O pokladních a víkendech

Zde člověk „A“ chce něco koupit o víkendu. Člověk „B“ to chce prodat – i o víkendu. A člověk „C“ to může prodávat – i o víkendu. Všichni mohou, chtějí, nemusejí. Jde o dobrovolná rozhodnutí jedinců, zda si vzájemně vyjdou vstříc. Kde je zde prostor pro zásah státu? Točí se země o víkendech jinak?

Pracoval jsem jako pokladní a i dnes se kolem té práce motám. V rodině mám pokladní-mamku, pokladní-babičku a pokladní-sestru. A tak mne zajímá současná hysterie kolem snahy omezit otevírací dobu v obchodech zákonem.

Předně – dle mého názoru je to nešťastná snaha. Bavíme se o dospělých lidech a vždy jsem žil v domnění, že dospělí lidé se spolu umí dohodnout sami a jen člověk opovrhující osobností druhého se ho snaží přinutit k ústupku silou. Zde člověk „A“ chce něco koupit o víkendu. Člověk „B“ to chce prodat – i o víkendu. A člověk „C“ to může prodávat – i o víkendu. Všichni mohou, chtějí, nemusejí. Jde o dobrovolná rozhodnutí jedinců, zda si vzájemně vyjdou vstříc.

Kde je zde prostor pro zásah státu?

Dokonce existují lidé, kteří práci o víkendech, svátcích, nocích a podobně přímo vyhledávají. Práce je lépe placená, jsou za ní příplatky a nebo náhradní volna. Obojí se jim hodí, proč jim v tom bránit? Jakým právem si někdo myslí, že jim může mluvit do toho, kdy chtějí/mají pracovat – a kdy ne?

Také existují lidé, kteří tvrdí, že musí. Že musí pracovat o víkendu, ale nechtějí. Proč ale musí? Protože podepsali pracovní smlouvu, dobrovolnou dohodu mezi jimi samotnými a jejich odběratelem – podnikatelem – která jim stanovuje pracovat tak, jak jim v rozpise podnikatel nařídí. Musí z vlastního rozhodnutí. Svým chováním deklarují, že více, než-li volna o víkendu si cení pracovního místa. Musí – ale kvůli sobě. Z vlastní vůle. Jen si to neumí přiznat, a tak útočí na své nadřízené. Tito lidé neuznávají osobnost nejen svých nadřízených, ale ani osobnost vlastní, protože se neumí postavit čelem vlastnímu rozhodnutí.

Jde o svým způsobem nedospělé osoby. Jen děti potřebují rodiče, kteří rozhodnou z pozice moci.

Že není alternativy? Vždy je možnost si vybrat. Pracovat u podnikatele A či B? Dělat pokladní či něco jiného? Pracovat či nepracovat?

Svým jednáním pak deklarujeme, co považujeme za lepší variantu.

Pokladní a zaměstnavatel

A tak se ke mě dostal odkaz na jednu diskusi, kde jedna energická dáma hájí zákonné omezení pracovní doby. Pojďme se podívat na její argumenty.

Pokud šéf řekne, že „o víkendu prostě do práce musíš,“ tak to neznamená nic jiného, než:

„Dobrovolně jste podepsala smlouvu, dle které se zavazujete dodržovat rozpis směn, tudíž pokud je v rozpisu napsána práce o víkendu, musíte dostát svým závazkům.“

To slušní lidé dělají. Nesamostatní se neumí vyrovnat s důsledky svých dobrovolných rozhodnutí a hází chyby na jiné. Do podpisu pracovní smlouvy vás nikdo nenutí. Že živíte rodinu? Je na vás, jakým způsobem. Podnikatel vás k ničemu nenutí. Jste vůči němu ve stejném postavení, pokud on nebude plnit smlouvu, můžete ji vypovědět.

Jiný svět víkendu

Za směnu o víkendu náleží příplatek 10 % hodinové mzdy, bez ohledu na náhradní volno. O státních svátcích máte 100% příplatek, a nebo volno. A to i přesto, že jde vlastně o úplně normální dny. Alespoň pro mě a pro spoustu jiných lidí. Jaký je vlastně rozdíl mezi středou a nedělí? Točí se země jinak?

Je úplně jedno, jestli Radim ví něco o práci v obchodě. Proč dělá pokladní svoji práci? Pracuje ve službách – slouží zákazníkovi. Ano, zákazník je zde pán. Pokud zákazník chce nakupovat o víkendu a podnikatel mu chce vyjít vstříc, nabízí podnikatel zákazníkovi službu. Pokladní je zde kvůli zákazníkovi a pro zákazníka. Zákazník ji platí a nemusí o její práci vědět vůbec nic. Jinak řečeno, uvedená výtka je stejně absurdní, jako následující situace:

Pokladní byla na zákazníka nepříjemná a urazila ho. Zákazník si stěžuje, když v tom vedoucí řekne: „Ale prosím vás, co vy víte o její práci? Vůbec nic, tak co si na ní stěžujete?!“

To, zda-li někdo něco zná či ví je zde naprosto irelevantní. Také výtka o dětech a přírodě je naprosto mimo.

Nikomu není nic po tom, proč chce kdo kdy nakupovat. Někdo chce nakupovat, někdo prodávat. Pro nikoho dalšího zde již prostor není. Stejně jako někdo chce jít o víkendu do přírody – a někdo ho tam chce odvést. Poptává službu – nabízí službu. Pro nikoho jiného zde prostor není, bez ohledu na motivace. Tvrzení, že můj pohled na to, jak trávit volný čas je správnější, než pohled ostatních a proto to ostatním vnutím silou zákona je ukázkou ohromné domýšlivosti, ukázkou cítění vlastní nadřazenosti, kdy:

já jsem ten, kdo ví lépe, než ostatní, jak by měli naložit se svým životem. Já jsem ten, kdo má větší právo, nežli oni, na rozhodování o jejich vlastním osudu.

Pokladní a Pol Pot

Promiňte, ale myslím si, že mám větší právo na rozhodování o sobě samotném, než ona citovaná diskutérka. Jakým právem mi chce mluvit do života a určovat mi jej? Já to nečiním a necítím se oprávněn to dělat. Svoji práci skutečně dělá z vlastního rozhodnutí. Stejně jako každá jiná pokladní a nikomu není nic po tom, z jakých osobních pohnutek tomu tak je. Stejně tak jako není nikomu nic po tom, z jakých osobních pohnutek kdo kdy nakupuje. Toto určování, že můj vysněný styl života musí všichni splňovat je nejen nesmírně odporný, drzý, a nepochopitelný, jako nebezpečný. Uvedené do krajnosti nám to už ukázal Pol Pot. To o těch brýlích jste slyšeli?

Ano, mluvíme zde o stejném názorovém směru se stejným jádrem.

Víte, když někdo bude skákat z okna, budete to dělat taky? Každý si může nakoupit v týdnu. Nebo o víkendu. Je zde svoboda volby pro každého. Každý může dělat pokladní. A nemusí. Je zde svoboda volby. Každý se může domluvit. Nebo najít jiného – vstřícnějšího – zaměstnavatele. Svoboda volby. Nikdo nikoho do ničeho nenutí. Jen paní diskutérka.

Třeba u nás jsou lidé, kteří nechtějí pracovat o víkendu – kvůli rodině, například. Když je ale nouze, dá se s nimi občas domluvit. V týdnu odvádějí perfektní práci. Umí výborně zaučovat nováčky. Je na ně spolehnutí. Vycházejí vstříc – vycházíme vstříc. Není to těžké.

Co obnáší vaše práce?

A moje mamka si zase směnu o vánocích bere dobrovolně. Já taky. Spousta mých kolegů taky. Večeří se později, jsou za to příplatky – a nebo volno v jiný den svátků. Je to prostě individuální, věc dohody. A skutečnost je taková, že lidé pracují v takovém oboru, který obnáší i práci o svátcích. Jiné obory obnáší několik let studia jazyků, další zas riziko života, další zas odpovědnost za lidský život – a práce pokladního práci o svátcích. V této perspektivě to vlastně není tak špatné. A pokud to někomu tak přijde, proč tu práci dělá, když ji tak nesnáší, když na ní vidí jen samá negativa… Smutný život. Nebo že by to bylo s těmi „jen negativy“ jinak?

Pro mne je třeba možnost jít si nakoupit o víkendu či o svátku nutnost. Bydlel jsem v místě, kde o víkendu a svátku člověk nekoupil ani plesnivý rohlík a ano, omezuje to můj životní rytmus – do něhož je všem naprosto nic, jedná se totiž o můj rytmus a skutečně mi není líto, že někomu zaplatím za to, že mi ho usnadňuje. Věřím, že tomu někomu to také není líto, když si srovná, kolik by získal, kdybych mu peníze nedával a on neměl své zaměstnání vůbec.

A zároveň se zde vracíme již k řečenému: já to nepotřebuji, tak se mi každý přizpůsobí. Tak arogantní a násilné!

Aha. Takže tady někdo vztekle dupe nožičkami: když nemám posvícení já, nebude mít nikdo!

Alespoň obchodníci, když ne úřady…

Ani nevíte, jak moc bych byl rád, kdyby úřady měly úřední dobu jako normální obchody. Poptávka by po tom určitě byla, je tu ale jedno ALE. Úřady jsou placeny z vynucení. Nejsou nuceni se přizpůsobovat nám – zákazníkům, protože ať se nám jejich práce líbí, nebo ne, oni dostanou zaplaceno. Mají to jednoduché. Obchodníci nikoliv, ti musí vyhovět přání zákazníků, aby dostali zaplaceno.

Kdyby úřady byly placeny jako obchodníci a musely by se přetahovat o zákazníky, servis by byl ihned jiný. Nikdo by totiž nenutil úřady platit. Úřady by najednou zjistily, že musí nabídnout natolik lukrativní služby, aby někomu přišlo výhodné je dobrovolně zaplatit. Byl by to krásný svět.

Alespoň, že to mohou dělat ti obchodníci. Škoda, že nás o to chce někdo připravit. Pro stát zde není místo.