Kritikem EU je dnes – v nějaké míře – každý. Každému něco vadí, pro téměř každého je „Evropa v krizi„, každý hlásí nutnost reforem či nevyhnutelného konce. O to víc je třeba se orientovat: kdo z euroskeptiků je jen pouhý autoritář, kterému EU překáží v uchopení moci a kdo kritizuje, protože hájí individuální svobodu?
Kritika EU se nese na dvou základních větvích:
Euroskeptik autoritativní
První větev je velmi hodnotově orientovaná: EU je zle, protože nám vládnou ti komunisti, kteří nám přikazují ten gender, zákony chodí z Bruselu, jsou prostě na nás zlí a zmocnili se celé té organizace ti neomarxisti, podporující homoagendu. A tak podobně.
A teď si představte, že se stane předsedou Evropské komise třeba Viktor Orbán. Jménem eurokomise zruší výuku gender v celé EU, prosadí své konzervativní hodnoty skrze celou EU a vůbec tak nějak dojdeme k autoritativně-konzervativnímu ráji současného maďarského střihu.
Jakou pozici by kritici, stavějící svoji kritiku EU na hodnotách, které prosazuje, zastávali? Jejich častý oblíbenec – Viktor Orbán – jim zrealizuje jejich sen. Co s tím?
Dá se očekávat, že s podobnou vervou, s jakou tito hodnotoví odpůrci EU nyní hájí Viktora Orbána v pozici „rebelského“ maďarského premiéra, by ho hájili i v pozici předsedy eurokomise. Pokud by někdo poukázal na jejich zjevnou změnu pozice, pouze by se hájili, že předchozí představitelé EU zaseli spoustu problémů, které je třeba napravit.
Ve skutečnosti jim totiž nedělá problém politický aparát EU – problém jim dělá to, že ho nyní neovládají, že to nejsou oni, kdo může diktovat své podmínky. Jinak řečeno – pokud je autoritami diktován způsob života, který je v souladu s jejich hodnotami, je to v pořádku, a to bez ohledu na to, zda-li jde o mé město, stát, či EU. Nebyl by rozdíl mezi nimi a současnými tkz. „eurohujery“ hající EU pouze proto, že zrovna dnes hájí jejich zájmy.
Euroskeptik liberální
Druhá větev může na první pohled vypadat podobně, principiálně je však úplně jiná: není hodnotová, je systémová. Kritika druhé větve staví na tom, že instituce EU již z principu omezují svobodu jednotlivce. Svojí mnohem větší mocí v kombinaci s mnohem menší silou jednotlivých voličů na jejich složení jsou archetypem jakési byrokratické autokracie.
Je tedy jedno, jestli euroorgány zrovna prosazují LGBTQ agendu, nebo ruší výuku genderu, obojí je pro tuto druhou větev špatně – o tomto si mají rozhodnout voliči v daných státech, lidé v konkrétních městech, uživatelé daných služeb. Ne „orgán“.
Pro tuto druhou větev je jedno, kdo je „předsedou komise“ a „jaké hodnoty prosazuje“, dokud danou hodnotou nebude „nebudeme strkat nos do ničeho“. Tato druhá větev se velmi snadno dostane do sporu s první – ta druhá hájí svobodu, ta první bojuje o moc v prosazování svého ideálního světa. Pokud by se dané dvě větve střetly v politice na své národní úrovni, budou vůči sobě v opozici:
První větev bude prosazovat autoritativní narůstání státu a omezování svobody těm, se kterými nesouzní.
Druhá větev bude prosazovat minimální/žádný stát a princip laissez faire, laissez passer, a to nejen v „ekonomických“ otázkách.
Linie svobody je v národních otázkách
Proto, vidíte-li euroskeptika, zeptejte se ho na názor na národní a místní politické otázky. Jsi euroskeptik? A co si myslíš o stejnopohlavním manželství? Co o školství? Co o daních? Co o sociálním systému? Čím kontroverznější téma, tím to svádí k více vyhraněné odpovědi, a to je dobře.
V tu chvíli totiž snadno rozlišíte, zda-li jde o skutečného obhájce svobody a jeho kritika EU je vystavěna na systémovém problému, ne na problému hodnot a pouze toho, že je EU zrovna ovládána lidmi, se kterými nesouhlasím; nebo zda-li jde o stejného autoritáře, kterých tu v různých barvách máme mraky a kteří vám chtějí řídit váš život… jen jsou zrovna zapšklí z toho, že nejsou zrovna u kormidla.
Snadno tak můžeme odhalit, že pod rouškou „boje proti EU“, která nám „bere suverenitu“, se skrývá obyčejný konzervativně-autoritářský pravičák či levičák, který – nebýt EU – vaši osobní „suverenitu“, tedy svobodu, omezí s radostí mnohem více.