Ve vánočním projevu Miloše Zemana se znovu objevila myšlenka povinné volební účasti. Naše slova a činy často vypovídají o tom, kdo jsme – a volební povinnost je nástroj populistů, extrémistů, narušuje osobní svobodu a nutí k rozhodování o nás všech nekompetentní lidi.
Populisté a extrémisté
Poměrný volební systém, který v Česku máme, má tu vlastnost, že eliminuje extrémy a vznikající vlády jsou jakýsi průměr – který sice nikomu nevyhovuje, ale také nikomu extrémně neškodí.
Vlastnost je to pozitivní – pokud by volby vyhráli komunisté, nejspíš jejich nejextrémnější ideje otupí nějaká koaliční strana. Nejspíše by se udála nějaká populistické zvěrstva, ale při otevřené soutěži politických stran by k novému Vítěznému únoru s velkou pravděpodobností nedošlo.
Povinná volební účast však k urnám dožene i lidi, kterým je jedno, kdo vyhraje volby a kteří nemají zájem na politickém rozhodování. Budou to lidé, kteří budou nuceni deklarovat svoji podporu nějaké politické straně – většinou bez znalostí a informací. Rozhodování daných lidí se zvrhne ve volbu volebních plakátů a zjednodušení – volit budu toho, kdo nejvíc řve, nebo je nejvíc vidět, nebo „mám rád zvířátka, tak volím zelené“; nebo naopak – současná vláda je vidět v médiích, tak budu volit ji.
Nekompetentnost v rozhodování znamená, že hlasy a moc získají nekompetentní kandidáti populistických stran, které nabízejí jednoduchá a líbivá řešení. Představte si, kdyby se do parlamentu dostali lidé například z 10. či 11. míst kandidátek SPD.
Lidé, kteří se o problematiku nezajímají, pokud musí volit, volí obvykle extrémy bez hlubších znalostí.
Povinně znič život svým sousedům
Povinná volební účast se dá pojmenovat i jinak: povinně rozhodujte o životě svých sousedů, lidí z okolí či druhé strany této republiky. Jinak řečeno, povinnou volební účastí nutíme lidi do rozhodování o ostatních, ačkoliv o toto rozhodování nemají zájem. Takový velký lidový soud.
Nutíme lidi, třeba bez znalostí a zájmu, kteří se většinu doby třeba o politické dění vůbec nezajímají, aby rozhodovali o životě lidí, které neznají. To je perverzní a nepřijatelné. Jde o tak odpovědný akt, že každý, kdo pochybuje o správnosti své volby pro ostatní, by měl při volbách radši zůstat doma. Pokud sami pohybujeme o správnosti naší volby, jak si můžeme vůbec dovolit tuto naší nerozhodnost přenášet na ostatní?
Vždyť to je klasická socializace ztrát, která vede k morálním hazardu!
Volbou se podílíme na rozhodování o životech ostatních lidí v této zemi – jde o natolik odpovědný krok, že pokud nejsem připravený na to nést odpovědnost za své rozhodnutí, neměl bych ho radši provádět vůbec.
Nevoliči nedrží odpovědnost
Naprostým faulem je pak svalování viny za „špatné volební výsledky“ na ty, kteří zůstali doma – na nevoliče. Nevoliči tím, že nevolili, deklaroval pouze to, že pro ně není žádná nabídka politických stran relevantní. Odpovědnost za výsledky je vždy jen a pouze na voličích!
Často z úst zklamaného voliče strany, která „prohrála“ volby slyšíme, že „tato vláda není jeho, protože on ji nevolil“ (to je legitimní argument), následované obviňováním, že „pokud byste (nevoliči) nezůstali doma, mohli bychom to tu změnit (k obrazu mému), tudíž jste za špatný výsledek spoluodpovědní“.
Tedy zkratka: já vládu nevolili – nejsem za ni odpovědný – vy jste ji nevolili – jste za ni odpovědní. To je pokrytecké.
Přitom je to právě nevolič, který nenese odpovědnost za výtvory zákonodárců. Je to pouze on, kdo se rozhodl, že svým hlasem nedá důvěru nikomu z kandidátů a nebude se podílet na rozhodování o ostatních obyvatelích této země.
Státní direktivismus
Myšlenka povinné volební účasti je tak pouze nemorální snahou některých politiků si skrze voliče realizovat svůj sen o absolutní moci. Povinná účast by se stala argumentem, kterým by se obhajovala legitimita státních rozhodnutí, kterými by se politici snažili řídit váš život. Je to pouze krok k nesvobodě, který může posílit populisty, extrémisty a případný establishment.
Je to nástroj společenské korupce, kdy se na všechny bez rozdílů uvalí povinnost rozhodovat o ostatních – a tím přijmou i odpovědnost za důsledky. Je to deklarace toho, že stát má na váš čas a rozhodování větší právo, než vy sami.
Pro zachování svobody je tak nutné volební povinnost odmítnout.