„Bránit naši svobodu? Před kým?“ „No přeci před muslimy, kteří by nás chtěli třeba spoutat v okovech!
V místní malé policejní stanici, kousek ode mne, seděl mladý muž – tak 25 let mu mohlo být.
Seděl s hlavou v rukách, zlomený a očividně nešťastný. Na rukou a nohou měl pouta. Oblečení měl potrhané, na obličeji modřiny.
„Dobrý den,“ obrátil jsem se na jednoho z místních, „nevíte, copak provedl tento mladý muž?“
„Ale… hroznou věc. Je to muslim – jeho rodiče se sem před mnoha lety přistěhovali, aby utekli před vládou ve své domovině, která je chtěla zavřít za jejich způsob praktikování víry. No, a tento mladý muž si ve svém domě, který si koupil před několika lety, chtěl zřídit modlitebnu pro další jeho spolu-věřící.“
Starý domorodec se na chvíli odmlčel. Na mladého muslima se díval s velkým opovržením.
„A čím se tedy provinil?“ zeptal jsem se znovu.
„No, městská rada mu to nepovolila. Když i přesto se v jeho domě začali místní muslimové scházet, rozhodla se rada zakročit. Zcela správně udělala. Poslali naše policejní komando do jeho domu – setkání bylo rozehnáno. No, a tenhle mladej se začal bránit,“ pokračoval posměšně stařík, „představte si to! Prý že je to jeho dům a tak si tam může zvát koho chce! Policajti ho pěkně zpacifikovali!“
Celé mi to připadalo zmatené. „Není ale tohle přesně to, kvůli čemu jeho rodiče utekli ze své země? Má městská rada vůbec právo zakazovat někomu se scházet a praktikovat náboženství?“
„Jistě, že ano! Rada nás přeci musí chránit – musí bránit naši svobodu!“ říkal s vášní stařec.
„Bránit naši svobodu? Před kým?“
„No přeci před muslimy, kteří by nás chtěli třeba spoutat v okovech!“
Komentáře jsou vypnuty.