Romové a stát

Někdy je lepší nedělat nic. Bohužel, přesně tohoto se stát nedržel. Státní „pomoc“ Romům (a mnoha dalším „menšinám“) vedla k vytvoření zvráceného systému, jehož ovoce dnes sklízíme. Jsou to však právě Romové, kteří by měli bojovat proti státnímu vměšování do jejich záležitostí.

Dění na Šluknovsku nás přivádí zpět k již mnohokrát debatované otázce: co Romové a stát? Co s nimi? Jak řešit špatné vztahy mezi Romy a „majoritou“?

Mezi cigány jsem vyrostl, a tak mne tato problematika zajímá.

Někdy je lepší nedělat nic. Bohužel, přesně tohoto se stát nedržel. Státní „pomoc“ Romům (a mnoha dalším „menšinám“) vedla k vytvoření zvráceného systému, jehož ovoce dnes sklízíme.

Věřím, že ti, kteří různé státní pečovatelské programy prosazovali, to mysleli dobře. Měli ty nejlepší úmysly – chtěli přeci jen pomoci lidem, kteří to nemají snadné. Mnoho z nich říká, že dnešní problémy jsou důsledkem toho, že stát se stará málo a nebo že ačkoliv se stará o romskou problematiku, stará se špatně.

Avšak já si myslím, že současné problémy jsou vyústěním toho, že se stát vůbec o romskou problematiku stará.

Minimální mzda

Nastavení minimální mzdy je jedním z kořenů problému. Představte si, že jste podnikatel prodávající třeba párky v rohlíku a stát vám řekne: „pokud tvůj měsíční příjem nebude vyšší, než 10 720 Kč, nemůžeš podnikat.“

Přesně to je totiž minimální mzda. Lidé na trhu práce nabízejí svoji pracovní sílu – svůj produkt – a zákazníci (zaměstnavatelé) si dle tržních cen, informací, vybírají.

Nabízející (zaměstnanci) se také snaží odhadnout vývoj budoucích cen a dle toho se specializovat a přizpůsobit svoji nabídku budoucí poptávce. Zaměstnanec je podnikatel, spekulant.

Minimální mzda tak určuje, od jakého minimálního příjmu můžete uzavřít smlouvu s odběrateli. Nikdo nemůže legálně konkurovat s nižší cenou.

Pokud má „majoritní společnost“ včetně odběratelů (zaměstnavatelů) vůči romských dodavatelům (zaměstnancům) předsudky, jediná možnost, jak mohou Romové konkurovat svým „bílým“ konkurentům, je nabízení nižší ceny na trhu práce. Jedině tak mohou ukázat, že jsou schopni pracovat, že mohou pracovat efektivněji, než majorita. Jedině tak mohou získat pracovní zkušenosti, reference a v budoucnu třeba lepší plat a lepší sociální postavení.

Možnost konkurovat nižší cenou je ohromná páka proti diskriminaci. Zaměstnavatel se totiž musí rozhodnout: dám 10 000 korun měsíčně bílému zaměstnanci, nebo 7 000 měsíčně romskému zaměstnanci za stejnou práci?

Jinak řečeno, musí se rozhodnout: jsem ochoten nést peněžní náklady ve výši 3 000 korun měsíčně jenom proto, že nemám rád Cigány?

Může se rozhodnout, že tyto náklady je ochoten nést. Avšak na trhu funguje konkurence – ostatní podnikatelé se rádi chopí příležitosti k tomu, aby volnou romskou pracovní sílu zaměstnali, snížili si tak náklady a dosahovali vyššího zisku, než podnikatel-rasista. A pouze ten, kdo dosahuje zisku, může dlouhodobě podnikat, expandovat a investovat do dalšího rozvoje. Zaměstnávat Roma za nižší cenu je pak konkurenční výhoda ne-rasistických zaměstnavatelů vůči rasitům.

A toto vše rušíme minimální mzdou. Pokud je totiž cena práce Romů nižší, než 8000 hrubého (přes 10 000 měsíčně se sociální a zdravotní daní), je zde poměrně vysoká pravděpodobnost, že legálně ty Romy nikdo nezaměstná.

Sociální dávky

Zrušení minimální mzdy však není samospasitelné. V současnoti je minimální mzda také obhajována sociálními dávkami – pokud existují, musíme mít minimální mzdu, protože jinak by někdo mohl pracovat za méně, než kolik by na dávkách dostal. Nepráce by se odměňovala více, než-li práce.

Za prvé: i dnes tomu tak je. Pokud můžeme na dávkách za „nepráci“ získáta například 8 000 korun měsíčně, jsme odměněni dvakrát: nejen, že máme ony peníze, ale také máme volný čas, který nemusíme trávit prací. Pokud získáváme na dávkách 8 000 korun měsíčně, je možné, že reálně jde o vyšší příjem, než když pracujeme od rána do večera za 12 000 čistého.

U sociálních dávek, pokud je nám minimální mzdou znemožněno pracovat, totiž neneseme náklady obětované příležitosti.

Celý problém je ale mnohem horší. Představte si opět, že prodáváte párky v rohlíku, stát za vámi příjde a řekne: „musíš odevzdávat 40 % svého příjmu jako mzdu pro Frantu Vomáčku, kterej u tebe ale nesmí pracovat.“ Ano, to je přesně princip sociálních dávek v kombinaci s minimální mzdou. Podnikatelé platí mzdu lidem, kteří ale nesmí být zaměstnáni. Platíte za to, že nedostáváte poptávaný produkt.

Pokud by skutečně měla mít minimální mzda onen efekt, že „odděluje ty, co pracují finančně od těch, co nepracují“, musela by být o mnoho vyšší, aby do sebe zahrnovala „výnos“ z volného času, který nemusí být na dávkách tráven prací. Jenže čím větší minimální mzda, tím větší tendence k nezaměstnanosti. Už by to nebyli jen Cigáni, kteří by nebyli zaměstnaní. Mzda pokladních v supermarketu je leckdy kolem 11 000 měsíčně. Ve chvíli, kdy by byla minimální mzda na 12 000 korunách by to byli například i ony, kdo by byl vysoce ohrožen závislostí na dávkách. Šla by i proti nim DSSS?

Nehledě na to, že pokud bychom masy dalších lidí odsoudili k závislosit na dávkách, musíme na to někde vzít prachy. Kdo to zaplatí? Každý aktivní podnikatel (zaměstnanec). A čím více jim skrze daně vezmeme, tím více bude výhodná nepráce vůči práci, neaktivita vůči aktivitě, ne-produktivita vůči produktivitě.

Obecně nechápu, proč se Romům říká nepřizpůsobivý. Vytvořili jsme zde systém, který v určité cenové kategorii odběru práce zvýhodňuje „nepracování“. Je to něco, jako když EU dotuje rušení cukrovarů a pak se diví, že těch cukrovarů je málo. Romové jsou naopak vysoce přizpůsobivý, skvělé se tomuto na hlavu postavenému systému přizpůsobili.

Úžasnou ukázkou jejich přizpůsobivosti je příspěvek na bydlení, který je také sociální dávkou. Komu z vás by nevadilo zvýšení nájmu? Mnoha romům to nevadí, a to právě díky této dávce. Majitelé domů ostatně dávku umně využili, což vedlo k vytvoření ghett.

Sestěhujete-li dohromady lidi, kteří jsou odměňováni za nepráci, kteří tak nepotřebují investovat do své budoucnosti (k čemu chodit do školy, když dávky budu mít…), skončí to logicky kriminalitou.

Monopol na bezpečí

Celé je to završeno tím, že sebeobrana je věcí složitou. Velká regulace držení zbraní, nejistá budoucnost ve chvíli „nepřiměřené obrany“ a státní monopol na bezpečnost (policie) vedli k bujení drobné kriminality v problémových oblastech.

Jak by asi dopadla roztržka v onom baru, kdyby proti mačetám byli vytaseny střelné zbraně? Kdyby majitelé obchodů v problémových lokalitách měli pod pultem schované „hračky na ochranu“?

Jak by asi vypadala aktivita policie, kdyby si tamní obce (jejich obyvatelé) mohli „najmout“ jinou bezpečnostní službu a státní policii dále neplatit daně? Jak by vypadala místní bezpečnost, kdyby byli místní „šerifové“ (šéfové policie) voleni?

Ve chvíli, kdy stát téměř znemožňuje vlastní obranu, musí zajistit ochranu svým občanům. Místo financování výzkumu ohrožených kytiček či divadelního ústavu (reliktu z dob socialismu) by se mohl navýšit rozpočet policie. Samozřejmě, že možnost konkurence by byla ještě lepší alternativou, avšak nevidím ji jako reálnou přinejmenším v nejbližších letech (v ČR, například v USA soukromá policie existuje).

Princip násilí

Celý problém má však jedno společné jádro: stát nutí jedny proti jejich vlastní vůli dávat peníze druhým. Jde o násilný akt, o vynucování, na kterém je postaven celý systém.

Nemůžeme čekat, že v systému, který je postaven na principu násilí (krádeží) se obě skupiny k sobě budou chovat hezky a ohleduplně. Když vám někdo ukradne z auta rádio, taky ho poté láskyplně neobjemete, nepoděkujete mu a nepopřejete mu, aby mu dobře hrálo.

Ve chvíli, kdy lidé nejsou nuceni ke spolupráci, kdy je ona spolupráce dobrovolná, je pravděpodobné, že se k sobě lidé budou chovat „tak nějak lépe“. Proč? Protože pokud spolu fungujeme dobrovolně, tak to znamená, že se navzájem potřebujeme. A z dobrovolné spolupráce můžete kdykoliv odejít. Fungovali byste dobrovolně s někým, kdo se na vás dopouští loupeže?

Řešení není snadné

Může se zdát, že řešení problémů je snadné – stačí zrušit minimální mzdu, zrušit sociální dávky (či – dejme tomu – alespoň omezit) a změnit roli policie.

Avšak tak snadné to není. Zkuste si předchozí kroky prosadit v politice. Když už se vám to podaří, zkuste si ten „nový systém“ udržet.

Nemůžeme čekat, že jakmile docílíme řečeného, Romové půjdou do práce a svět bude krásný. Ne, nejspíš by nás čekal pravý opak, spousta z těch, kteří byli závislí na dávkách by se uchýlili ke kriminalitě. Šlo by zejména o mladé lidi, kteří nic jiného, než dávky, neznají.

Bylo by to těžké období, avšak pouze přechodné. Jak dlouho by to trvalo si netroufám odhadnout. Avšak nešlo by o „chybu“ rušení celého paternalistického systému, šlo by pouze o dozvuky onoho současného systému. Výsledkem jeho zrušení by byla společnost, ve které by se dalo zřejmě mnohem lépe žít.

K tématu: Tisková zpráva Svobodných.