Původ vlastnictví

Vlastnictví je základem svobodné a prosperující společnosti. Jeho uznávání není jen jakýmsi vágním „společenským konstruktem“ a „společenskou dohodou, která se dá měnit“. Vlastnictví je logický zákon, logické právo člověka. Pro odmítnutí vlastnictví musíme odmítnout logiku.

Odmítneme-li logiku, odmítáme uznání univerzálních zákonitostí, vědu a jakoukoliv obecně se tvářící filosofii. Odmítáme-li logiku, tvrdíme též, že neexistuje nic, co by šlo obecně popsat. Odmítáme-li logiku, tvrdíme, že není možné myšlením dojít k daným závěrům.

Já a ty

Chceme-li dojít ke kořenům vlastnictví, musíme dojít ke kořenům lidské osobnosti. Na počátku všeho je ego. Ego je v každodenní praxi jednání naše vědomí – naše myšlení a vnímání. Ego, to jsme my, kteří účelně jednáme – já, ty, oni. My všichni jsme tak v jednání pouze naše vědomí.

Já jsem své vědomí, které myslí a vnímá svět kolem sebe. Pouze naše vědomí je „já“ v pravém slova smyslu. Vše ostatní je součást vnějšího světa. Toho světa, který si různě přivlastňujeme. Tělo – orgány, kůže a další fyzické projevy – jsou spolu s člověkem – hodnotami, myšlením, vnímáním, – tedy jinak i egem, součásti lidské bytosti, kterou vnímají ostatní lidé jako jedince.

Naše ego je jediné ego, které ovládá samostatně naše tělo. Naše tělo je vůči našemu egu vnějším světem, ale je zároveň od narození tak naším prvním majetkem, vlastnictvím.

Toto celé je důvod toho, proč lidé rozlišují ono „já a ty“. Tedy proč „já“ vím, že například můj soused také není „já“, ale „on“.

Jednoduše shrnuto: já jsem já a ty jsi ty.

Prenatální a poporodní

Naše ego je charakteristické svým hodnotovým obsahem, tedy subjektivními hodnotami. Ty však nejsou předurčené – vyvíjejí se plně až po narození jedince.

Proto po porodu zde máme tedy máme tělo, lidské zvířátko. Nemáme člověka, ten se začíná vyvíjet. Novorozenec tak zcela nejedná. Můžeme pozorovat maximálně „kvazijednání“, reflexnivní jednání částí lidského těla, vnějšího světa člověka. Vznik majetku tak předchází vzniku našeho „já“, vnímání, ega. Vždy – naše první buňka (naše „první vlastnictví“) vznikne dříve, než naše vnímání a naše „já“.

Tvorba naší fyzické schránky je věcí přírodních věd. Jde o chemii, biologii a tak dále. Jde o objektivně popsatelný proces, kde hodnoty nemají místo – nejsou. Jsou daná fakta, dané procesy.

Tvorba našeho „já“, tedy i ega, vnímání a tak dále, je však hodnotovou záležitostí. Různé zobecněné „hodnoty“ a jejich utváření zkoumá psychologie. Jde však hlavně o subjektivní záležitost. „Porod“ komplexního člověka je tak věcí zcela subjektivní. U každého je to jednoduše jinak. Stejné mohou být mechanismy, nikoliv však jejich obsah.

Člověk tak přijímá sám sebe, své tělo, jako své vlastnictví. Dělá to dobrovolně – pokud by tomu tak nebylo, člověk by se zabil, aby se zbavil svého těla. Což mimochodem mnoho lidí dělá.

Řetězení vlastnictví

Nyní to vezměme spádem a logicky: je-li má ruka součást vnějšího světa stejně, jako dům, který postavím (či nechám postavit) a jsem-li tedy (logicky) „majitelem ruky“, která je mým majetkem, je i onen dům můj majetek v mém vlastnictví. Stejně, jako jenom já mám právo na ovládání oné ruky, mám i jenom já právo na „ovládání“ onoho domu.

To, že ruka může dělat (třeba reflexivně či vinou choroby) dělat něco jiného, než si přeji či něco, co jsem nezamýšlel či nepostřehnu, nic to na věci nemění. I dům chátrá, když se o něj nestarám, i v domě se dějí pro mne nepostřehnutelné (či pouze mnou nepostřehnuté) události. Nic to na mém vlastnictví nemění.

Známý argument, že „pozemky a další zde byli již dávno, jakým právem si je přivlastňujeme“ není pravdivý. Naše tělo zde bylo dříve, než „já“, naše ego, naše vnímání a jednání a i tak jsme jej logicky „dostali“ do opatrovnání, do vlastnictví. Přitom je to součást vnějšího světa, stejně jako ony pozemky!

Myslíme-li si, že nám někdo může proti naší vůli vzít část našeho vlastnictví, tvrdíme tím, že onen „někdo“ má právo nám vzít kus našeho těla.

Násilí předchozího vlastnictví

Nedávno jsem se setkal se zajímavým problémem: pokud jsem při narození nucen akceptovat existující vlastnictví, jde o násilí, protože nemám na vybranou. Nepodílel jsem se na vytváření onoho vlastnictví, nesouhlasím s ním.

Tento problém je ale chybný ve svém vlastním předpokladu – vlastnictví je věc nenásilná (vlastním své tělo, protože jej ovládám nenásilně). Nikdo samozřejmě nemusí vlastnictví, které již existuje, nutně akceptovat. Může onen majetek vykoupit, může ho ukrást. Zcela jistě si každý znám může přivlastnit nějaké vlastnictví vzniklé dříve.

Každý z nás je však za své vlastnictví odpovědný – jinak řečeno, ukradnu-li něco, jsem za tento akt krádeže odpovědný a předchozí vlastník má právo se bránit. Jemu vůbec nemusí záležet na tom, že já jsem s jeho vlastnictvím nikdy nesouhlasil. Nezúčastnil jsem se totiž onoho konkrétního aktu směny. Z jeho pohledu jsem útočník na jeho vlastnictví. Je to jako kdybych útočil na jeho tělo, na jeho samotného – také má právo se bránit. Ze stejných důvodů má právo bránit i svůj majetek.

Ve skutečnosti je tato možnost prezentovaná vysokou poptávkou po bezpečí, kterou můžeme pozorovat všude kolem sebe.