Kotleba Konvička – o fašistech běžného dne

Nedávné volby na Slovensku, aktivizace Konvičkovců a jím podobných poukázalo na jeden paradox:

Jak je možné, že po válečném selhání fašistických režimů, po krveprolitích a mrtvých stále existují lidé, kteří se k myšlenkám a principům fašismu stále hlásí? Jak je možné, že přijde-li jakákoliv krize, aktivizuje se velká skupina lidí s těmi samými názory a praktikami, které vedly k holokaustu a také světové válce?

Hitler stavěl dálnice

Problém je v tom, že mainstream se nikdy s principy a základy fašismu a z něho odvozených myšlenek (dále jen souhrnně jako „fašismus“) nevypořádal.

Představte si to – fašismus je zlý, áno?

• Hitler stavěl dálnice, které jsou dobré, áno?
• Druhá světová válka pomohla ukončit hospodářskou krizi, áno?
• Hitlerovi se ve 30. letech povedlo v Německu zlomit hospodářskou krizi, áno?
• Mussolini zavedl minimální mzdu, nemocenské pojištění, placenou dovolenou, áno?

Takže, když nebudeme zabíjet a změníme rétoriku, byl vlastně fašismus docela fajnovým, progresivním a dnes bychom řekli, že konstruktivním a více-méně středovým hnutím, že?

Přijde vám toto hodnocení jako absurdní? Ale takto se fašismus a další běžně hodnotí. Nehodnotíme ideologie na základě mechaniky a způsobu užití moci, ale na základě obsahu a záměru jejich vlády. Na těchto základech prezentujeme různé ideologie, učíme o nich ve školách, píšeme o nich do knich.

Nemůžeme se pak divit, že liberálové jsou ti, kteří chtějí zrušit nemocenské pojištění, zrušit minimální mzdu, nechtějí stavět dálnice, nechtějí „bránit“ hospodářským krizím, chtějí zrušit státem nucenou placenou dovolenou. Toto je totiž skutečný obsah liberální politiky a to zní přeci hrozně!

Mechanismus boje

To je skutečné jádro toho, proč dnes mnoho lidí nevidí spojitost mezi populárními hnutími vedené Kotlebou, Konvičkou, Okamurou, Bartošem aspol. a někdejšími fašisty. Však nikdo nezabíjí, genocida neprobíhá, válka není. Tak o co jde, že?

Na druhou stranu, nejsou to pouze fašisté a autoritáři, kteří z tohoto náhledu na ideologie těží. Ve skutečnosti z tohoto náhledu těží celá dnešní politická scéna. Základem politické praxe socialistů či konzervatistů je totiž boj. Vzít jedněm (peníze, privilegia, práva) a dát druhým.

Základem je konflikt, vyhledání nepřítele a zároveň vyzdvihování důležitosti druhých. A je jedno, zdali jde o podnikatele, „sociálně potřebné“, homosexuály, národ, rasu, lékaře… Je jedno, na základě čeho vybereme privilegovanou skupinu a skupinu těch, kteří se musejí něčeho vzdát.

Princip, na kterém jsou fašistické ideologie vystavěny, je totiž stejný všem přerozdělovačům – jedněm vzít, druhým dát. Z jedněch udělat rodiče, privilegované, z druhých děti. Principem je přesvědčení, že určitá skupina či část společnosti má větší právo vnucovat svůj pohled na život, než sami ostatní. Že určitá skupina má větší právo na vlastnictví druhých.

A ten je vlastní všem.

Až na libertariány.

A dokud nebudeme ochotni toto vidět, budou se objevovat další a další, kteří řeknou:

„Však ve fašismu nejde o nic špatného. Ti správní lidé vezmou to dobré a udělají to správně. Chybám se vyhneme.“

A nebudou chtít vidět ani slyšet to, že mechanika přerozdělování vždy nakonec vede ke stejnému konci, otázka je pouze jakou rychlostí. Nebudou chtít slyšet, že zrovna oni jsou fašisté běžného dne, kteří staví cestu novým autoritářům – a my si znovu budeme pokládat otázku:

Jak je možné, že po válečném selhání fašistických režimů, po krveprolitích a mrtvých stále existují lidé, kteří se k myšlenkám a principům fašismu stále hlásí? Jak je možné, že přijde-li jakákoliv krize, aktivizuje se velká skupina lidí s těmi samými názory a praktikami, které vedly k holokaustu a také světové válce?