Snaha vlády, zejména ministra Hegera, je zbytečná. České státní zdravotnictví nejde vyléčit, jde pouze zrušit. Udělejme to – nepotřebujeme ho.
Předem se přiznám, že celou situaci kolem plánovaného hromadného odchodů lékařů nesleduji. Myslím si však, že – v současné konstelaci „hvězd“ (rozuměj složení vlády, odborů, lékařské komory apod.) – tato situace nemá řešení.
Celý problém má totiž jádro někde jinde.
Každý si svého zdraví jistě ceníme. Věřím, že každý alespoň trochu zdravý člověk považuje své zdraví za užitečné. V tom případě je pak zdraví regulérním majetkem. Jako třeba naše tužka či náš notebook. Dá se říci, že zdraví je součástí našeho „lidského kapitálu“.
Pokud nepotřebujeme státem řízený „kvazitrh“ s tužkami, proč toto vyžadujeme u zdraví? Naše zdraví je náš majetek, který nám přináší užitek, je-li v pořádku. Zdravotnictví je služba jako každá jiná. Proto zrušme ke kartelu vedoucí regulaci zdravotních pojišťoven, prodejme státní a krajské (a jakékoliv jiné „veřejné“) nemocnice a zrušme Ministerstvo zdravotnictví. Ani jedno z toho totiž nepotřebujeme.
Aby zdravotnictví fungovalo ideálně, musí být schopno vyhodnocovat signály od milionů pacientů, potencionálních pacientů a lékařů, a to každou vteřinou na každém místě. Stát jakožto „jedno centrum“ (i když rozptýlené) nemá a nikdy nemůže mít síly na to, aby toto vyhodnocování zvládl a zajistil. Jediný, kdo tyto signály dokáže efektivně vyhodnocovat, jsme totiž my všichni, tedy trh.
K panu ministrovi Hegerovi mám celkem respekt. Je to vzdělaný a jistě schopný pán. Je mi proto nesmírně líto, když své schopnosti zcela zbytečně upíná na řešení problému, který z jeho pohledu uspokojivě vyřešit nelze. Pan Heger se snaží napravit nenapravitelné.
Centrální mozek lidstva?
Myslím si, že naše zdraví je příliš křehkou věcí na to, abychom ho dali všanc jednomu centrálnímu mozku. Být závislý na jednom „dodavateli“ je nebezpečné. Stát, jakožto dodavatel, je ještě k tomu vysoce neschopný.
Každý máme své vlastní specifické znalosti i o svém zdraví. Tyto znalosti jsou dané časem a místem, jsou individuální. Na těchto znalostech stojí efektivní fungování trhů a stát, jakožto „centrální mozek“ je příliš centralistický (již ze své povahy) na to, aby dokázal trh – tedy dobrovolnou lidskou spolupráci – nahradit. Po mnoha desítkách let tu máme zdravotnictví v ostudném stavu. To je vizitka státního řízení.
Paralela s krizí
Je to zajímavé. Naše „lékařská krize“ vznikla ve státem silně řízeném odvětví. Je to paralela k hospodářské krizi, která vznikla na finančních trzích, které pro změnu řídí Ministerstvo monetární politiky, tedy centrální banky – jinak řečeno, stát.
Ve jménu zdraví nás všech, zbavme se toho všeho.
Sonny, souhlasím, tak by to mělo být.
Politicky nejprůchodnější by asi bylo začít s opt-outem ze ZP. Nechť má každý možnost zůstat ve státním systému, nebo z něj odejít. Na to ti takový zastánce socialistického zdravotnictví nemůže říct ani popel a mně by to stačilo (za předpokladu, že by se zdravotnictví nedotovalo ze státního rozpočtu, že by se ministerstvo platilo ze ZP a že by zákony týkající se zdravotnictví platily pouze pro veřejná zařízení).