Pomazánkové —– je symptom euronemoci

Pouze sovětům by se podařilo, že by doba kamenná skončila nedostatkem kamení. Sovětům a Evropské komisi…

Pomazánkové —– prý nemůže být pomazánkovým ——. Rozhodly tak orgány EU. Není to však vše, čím se orgány EU v zemědělství zabývají. Platí dotace na chov nových krav i dotace na rušení chovů. Stejně tak se EU snaží řídit cenu cukru – aby byl o něco dražší, chudáci cukrovarníci aby měli co žrát. Rozděluje jednotlivým členským zemím kvóty, kolik cukru mohou vyprodukovat. Tu platí za zavření cukrovarů, tu zas za otevření cukrovarů. Cena cukru se však Evropské komisi vymkla z rukou, je příliš vysoká, protože cukru je nedostatek.

Už Milton Friedman řekl, že ekonomové toho nemusí umět mnoho, ale co umí zaručeně je vytváření nadbytků a přebytků – stačí nastavit cenové stropy či minimální ceny. Avšak ano, jistě u cukru nemůže za jeho nedostatek a rostoucí cenu Evropská komise. Jistě jsou za tím nějaké„objektivní příčiny.“

Ehm, to je centrální plánování par excellence.

Who plans for whom?

Odpovězme si na naprosto základní otázku: čím se liší tržní a socialistické hospodářství? Naprosto kardinální je zde otázka plánování.

V tržním hospodářství je každý svým vlastním plánovačem. Já plánuji pro sebe, vy plánujete pro sebe, oni plánují pro sebe… a tak dále. Co člověk, to jedinečný plán a jedinečná rozhodnutí. Tento systém můžeme nazvat „ekonomickou demokracií“, jak kdysi řekl jeden chytrý pán jménem Ludwig von Mises.

V ekonomickém socialismu je naopak vybrána nějaká elitní skupina, která plánuje pro všechny ostatní. Nehledě na potřeby, přání a individualitu, jeden plán vládne všem. Jedním tahem pera rozhodnete, zda-li třeba 5 milionů lidí bude mít k snídani rohlík či chleba, kolik bude stát cukr či jak bude několik desítek producentů nazývat své výrobky. Tento systém se obvykle nazývá centrálním plánováním, také ho však můžeme nazvat „ekonomickou oligarchií.“

Je jasné, že nikdo soudný nemůže současný stav v EU nazývat „tržním hospodářstvím.“

Onen plánovací rozdíl má zajímavé důsledky. V tržním hospodařství si totiž různé plány v mnoha oblastech konkurují, čímž se tříbí, vylepšují. V mnoha oblastech spolu lidé dobrovolně spolupracují, aby se dostali k různým cílům, čímž dochází k jakési „harmonizaci“ plánů. Ona dobrovolná spolupráce také tříbí samotné plány – jednoduše proto, že ke spolupráci nedojde, pokud nebude pro obě strany výhodná.

Takže v tržním hospodářství (v ekonomické demokracii) si koupíme pomazánkové máslo, budeme-li chtít pomazánkové máslo. Kdybychom nechtěli pomazánkové máslo (protože bychom zjistili, že to není máslo), a chtěli chtěli bychom třeba pomazánkový krém, koupili bychom si pomazánkový krém.

V ekonomickém socialismu ke konkurenci a dobrovolné spolupráci de facto nedochází – plány jedinců se netříbí, neharmonizují. Nemají totiž žádnou šanci na realizaci, jedinci se musí podřídit oligarchii, která jim svůj plán nakázala skrze stát.

Takže spolu musí spolupracovat lidé, kteří spolupracovat nechtějí a nemohou spolupracovat lidé, kteří tak činict chtějí. Například se někam musí dovážet uran zdarma, nebo někde musí zrušit hromada cukrovarů (kdybyste to nepoznali – první příklad je ze SSSR, druhý z EU).

Vzhledem k tomu, že v systému centrálního plánu nedochází k dobrovolným směnám, tak vlastně ani nevíme co je a co není efektivní. Efektivní je totiž to, co vzejde z dobrovolné směny, protože dobrovolná směna je výsledkem nějaké individuální (subjektivní) ekonomické kalkulace, do které každý jedinec vkládá své subjektivní proměnné. Teprve, když je subjektivní výsledek kalkulací všech účastníků směny „kladný“, směna se uskuteční (protože je pro všechny výhodná).

Tento proces v centrálním systému chybí – proto je centrálně řízený systém neefektivní. Teoreticky může centrální systém dosáhnout například stejné životní úrovně, jaké dosahuje systém tržní, avšak za podmínky nekonečných nákladů. Planetu tady však máme jenom jednu, čehož by si ale soudruzi všimli až moc pozdě. Například u ropy až ve chvíli, kdy zjistili, že už vlastně nic netěží – nebylo by co. Ceny by jim nic neřekly – pokud by nějaké existovaly, reflektovaly by jen náhlý myšlenkový záchvěv centrálního plánovače, nikoliv reálnou situaci na trhu.

Pouze sovětům by se podařilo, že by doba kamenná skončila nedostatkem kamení. Sovětům a Evropské komisi.

Takže v centrálně plánovaném hospodařství (ekonomické oligarchii) si koupíte maximálně tak „pomazánkové“, a to i přesto, že si budete chtít koupit pomazánkové máslo. A možná si ani nekoupíte, protože by nikdo nevěděl, že to koupit chcete.

Plán problém není, problémem je plánovač

Problémem skutečně není „plán“ sám o sobě. Každý plánujeme, i ten, kdo řekne, že nechce mít plán, si právě vytvořil plán.

Problémem je, „kdo“ má plánovat. Skupina vyvolených všem ostatním, či každý sám sobě? To je prvotní a fundamentální rozdíl mezi centrálně-plánovaným hospodářstvím a kapitalismem.

Různorodost a mnohost plánů je v kapitalismu vyžadována – je to hnací motor tržního systému, motor, který celý systém dělá právě tak efektivním.

V centrálním řízení je ona různorodost potlačována – je to konkurence vyvolených. Konkurence, která narušuje hlavní Plán, čímž narušuje celý centrální systém. Centrálně řízené hospodářství je tak neoddělitelně spjato s represí, násilím, vynucováním a potlačováním všech alternativ. Jednoduše proto, že konkurence celý systém jako takový boří.

V hospodářství jde o ideologii ekonomické oligarchie, v oblasti osobní svobody o ideologii unifikace – konkurence je problém, vše musí být stejné, jasně rozlišitelné, jednotné.

Ideologie unifikace je v EU nezvratně spjata s ideou integrace – integrovat se (spojit se) můžeme pouze tím, že vše bude všude stejné, že nebude konkurence. To je důvod hospodářského pokulhávání EU a její neefektivity. Snaha řídit trh s cukrem či direktivně nastavovat názvy statků nabízených na trhu jsou již jen jasné symptomy nemoci Evropské unie.

Od socialismu jsme se oklikou dostali zpět k socialismu.

P. S.: Jak říkáte margarínu?