Nelogické závěry Elizabeth Warrenové

Na internetu (a zejména na sociálních sítích) se v nedávných dnech objevilo video Elizabeth Warrenové, demokratické kandidátky do senátu ve státě Massachusetts a profesorky práva na Harvardu, kde tvrdí, že „v této zemi není nikdo, kdo by zbohatl sám díky sobě“. Editor magazínu The Freeman, Sheldon Richman, na jejích argumentech ukazuje, jak i ze správných předpokladů můžeme dojít k nelogickým závěrům.

Pokud používáte sociální sítě, zřejmě jste narazili na video s Elizabeth Warrenovou, kandidátkou do senátu za Massachusetts. Ve svém komentáři říká:

„V této zemi není nikdo, kdo by zbohatl sám díky sobě. Nikdo. Postavils tady továrnu? Fajn. Ale nalejme si čistého vína: své zboží dovážíš na trhy na silnicích, které jsme my ostatní zaplatili; najímáš pracovníky, kterým jsme my ostatní zaplatili vzdělání; ve své fabrice máš bezpečno díky policii, kterou za to my ostatní platíme. Nemusíš se bát, že k tobě přijde banda loupežníků, která by ti v tvé továrně vše sebrala, nemusíš si na obranu někoho najímat, a to díky práci, kterou jsme my ostatní již udělali. Nyní se podívej, postavils továrnu, ze které vyrostlo něco výjimečného, úžasného? Bůh ti žehnej. Užij si to. Ale součástí oné zásadní společenské smlouvy je, že částí z výnosů přispěješ na budoucnost našich dětí.“

Kandidátka do senátu ve státě Massachusetts ve videu níže, od času 0:55:

Jde o typickou ukázku toho, jak i s platnými předpoklady můžete dojít k neplatným závěrům.

V něčem má pravdu: Pokud žijete ve společnosti, vyděláváte na tom v mnoha různých podobách. Jazyk, kterým mluvíte a ve kterém myslíte, je společenská instituce, která by nemohla existovat bez přítomnosti ostatních. Je to zvyk, který omezuje naše mezilidské jednání mnohem více, než výnosy autorit (mylně nazývané „zákony“). A těch pár rozumných myšlenek v těchto výnosech vyvěrá zdola z lidských zvyků. Ostatně, co peníze? To je také organická společenská instituce. Samozřejmě, dnešní „peníze“ jsou ničím nekryté peníze kontrolované vládou, ale také tento systém má své základy v instituci, kterou popsal Carl Menger a Ludwig von Mises.

Společenští tvorové

Takže není třeba odmítat Warreniny předpoklady. Lidské bytosti jsou společenští tvorové. Z této skutečnosti bychom měli těžit. Frédéric Bastiat tak činil ve svých Harmoniích:

„Vezměme si člověka patřícího ke střední třídě, například obecního truhláře, a sledujme, jaké služby společnosti poskytuje a jaké od ní přijímá na oplátku. Tento člověk tráví dny plánováním desek, děláním stolů a kredencí; stěžuje si na své společenské postavení, avšak co dostává od společnosti výměnou za svoji práci? Onen rozdíl je obrovský.

Každý den, když vstává, se oblíká, ačkoliv on sám nevyrobil žádný kousek oblečení, který si na sebe bere. Aby bylo toto oblečení i ve své jednoduchosti onomu truhláři vůbec k dispozici, bylo třeba enormní množství práce, průmyslu, dopravy a geniálních vynálezců…

Dále snídaně. Aby každé ráno mohl být přivezen jeho chleba, musela pro něj být vyhrazena a oplocena zemědělská půda, ta musela být zoraná, pohnojená, osázená, plodiny musely být ochráněné před zloději; určitý stupeň práva a pořádku musel vládnout nad obrovským množstvím lidí; pšenice musela být sklizena, nadrcena, uhnětena a připravena; železo, ocel, dřevo a kamení musely být průmyslem transformovány na pracovní nástroje…- všechny věci, které jsou samy o sobě nesčetným výstupem práce, a to nejen v prostoru, ale také v čase…

Je vskutku nemožné nebýt překvapen disproporcí, vskutku neporovnatelnou, která existuje mezi uspokojováním potřeb pomocí společnosti a uspokojením potřeb, které by člověk získal, kdyby byl odkázán pouze sám na sebe a jemu dostupné zdroje. Zdůraznil bych, že za jeden den onen truhlář spotřebuje více věcí, než kolik by byl schopen utvořit sám během deseti století.“

Nic nového

Elizabeth Warrenová pak neřekla nic překvapivého. Toto je přeci již od nepaměti (klasicky) liberální pohled na trhem utvářený společenský řád. Avšak tomu, co by mělo být obyčejným pozorováním, je zde připisována špatná příčina: vyšší daně. To je nelogické.

Než si však rozebereme Warrenin komentář, něco si ujasněme. V dnešní společnosti, stejně jako v té Bastiatově, může být velké bohatství utvořeno tím, čemu Franz Oppenheimer či později Albert Jay Nock říkali „politické prostředky“. To jsou ty, díky kterým mnoho obchodníků (i těch hlásající doktrýnu „volného trhu“) získává své bohatství pomocí státních zásahů, které přímo či nepřímo, úmyslně či neúmyslně, omezují vstup do různých odvětvích či limitují samostatně výdělečné činnosti, umožňují jim získávat oligopolistickou rentu na úkor spotřebitelů a pracujících. To je tradiční námitka klasických liberálů na propojení businessu a vlády.

Avšak tak to Warrenová nemyslela. V onom videu neříká nic o privilegiích, které korporace od státu získávají, nebo o těch dlouhých letech intervencí, které nám ukazuje dlouhá historie dotací. Jediné, co zmínila, jsou z daní financované silnice, školy a policie – tři příklady služeb, jejichž kvalita silně pokulhává právě kvůli daňovému monopolistickému financování. (Ostatně, silnice jsou dotací dálkovým dopravcům, na což však sama zapomíná).

Na neduhy způsobené státem udělovanými privilegii je jednoduchý lék: zrušení oněch privilegií. Avšak ona jako správný korporátní socialista preferuje další regulaci regulací, před jejich prostým zrušením. A jak už víme z teorie veřejné regulace od George Stiglera, regulátoři půjdou obvykle na ruku regulovaným, nebo si regulovaní budou psát regulaci sami sobě na míru.

Předložme smlouvu

„… [P]ostavils továrnu, ze které vyrostlo něco výjimečného, úžasného? Bůh ti žehnej. Užij si to. Ale součástí oné zásadní společenské smlouvy je, že částí z výnosů přispěješ na budoucnost našich dětí,“ řekla.

Viděl však někdo tuto „společenskou smlouvu“, kterou se zavazujete odevzdávat „část z výnosů“, pod pohrůžkou násilí? Promiňte, ale nevěřím neuzavřeným a nepsaným takzvaným „smlouvám“, ve kterých každý obhájce vládní moci čte podmínky pouze zpětně. Navíc, proč se za výrobu toho nejlepšího a směnu nejhodnotnějšího zboží neplatí předem? Stejně jako náš dnešní životní standard je plodem produkce předchozích generací, tak dnešní výrobci napomáhají zvyšování životní úrovně budoucích generací.

Zkrátka, Warrenin argument je ten, že když každý musel platit daně na poskytování služeb, díky kterým mohli bohatí zbohatnout, měli by ti bohatí následně platit daně větší. Čím to pokračuje? Warren musí nejdřív dokázat, že bohatí již dnes platí příliš málo – pro což nemá důkaz, pouze to předpokládá. To však není dostatečné. Také je možné, že státem poskytované služby stojí příliš mnoho – nemohli bychom to od státem chráněného monopolu očekávat?

Samozřejmě, mohla by namítnout, že existence deficitu ukazuje, že se na daních nevybere dostatek peněz, takže nejbohatší by měli platit větší daně. To však stále není příliš dobrý argument. Jak ostatně sama naznačuje, vláda George W. Bushe byla roky poznamenána nekrytými výdaji. To však zní spíše jako problém vysokých výdajů, než malých daní.

Řešení? Snížit výdaje.

Původní text v angličtině naleznete na The Freeman online (Elizabet Warren’s Non Sequitur).