Právo nesečíst se

V podstatě je jedno, proč sčítání odmítáme. Důvod není podstatný. Jediné, co je určující, je to, že sčítání odmítáme. V dobrovolném světě mám samozřejmě právo rozhodnout se, jaké statky a služby budu využívat. Ve světě násilí nikoliv.

Je to zde: sčítání lidu. Za vlastní peníze se máme sečíst, vyplnit do námi zaplacených formulářů co máme či nemáme. A pokud to neuděláme, bude stát za naše peníze vymáhat pokutu, trest. Stojí nám to za to?

To, že je sčítání samo o sobě celkem drahé (i v miliardové Číně bylo levnější) není v tuto chvíli podstatné. Podstatná je otázka jiná: máme či nemáme rádi násilí?

Říká se, že žijeme po „sametové revoluci“ ve svobodné zemi. Máme práva, která nám stát ochraňuje. Stát je tvořen námi – říkají, že máme demokracii, tedy že „my,“ lidé, vládneme.

Vládnu? Necítím to tak. Necítím, že bych žil v nějaké „svobodné demokracii.“ Pokud bych vládl, měl bych právo nesečíst se. Měl bych právo se svobodně rozhodnout bez hrozby trestu. Já bohužel toto právo nemám.

Ba co více – já nemám právo nevyužívat státních služeb. Stát neumožňuje stavět regulérní soukromé dálnice či zavádět regulérní soukromé školy – všichni se podřizují státní regulaci.

Ostatně, všechny tyto moderní „vymoženosti“, jako je silnice, škola a další nám prý stát laskavě zaštiťuje. Proto prý nás musí sečíst – aby věděl, jaké školy a které silnice má postavit a zavést.

To je stát tak neschopný, že nás potřebuje tak draze sčítat, aby nám mohl zajistit nějaké služby?

Probůh! Zajištění veškerých služeb a statků – výroba automobilu a jeho prodej, napsání knihy a její distribuce, to vše dohromady, celý trh statků a služeb jako takový je nesmírně složitý – zajišťuje nekonečné množství služeb a statků pro uspokojení de facto nekonečného množství potřeb. Takto složitý a monstrózní mechanismus nepotřebuje sčítání lidu.

Proč stát pro zajištění tak jednoduchých služeb (ve srovnání s celým „trhem trhů“) potřebuje sčítání lidu? Jak to dělají všichni ti podnikatelé, nabízející?

Racionální kalkulace za socialismu?

Stát je veskrze neschopný nám cokoliv nabídnout. Zástupci státu, kteří chtějí monopolně nabízet jakési služby proto, že prý pouze jejich pojetí je to „správné“ se dopouští fatální osudové domýšlivosti. Pokud potlačí jakoukoliv soukromou tržní konkurenci (jako například ve školství) a celé odvětví podřídí státnímu řízení, nebudou znát tržní ceny, které by vznikly při dobrovolné spolupráci. Pokud neznají tyto ceny, neví nic. Nemají žádné informace. Neví, kdo co chce, komu co dát a komu co nedat, kam investovat.

Vytrácí se konkurenční soutěž v odhadu budoucích cen.

Jediné, co mohou dělat, je plánovat do budoucna dané odvětví centrálně. Nahrazovat individuální plány lidí plánem vlastním. Plánovat nemohou dle cen – dle lidských preferencí – ale pouze zpětně, dle statistiky. Jinak řečeno: plánují budoucnost dle minulosti. Řídí auto pouze dle zpětného zrcátka.

Jinak řečeno, buď bude škol moc, nebo málo. Ať to bude jakkoliv, výsledek bude neefektivní – bude se plýtvat vzácnými a omezenými zdroji. Takže proč proti státnímu řízení nebrojí ekologové?

V současné době nemám právo nevyužívat nestátní služby v mnoha oblastech. Soukromé podnikání v pravém slova smyslu skoro neexistuje, protože téměř každá oblast podnikání se musí podřizovat státní zvůli. Nemám právo používat soukromé silnice. Nemám právo používat plně soukromé školy. Nemohu, stát to svojí mocí znemožnil. Nemám právo se rozhodnout tak, jak bych chtěl a jak bych to já považoval za efektivní. Nemám právo na vlastní úsudek. Již předem se určuje, co si mám vybrat.

Nemám právo rozhodovat o svém zdraví. Nemám právo rozhodovat o svém majetku. Nemám právo rozhodovat o výsledcích mé práce, o využití zisku z ceny mé práce. Dnes je moderní hájit menšiny – proč nikdo nehájí v politice jednotlivce? Jednotlivec, individuum, je přeci absolutní menšina! Menší, zranitelnější menšiny přeci není!

Kde si „stát“, zájmová skupina, obhájci sčítání, berou to právo rozhodovat o tom, co je správné a co ne? Kde sčítači berou tu drzost nás nutit pro uspokojení vlastní potřeby násilím, pohrůžkou pokuty? Kde zastánci sčítání berou tu drzost brát naše peníze a za ně nám vyhrožovat?

Svoboda či agrese?

V podstatě je jedno, proč sčítání odmítáme. Konkrétní důvod není podstatný. Jediné, co je určující, je to, že sčítání odmítáme. V dobrovolném světě mám samozřejmě právo rozhodnout se, jaké statky a služby budu využívat. Ve světě násilí nikoliv. V dobrovolném světě určuji já, jaký bude můj život. Určuji já, co chci či nechci. Ve světě násilí to za mne určuje agresor nehledě na mé tužby a potřeby. V dobrovolném světě mám právo se nesečíst. Ve světě násilí nikoliv.

Já bezdůvodné násilí odmítám. Pokud vy také, nemůžete logicky sčítání podporovat. Pokud násilí hájíte, budiž, sečtěte se. Ale prosím – prosím! – mne z toho vynechejte. Plánujte si pro sebe, já chci mít vlastní plán.

Finální volba je čistě na vás. Ale stejně tak nenuťte ostatní ke stejnému rozhodnutí násilím. A jaká že je otázka? Ta je jednoduchá:

Chcete o sobě rozhodovat sami, či za sebe chcete nechat rozhodovat agresory?