl, mezi státem a soukromou firmou. Zatímco firma poskytuje své služby dobrovolně vždy jen pro určitou skupinu lidí (uspokojuje svou nabídkou poptávku), stát své služby poskytuje povinně na základě konsensu všech a pro všechny. Firmu může založit nebo likvidovat kdokoli. Stát nikoli. Stát je, na rozdíl od soukromé firmy, institucí, jejíž existence a aktivity jsou dány zákonem.
Není pravda, že stát, pokud existuje a funguje, musí být z podstaty iniciátorem násilí, jako první. Stát tu má být proto a jen proto, aby chránil ty, kteří se stali obětí iniciace násilí někoho třetího. Neříkám, že tomu tak dnes je. V podstatě nejde ani o vymáhání poplatků, protože tyto poplatky jsou placeny dobrovolně na základě všeobecného poznání, že kolektivně realizovaná obrana je nezbytná a mnohem efektivnější než individuální.
Správná role státu tedy spočívá nikoli v iniciaci násilí jako první z jakéhokoli důvodu, ale pouze v obraně ZÁKLADNÍCH (triviálních) přirozených práv všech a to i před sebou samým.
Občané, kteří delegují svá práva na obranu na stát musí takový stát neustále kontrolovat a hlídat, pro což musí být vytvořeny určité politické mechanismy. Jedním z principiálních dokumentů, který roli státu jednoznačně vymezuje je pak ústava.
Nikde není psáno, že kdokoli z těch, kteří právě vykonávají funkci státu, nepřijde časem s „geniálním“ nápadem například rozšířit práva na život, svobodnou volbu a vlastnictví o nějaké další „pseudo“ právo.
V případě soukromé firmy mohu kdykoli rezignovat na jí nabízené služby. V případě státu však nemohu rezignovat. Naopak. Je nezbytnou povinností všech návrátit stát do „správných“ kolejí. A ty „správné“ koleje vymezuje ústava.
Pokud stát začne iniciovat násilí jako první, je svatým právem každého bránit se tomuto násilí jakýmkoli způsobem. Protože každý stále disponuje svým individuálním právem na obranu.
Celý problém spočívá pouze v tom, zda lze nalézt fundamentální hodnoty společné všem, či nikoli. Skeptici, subjektivisté, relativisté, nihilisté a altruisté tvrdí, že nikoli. Vše je realitvní, popřípadě v rukou božích, a tak se nelze o nic pevného opřít. To jsou kořeny kolektivismu.
Zastánce individualismu ví, že takové hodnoty existují a jsou společné pro všechny. Jsou to univerzální a platná objektivní práva na život, svobodnou volbu a vlastnictví. Zjednodušeně zkomprimováno do „žít a nechat žít“. Právo na život je primární, práva na svobodnou volbu a vlastnitví jsou sekundární – odvozená. Proč tomu má právě tak být?
To je na mnohem delší pojednání. Individualismus má své skutečné kořeny ve filosofii objektivismu, která vychází z filosofických směrů založených na Aristotelových myšlenkách nikoli však Platonových.
Ale žádnou filosofii nelze nikomu vnucovat. Je to otázka individuálního poznání a poctivého zkoumání podstaty existence-reality ve vztahu k vědomí a funkci zákona identity.
Už slyším námitky: „Jak někdo může vědět, že zrovna tato nebo jiná filosofie je univerzální, nadčasová a pravdivá? Vždyť vše je relativní!“
Opakuji znovu, pouze poctivým individuálním hledáním poznání lze dospět k nějakému světonázoru. Toto poznání by pak mělo být bezrozporné a redukovatelné až na samý axiomatický počátek. Uznávám, že je to velmi křehký led, ale nelze jinak.
@ Pavel Pátek
Absencia štátu neznamená absenciu kontroly dodržiavania pravidiel.
V tom príklade si popísal iba situáciu, keď sa tí traja dohodli. To je v poriadku, tam žiadny konflikt nie je. Ale nám ide práve o situáciu, ktorá konfliktná je, keď sa nedohodnú. Napríklad keď sa jeden z tých troch dohodnúť nechce – nechce ani spolupracovať, ani odísť (čo je vlastne tiež forma spolupráce). Traja sú asi príliš málo, rozšírme to na tri skupiny niekoľkých ľudí. Povedzme, že skupina A je tá, ktorá sa dohodnúť nechce. Máme potom skupiny B a C. Skupina B sa rozhodne založiť si „štát“. Zo skupiny C sa niektorí rozhodnú založiť si súkromnú firmu a poskytovať službu ochrany ostatným členom skupiny C za poplatok.
No a mne teraz ide o to, že buď ten štát skupiny B je organizácia založená na úplne rovnakých princípoch ako súkromná bezpečnostná firma, tj. členovia skupiny B jej dobrovoľne odovzdávajú nejaké poplatky aby ich chránila, alebo tento štát od nich vymáha poplatky násilím, a potom už sa nejedná o organizáciu garantujúcu neiniciáciu násilia.
Štát teda musí nutne byť obyčajnou súkromnou firmou, alebo je sám iniciátorom násilia a sám tak koná to, proti čomu má chrániť. Iná cesta neexistuje.
@gofry:
„Príklad: Máš troch ľudí, s tromi rôznymi filozofickými východiskami. Ako a kto určí to jediné správne filozofické východisko? Jedno je teda zrejmé — nemôže to byť vyznávač filozofie neiniciácie násilia, pretože nútením ostatných k zmene ich filozofických východísk by sa sám stál iniciátorom násilia a konal by teda v rozpore s filozofiou, ktorú sa snaží nastoliť.“
Nejsem to já, kdo říká, že by kdokoli z těch třech měl NUTIT ostatní přijmout jeho filosofii.
ZDÁNLIVĚ neřešitelná situace. Ale poravdu jen zdánlivě. Buď mají ti tři nějaký důvod žít pospolu či nikoli. Pokud nemají, jednoduše se rozejdou a žijí si každý po svém, aniž by jeden ovlivňoval druhého.
Pokud mají důvod žít aspoň do určité míry společně, nezbývá jim, než hledat nějaký společný průnik jejich jednotlivých filosofických východisek, na kterém by se shodli (konsensus). Pravda?
Pokud budou jednat racionálně, velmi pravděpodobně najdou jakýsi minimální průnik společných hodnot. Bude-li tomu tak, protože mají nějaký pádný důvod žít společně, budou mít všichni tři společný zájem chránit tento průnik před důsledky aktivit kteréhokoli z nich motivovaných rozdílnými filosofickými východisky, které by šli proti předem dohodnutým pravidlům. K tomu, aby se to dalo zajistit, potřebují nějakého arbitra, kterému všichni důvěřují. Jsou však jen tři, a tak se DOBROVOLNĚ dohodnou, že se v této funkci budou pravidelně střídat. Ale před tím, aby bylo, alespoň po dobu, kdy budou sdílet svůj život s ostatními, jasno, co jsou ty společné hodnoty, na kterých se shodli, tak to hodí na papír. Pro všechny případy. Bude-li mít ten, co zrovna vykonává funkci, jakékoli choutky uhnout z předem dohodnutých pravidel, zbylí dva mu to připomenou.
„Na základe konsensu koho s kým? Tú ochranu musia vykonávať konkrétni ľudia a musia chrániť opäť len iných konkrétnych ľudí. Ako sa ustaví, kto sú tí ochráncovia?“
Mělo by to být jasné.
„Kto určí, na základe akých filozofických východísk bude tento konsenzus vykonaný? Filozofických východísk je nespočet, kto určí to jediné, podľa ktorého sa teraz bude všetko určovať? Veď už len určenie tohto filozofického východiska a nútenie ostatných, aby sa mu podrobili je iniciáciou násilia.“
Taktéž.
„Anarchia ani náhodou neznamená absenciu akýchkoľvek pravidiel. To je síce bežne rozšírené povedomie, ale je to nepravda. Anarchia znamená absenciu štátu, nič viac, nič menej. Absencia štát v žiadnom prípade neznamená absenciu pravidiel.“
To je kontradikce, jako hrom. Pravidla existují, ale nikdo nehlídá, zda jsou dodržována? K čemu pak jsou taková pravidla?
Pokud máš na mysli absenci aktivního, poskytujícího státu, pak souhlasím. Ale vždy musí existovat nějaký nástroj na kontrolu dodržování pravidel, pokud existují a vycházejí z minimálního průniku filosofických východisek všech zúčastněných.
Nutnost pravidel soužití ve společnosti není žádnou demagogií či násilím někoho na někom. Tato nutnost vyplývá z poznání objektivního charekteru reality či existence, vědomí a zákona identity.
@Pavel Pátek
Anarchia ani náhodou neznamená absenciu akýchkoľvek pravidiel. To je síce bežne rozšírené povedomie, ale je to nepravda. Anarchia znamená absenciu štátu, nič viac, nič menej. Absencia štát v žiadnom prípade neznamená absenciu pravidiel.
>>>> „Každý má právo se chránit jakýmkoli způsobem, je-li vůči němu iniciováno násilí někým jako prvním. Toto právo proto může delegovat na stát a je to také jediným smysluplným aktem delegování svých práv na stát.“
Áno, s tým súhlasím – ty sám môžeš delegovať právo na svoju ochranu na štát (obecne ho môžeš delegovať na kohokoľvek), ale ty nemáš právo kohokoľvek iného nútiť k tomu, aby toto právo na vlastnú ochranu tiež delegoval na štát. To si potom sám iniciátorom násilia a je treba sa proti tebe brániť!
>>>> „Povinnost ochrany základních práv nemůže vykonávat žádná firma, protože nelze toto právo ochrany delegovat pouze jen na jakousi skupinu lidí pouze v můj prospěch. Takto lze konat vysoce efektivně pouze na základě konsensu vyjádřeného nejvyšším zákonem (ústavou) vyplývajícím z morálky a etiky vyplývající ze systému hodnot definovaných určitým filosofickými východisky.“
Na základe konsensu koho s kým? Tú ochranu musia vykonávať konkrétni ľudia a musia chrániť opäť len iných konkrétnych ľudí. Ako sa ustaví, kto sú tí ochráncovia?
Kto určí, na základe akých filozofických východísk bude tento konsenzus vykonaný? Filozofických východísk je nespočet, kto určí to jediné, podľa ktorého sa teraz bude všetko určovať? Veď už len určenie tohto filozofického východiska a nútenie ostatných, aby sa mu podrobili je iniciáciou násilia.
Príklad: Máš troch ľudí, s tromi rôznymi filozofickými východiskami. Ako a kto určí to jediné správne filozofické východisko? Jedno je teda zrejmé – nemôže to byť vyznávač filozofie neiniciácie násilia, pretože nútením ostatných k zmene ich filozofických východísk by sa sám stál iniciátorom násilia a konal by teda v rozpore s filozofiou, ktorú sa snaží nastoliť.
@gofry:
Stále se snažím zdůraznit, že stát je a nemůže být ničím jiným než kolektivním nástrojem NÁSILÍ! Buď stát nějaký nebo žádný. Když žádný, tak by se všichni lidé na celém světě museli chovat stejně. Jsouce si plně vědomi přirozených práv a z toho vyplývajících konsekvencí tj. hlavně neiniciovat násilí jako první. Znamenalo by to, že všichni lidé budou žít zcela v souladu se svou přirozeností a tudíž racionálně. To je ovšem ničím neopodstatněná utopie, protože člověk je člověkem mimo jiné i proto, že jeho svobodná vůle ho může vést jak k chování racionálnímu tak iracionálnímu. Bez státu by sejdnalo pouze o anarchii, která se svou totální absencí pravidel a nějakého řádu poskytne nesmírně rychle příležitost některým lidem uchopit moc totální. Žádná společnost nemůže fungovat bez určitých pravidel a řádu. Stát je tedy nezbytný pro fungování společnosti. Základní podstatnou otázkou je tedy pouze: podle jakých PRAVIDEL a řádu? A to jsem se snažil naznačit v minulém příspěvku.
Každý má právo se chránit jakýmkoli způsobem, je-li vůči němu iniciováno násilí někým jako prvním. Toto právo proto může delegovat na stát a je to také jediným smysluplným aktem delegování svých práv na stát. Povinnost ochrany základních práv nemůže vykonávat žádná firma, protože nelze toto právo ochrany delegovat pouze jen na jakousi skupinu lidí pouze v můj prospěch. Takto lze konat vysoce efektivně pouze na základě konsensu vyjádřeného nejvyšším zákonem (ústavou) vyplývajícím z morálky a etiky vyplývající ze systému hodnot definovaných určitým filosofickými východisky. Je jasné, že delegováním svého práva na svou obranu na stát se ho nijak nevzdávám. Mám ho stále, jen svým postojem uznání státu jako kolektivního nástroje ochrany přirozených práv a podílením se na jeho financování vyjadřuji své přesvědčení, že toto řešení je více efektivní a uznávám tím, že stát je ten, kdo chrání mne ale i ostatních podle předem stanovených a JASNÝCH pravidel obecně platných pro všechny členy společně (rovnost před zákonem).
Úplně jinou věcí je například sociální problematika. Mám právo někomu násilím odebrat část výsledků jeho práce a dát jí někomu, o němž si myslím, že si to zaslouží? Samozřejmě, že NE. A protože ho nemám já sám, nemohu takové právo delegovat na stát. Mohu založit nadaci nebo klidně, chcete-li, soukromou firmu, která bude hospodařit s DOBROVOLNĚ svěřenými prostředky ve prospěch potřebných podle kritérií stanovených těmi, kdo se na těchto prostředcích podílejí. DOBROVOLNĚ! Mohu však delegovat na stát právo nutit kohokoli, aby se účastnil tohoto obchodu ať z jedné nebo i z druhé strany? NEMOHU! Protože jím sám nedisponuji.
Zkrátka, vše, kromě kolektivní obrany přirozených práv, lze realizovat (a mělo by být realizováno) jinak a mnohem efektivněji než prostřednictvím státu. PROČ? Protože právo na zdraví, vzdělání, pomoc v nouzi, práci atp. prostě neexistuje. Nedisponuje s ním žádný jedinec a proto ho ani nelze delegovat na stát.
V tom je ten „zakopaný pes“.
Násilí, jako obrana proti iniciovanému násilí jako první, je obhajitelné. Iniciace násilí jako první musí být potlačována a trestána.
Nejefektivněji – státem.
Citace:
„Pokud by se federální vláda ocitla bez peněz, znamenalo by to uzavření většiny federálních úřadů s výjimkou nezbytných funkcí státu. Dopadlo by to asi na 800 tisíc lidí, kteří by museli na neplacenou dovolenou. Zvláště těžce by utlumení aktivity federální vlády dopadlo na ekonomiku hlavního města Washingtonu. Uzavřela by se ale také například muzea financovaná z federálních peněz či národní parky. Bez mezd by se také mohli ocitnout američtí vojáci bojující v Afghánistánu a Iráku.“
Zdroj:
USA se stále nedohodly na rozpočtu, vláda má peníze už jen na den (iDnes/Ekonomika, 8.4.2011)
http://ekonomika.idnes.cz/usa-se-stale-nedohodly-na-rozpoctu-vlada-ma-penize-uz-jen-na-den-pv0-/eko-zahranicni.aspx?c=A110408_072524_eko-zahranicni_cem
@Pavel Pátek
Pokiaľ štát nefunguje na báze dobrovoľnosti, teda ako súkromná firma, potom musí fungovať na báze násilia a je teda absurdné tvrdiť, že ma pred násilím bude chrániť. Je úplne jedno, že toto štátne násilie na mne je vyjadrené ústavou.
Aby štát mohol chrániť moje práva, nutne musí spotrebovávať zdroje. Tieto zdroje musí niekde získať. Buď mu ich dám dobrovoľne, a teda sa jedná o obyčajnú, súkromnou spoločnosťou poskytovanú službu. Alebo mi ich zoberie nedobrovoľne, čím sa sám stáva násilníkom a je teda absurdné tvrdiť, že má bude pred násilím chrániť.
@gofry
Je třeba jasně vymezit rozdíl mezi soukromou firmou a státem. Služby firmy skutečně využívám zcela dobrovolně a mohu se jich kdykoli vzdát. Nikoli tak služeb státu. V tom je možná nepochopení role státu z pohledu individualistického, chcete-li „liberálního“ myšlení. Ještě jednou: stát je kolektivním nástrojem násilí. To nemá s firmou vůbec nic společného. Smluvní vztah mezi jednotlivcem a státem není vyjádřen obchodní smlouvou. Je, nebo měl by být, vyjádřen ústavou, jejíž obsah vychází z poznání společných a neměnných hodnot tj. přirozených lidských práv, kterými jsou pouze právo na život, svobodnou volbu a vlastnictví. Z toho plyne zásadní a pouze pasivní (obranná) role státu. Ústava je aktem politické filosofie vycházející z poznání společných objektivních hodnot a tudíž „správné“ etiky a morálky a tudíž je základem pro konstituci a fungování státu. Problém je tedy pouze v tom, na bázi jaké fundamentální filosofie je tato politická filosofie formulována.
Problém nastane tehdy, když se okruh přirozených práv začne z jakéhokoli důvodu rozšiřovat. Například formulacemi práv na zdraví, vzdělání, práci atd., atd. Takové hodnoty jsou totiž nikoli fundamentální a neměnné, ale jsou výsledkem uplatnění přirozených práv. Závisí na tom, jedná-li jednotlivec, nikoli stát, v souladu s přirozenými právy (tj. racionálně) či nikoli. Stát nemůže cokoli poskytovat a práva už vůbec ne. Nelze státem nutit individualitu k racionálnímu chování. Je tedy pouze věcí každé individuality, chce-li žít zdravě, vzdělávat se či pracovat aby tak sledovala svůj přirozený prospěch. „Správná“ role státu tedy spočívá pouze v ochraně přirozených práv jako společných a neměnných. To znamená v obraně jednotlivce před iniciací násilí jako první a to nelze jinak než uplatněním násilí ovšem nikoli jako první. Nelze žít racionálně v souladu s přirozenými právy aniž by nebyla upírána komukoli. Existence přirozených práv je objektivní. Zpochybnění objektivity těchto práv vede pouze k filosofiím relativismu, nihilismu případně mysticismu, kteréžto se nutně projeví jako rakovina rozkládající jakýkoli systém hodnot a tudíž morálku a etiku a plodící politické filosofie rozkladu a chaosu.
Takže ještě jednou, svoboda nemá nic polečného s anarchií či anarchokapitalismem či jiným anarcho- -ismem. Z výše uvedeného plyne, že obrana svobody (zjednodušeně řečeno) je nutným násilným aktem nikoli však iniciovaným jako první a tudíž jediným objektivně obhajitelným násilím. A toto násilí může zajistit pouze stát, kterého se nelze vzdát, pokud platí existence přirozených práv, a který je konstituován na základě politické filosofie individualismu.
Rozdíl mezi státem a firmou je tedy v tom, že firma stojí a padá se záměrem uspokojení čísi poptávky po čemsi ovšem v rámci pravidel, která stát ochraňuje jako jediný povolaný arbitr a jehož role je vymezena ústavou.
@Pavel Pátek
>>> „Stát má pouze chránit všechny své občany před iniciací násilí jako první a rozhodně ne cokoli aktivně poskytovat. Na stát lze delegovat pouze taková práva, která má každý jednotlivec sám o sobě. Důvodem delegování práva ochrany přirozených práv na stát je jen skutečnost, že tato kolektivní ochrana je efektivnější a účinnější, než individuální.“
Pokiaľ štát bude k svojmu financovaniu používať dane a nie dobrovoľné poplatky, tak je sám iniciátorom násilia, nemôže byť teda ochráncom proti násiliu. Pokiaľ nemôžem kedykoľvek prestať využívať štát na svoju obranu, dopúšťa sa štát opäť násilia. A ak je financovaný dobrovoľne a môžeš kedykoľvek prestať využívať jeho služby, potom sa nejedná o nič iné než o súkromnú firmu.
myslím že trochu ke své škodě zamlžujete pojmy (bez přesného vymezení) liberál, konzervativec atd.
považuji se za mírného konzervativce ale do krve budu hájit osobní svobodu a s ní i osobní odpovědnost (snad i díky křesťanskému zázemí)
stejně tak se podepíšu pod zásadu subordinace
pod slovem konzervativec si představím člověka skeptického ke všem novotám, obzvláště k těm co se tváří že zavedou ráj na zemi
myslím že by bylo užitečné respektovat při reformách PROGRESIVNÍ I KONZERVATIVNÍ (to jsou ta dvě slova co mají být svými protiklady) proud…
ať progresivní liberální proud navrhne řešení (protože liberalizaci skutečně potřebujeme jako sůl) a konzervativní liberálové zhodnotí, zda toto řešení povede ke skutečnému zlepšení situace nebo zda jde spíše o slepou uličku…
(můžeme čerpat z tisíců let historie, bylo by domýšlivé tvrdit že zrovinka dnes řešíme společenské problémy které se předtím nikdy a nikde nevyskytly)
@Re_Evolver:
Svoboda není možná bez pravidel a řádu, v tom máte pravdu. Ale svým příspěvkem dokazujete, že pravo-levé vidění politiky je zdrojem poněkud značného pojmového zmatku. Podstatou je „jaká pravidla a jaký řád?“. Jak jsem uvedl ve svém prvním příspěvku, spor nevedou praví s levými, ale individualisté s kolektivisty. Stát nemůže být z podstaty ničím jiným než kolektivním nástrojem uplatňování násilí. Násilí koho vůči komu a proč? Na tuto otázku je třeba beze zbytku dát odpověď. Tuto odpověď lze nalézt pouze ve filosofii, která jediná může postulovat pojmy jako etika a morálka vycházeje z nějakého hodnotového systému. Pro individualistu je nejvyšší hodnotou jeho život, tedy právo svobodné volby jednotlivce a právo vlastnit sebe a veškeré výsledky svých aktivit a tudíž právo sledovat svůj vlastní prospěch. Tato práva jsou daná, tedy nezcizitelná a nezpochybnitelná. To ale z podstaty nemá nic společného s anarchií! Protože uvedená práva mohu přirozeně uplatnit jen tehdy, umožní-li mi to ostatní a tedy, umožním-li to i já ostatním! Tato práva mohou být omezena nebo zničena pouze nějakým druhem násilí. A tak základním imperativem svobody je absence iniciace násilí jako první. A to se týká i státu. Stát má pouze chránit všechny své občany před iniciací násilí jako první a rozhodně ne cokoli aktivně poskytovat. Na stát lze delegovat pouze taková práva, která má každý jednotlivec sám o sobě. Důvodem delegování práva ochrany přirozených práv na stát je jen skutečnost, že tato kolektivní ochrana je efektivnější a účinnější, než individuální.
V takovém a pouze v takovém případě lze hovořit o vládě práva, o právním státu.
Jakékoli jiné politické uspořádání vede dříve nebo později k totalitě. Pro člověka vyznávající přirozená práva na život, svobodnou volbu a právo vlastnit, nemůže být anarchie alternativou k demokracii. Je to ten nejlabilnější systém, který se velmi záhy stane totalitárním. S pomocí demokratického uspořádání společnosti je možné dosáhnout stejně tak společnosti skutečně svobodných jednotlivců jako se zvrhnout v totalitu. Komunismus a fašismus jsou totalitními z podstaty. Bohužel, stejně tak mají k totalitě blízko představy socialistů, konzervativců a dokonce i mnoha liberálů. Proč? Protože podstatou těchto idejí je kolektivismus zleva či zprava. Kolektivismus je tou zhoubnou rakovinou a nelze ho objahovat potřebou pravidel a řádu. Kolektivismus nadřazuje skupinu nad individualitou, ačkoli je tomu naopak. Jen individuality mohou tvořit skupinu či kolektiv. Jen individualita může mít práva a tato práva lze pouze propůjčit vedení skupiny na základě konsesu individualit. Zatímco individualita má reálný obsah, kolektiv je pouze abstraktním pojmem pro skupinu individualit, nic víc.
Kolektivismus je, bohužel, mainstream. Shora i zdola. Ne náhodou. Je to filosofie ovládnutí mas. Nelze ovládat jednotlivé individuality, ale skupiny ano. Ekonomické a intelektuální elity museli po věky vnucovat masám představy o „vyšších“ řádech, které byly vždy založeny na té či oné formě zhoubného altruismu. „Individualita není ničím bez boha, vůdce, vládce“ apod. V současné době je to hlavně „společnost“, pro kterou je třeba se obětovat.
Zhoubným názývám tento „altruismus“ nejen proto, že v konečném důsledku slouží pouze jako nástroj k prosazení zcela osobních zájmů určitých elit, ale i proto, že je v naprostém rozporu s hodnotovým systémem hájícím individuální práva jednotlivce. Respekt k právů svým implikuje respekt k právů ostatních a nemá s altruismem nic společného.
Kolektivistický stát, který je ve své podstatě obsažen i v konzervativním myšlení, musí nejen chránit ale i poskytovat, protože jen pod rouškou nutnosti poskytování, čili aktivní role státu, je možné téměř nepostřehnutelně ale skutečně vládnout a prosazovat zájmy jedněch proti druhým.
Závěrem: Individualismus nemá nic společného stejně tak s anarchií, jako s jakýmkoli druhem socialismu, komunismu či fašismu ani fabianismu a různých konvergenčních teorií.
Individualisté si váží, či měli by si vážit, demokracie jako prostředí, ve kterém je šance dojít ke skutečně spravedlivému uspořádání cestou svobodné soutěže myšlenek. Stejně tak je třeba být ale ve střehu před jakoukoli snahu o posilování kolektivistických nástrojů vedoucích vždy jen a pouze k totalitarismu.
@Re_Evolver
„nechapete, cim je anarchismus vzdy levicovy“
Ani ja to nechápem, vysvetli mi to prosím. Dík.
Jednak se pletete v tom, ze by konzertvativci nemeli byt zastanci individualni svobody (a v cem rubem svobody jsou pravidla a rad) a za druhe nechapete, cim je anarchismus nejen vzdy levicovy, ale hlavne utopicky a intelektualsky stejne jako marxismus. Jen by ta Vase utopie netrvala nikdy desitky let, ale maximalne mesice (pokud by se pocitalo i velmi male uzemi). Tim je ta ideologie tak politicky nicotna…
V argumentaci samotne pak jen ukazujete, ze demokracie pro Vas neni nic… Euroskepticizmus pro Vas neni otazkou hodnot, ale pouze utilitarnim postojem, ktery lze ucelove zradit, bude-li to v zajmu Vasi naivni teoreticke ideologie.
Martin Procházka má pravdu. Já osobně proti EU také nic nemám. Naopak vítám rozšíření (spíše bych měl říci změnu) možností. Na hloupá pravidla ovšem seru, avšak stejně na státní jako federální.
S hloupostí nelze bojovat. Tolik energie nemá žádný jednotlivec ani skupina. Lze ji jen zkusit přežít, ignorovat ji spolu s jejími nositeli, a snažit se žít po svém…
Když bych měl zvolit boj tak radši násilný a fyzický než nějaké přesvědčování a doprošování se ohledně svých (přirozených) práv. Takže až nás podobně smýšlejících bude jednou dost, můžeme vyrazit.
On každý z nás smýšlí trochu jinak (a jinak ke svému světa názoru přišel), ale výsledné hodnoty ctíme podobné, na rozdíl od různých demonstrantů za rozličná práva. Proto je nás stále tak málo a můžeme na svou stranu občas získat jen malou část ostatních lidí a ještě jen dočasně. Pokud se naopak k projevu takovýchto lidí připojíme, často nepochopí, že to za co zrovna teď a snimi bojujeme je jen nepatrný kousek celku o který nám ve skutečnosti jde…
Mýlíte se v tom, že liberálové mají všichni nechuť k EU. EU je de facto stát, který má stejný potenciál svobodu ochraňovat jako ji zahubit, neliší se v tomto pojetí od národního státu.
Reformovatelná samozřejmě je. Pokud si chceme zajistit naše svobody na území celé EU namísto dnes již nepostačujícího národního státu, musí liberalismus zvítězit rovněž v celé EU.
Výstižně, jednošu a stručně. Přesto to ne-liberálové nepochopí a jen výsmech a napadání byste od nich sklidil, kdyby tento server navštěvovali.
Spíš bysme potřebovali návod jak těm kdo smýšlí jinak vysvětlit náš pohled na svět.
Já se kvůli tomu i krátkodobě, ale docela dost, rozhádal se svými přáteli, a v podstatě je toto téma pro mne tabu. Některé mé myšlenky časem sami přijali, ale jen zlomek a za mnoho let.
Co je na nás a našem způsobu uvažování tak divného, že nám většina (tak mi to alespoň připadá) nerozumí? I když lidem vypočítáte nevýhody přerozdělování a globálního řízení, týkající se jich konkrétně, už za pár hodin si zase melou svou…
To jen na vysvětlenou. Díky za ten návod jak s těmi druhými mluvit.
Dobře jste to vystihl. Malou poznámku. I mnoho tzv. liberálů chce zachovat např. centrální banky. Ten spor skutečně není ekonomický ale filosofický. Je to zásadní spor mezi individualisty a kolektivisty o tom, jakou roli má hrát stát. Zatímco všichni kolektivisté (zleva doprava) chtějí zachovat stát více či méně poskytující a garantující (čili aktivní), indivualisté chtějí silný stát, který však pouze chrání přirozená lidská práva na základě „smluvního“ vztahu mezi státem jako institutem kolektivního násilí a svobodnými občany (čili pasivní), delegujících na něj jen určitá práva a povinnosti v souvislosti s ochranou přirozených práv, kterými jinak disponují občané sami o sobě.
Je smutnou skutečností, že kolektivisté označují jakékoli individualistické principy za extrémistické a nebezpečné. Většina občanů s nimi pak souhlasí, protože jednak nedokážou pochopit filosofickou podstatu sporu a jednak si neumějí představit, že by měli zcela převzít odpovědnost za svůj život a životy svých blízkých do vlastních rukou.