Libertariáni, jakožto obhájci práv různých „pošuků“, se sami často dostávají do jejich pozice. Často se tak na libertariánské myšlenky nalepí různí extrémisté, kterým jde o vše možné – jen ne o svobodu. Jak se takových extrémistů zbavit a proč nám chybí libertariánský aktivismus?
Různé diskuse o svobodách, jako je například ta o svobodě slova, svobodné výchově a další, mají jeden vedlejší efekt: fungují jako magnet na různé velmi zvláštní a často protichůdné skupiny lidí.
Svoboda slova
Ukázkové jsou diskuse o svobodě slova:
Na jednu stranu tu máme libertariány, hající svobodu jednotlivce si na svém za své dělat, co uzná za vhodné. „Žij a nech žít.“ Ať si každý – na svém – říká, co chce. Ať si každý – na svém – moderuje jak chce.
Pak tu máme obvykle konzervativce: zde záleží na situaci. Někteří horují za obranu svobody slova při karikaturách Mohammeda, když ale polská aktivistka Elžbieta Podlešná dá čenstochovské madoně duhovou svatozář, je to urážka víry hodná potrestání zákonem; tlak např. francouzských politiků na Facebook na kontrolu obsahu je nepřípustná cenzura a zásah do svobod, explicitní zákon určující, co s obsahem Facebook ne/může dělat zase obrana svobody.
Těžké se v tom vyznat.
Pak tu máme různé progresivní socialisty: zde je ta situace vlastně často dost podobná – vemte aktuální postoje konzervativců, „obraťte znaménko“ a máte hotovo.
Výsledek je pak jednoduchý: libertarián se vždy u každého tématu potká s jednou z těch dalších dvou skupin. Vždy je někdy kamarád s progresivními socialisty (poslat na někoho policii za duhovou madonu je nesmysl), pak zase s konzervativci (každý má přeci právo držet zbraň). V očích každé dané skupiny jsou pak libertariáni za zdiskreditované pošuky, protože se „kamarádíčkují“ s těmi divnými z „druhé strany“.
Svobodu definují pošuci
To, jak moc jsme svobodní, totiž nezáleží na šedé mainstreamové mase, která žije z většiny v souladu s šedým očekáváním hlavního proudu a tak nemá většinou moc příležitost se dostat do konfliktu s mocí kvůli některé „svobodě“.
Záleží především na těch nejdivnějších a nejokrajovějších z nás – jejich omezení znamená posunutí hranice, jejímž neustálým posunováním jednou dojde i na tu šedou masu, což je přesně ten moment, kdy můžeme mluvit o otevřené diktatuře či totalitě.
Libertariáni a klasičtí liberálové, jakožto obhájci svobod, se pak staví do pozic obránců práv různých – pro většinu lidí podivných – skupin lidí, kteří se na libertariánské hnutí přilepí v očekávání něčeho jiného, než co skutečně získají.
Příkladů je mnoho:
- ať jde o různé rasisty (svoboda slova);
- militantní obhájce držení zbraní, kteří by za krádež jablka na soukromé zahradě nejraději popravovali (svoboda držení zbraní a svoboda vlastnictví);
- různé odpírače povinného očkování (svoboda od státního vynucování);
- elitáře, kteří by zachovali aktivní volební právo jen ekonomicky aktivním (kdo platí, má právo rozhodovat/mít větší vlastnický podíl)/mužům (dát volební právo větší skupině lidí – ženám – byla chyba, volební právo má mít co nejmíň lidí, proč o mne mají rozhodovat?)/ženám etc.;
- obhájce tradičních rodin (svoboda výchovy proti „LGBT lobby ve školách“)
- tak i militantní obhájce sexuálních menšin (sexuální orientace je každému putna, každý má mít stejná práva)
- tak i homofobní konzervativce (proč by někdo měl být nucen do tolerance kohokoliv jiného?)
- a spoustu dalších
Když pak člověk často nahlédne do různých libertariánských skupin či organizací, je zděšen, koho všeho tam najde – různé extrémisty, kteří kdyby měli moc, tak ideálně vyhladí své názorové odpůrce či jimi identifikované „podlidi“.
Nebát se postavit proti
Každý má samozřejmě naprosté právo a svobodu být pošukem. Nikdo ale nemá právo určovat ostatním, jak na tento fakt mají reagovat. Je totiž také svobodou každého si o některých pošucích myslet své – že jde například o homofobní rasistické kretény, kteří jsou v případě uchopení moci všem nebezpeční.
Libertariánství není jen o jednoduché „svobodě od státního útlaku“ – je to komplexní filosofie postavená v moderním pojetí na klasickém liberalismu. Je tak i o respektu k individualitě, rovnosti před zákonem, rovnosti v právech, otevřenosti, neagresi a odmítání privilegovanosti.
Toto jsou základní ideové pilíře, které (mimo jiné) pomohli k překonání feudalismu a zbourání feudálních privilegií; zlikvidování otroctví v západním světě (s tisíciletou tradicí); odmítnutí rasismu a dalšího.
Je samozřejmé, že hájit právo lidí být pošuky je nesmírně důležitou součástí libertarianismu – hájit ostatní základní společenské principy je však neméně důležité. Je důležité hájit právo rasistů na hlásání jejich názorů, protože toto omezení by mohlo následně dopadnou na kohokoliv nemainstreamového z nás.
Je však neméně důležité následně říci, že jejich názory jsou zvrácené a rozhodně s nimi nesouhlasíme. Je to dokonce možná ještě důležitější!
Občanský aktivismus
Libertariáni a klasičtí liberálové vždy tvrdili, že podobné názory a postoje ve svobodné společnosti „přirozeně“ zaniknou tím, že jsou prostě „neefektivní“. Jde o tržní moralismus – se kterým souzním.
Ale kdo jiný, než liberál/libertarián, se má proti scestným extrémním názorům stavějící se proti základním ideám svobodné společnosti, postavit? Kdo jiný, než liberál, má říct, že různé rasistické/elitářské/otevřeně různofobní názory jsou nebezpečné pro každého z nás? Kdo jiný proti nim má argumentovat?
Progresivní socialistický protitábor, který hlásá stejně nebezpečné myšlenky, jen s jiným znaménkem či v jiných oblastech? A kam pak mizí snaha o obranu a prosazování svobody?
Občanský aktivismus – tedy veřejně se postavit proti názorům, se kterými nesouhlasím a který útočí na základy svobody každého z nás – je základním nástrojem liberalismu a libertariánství. Ano, je důležité hájit práva i těch, s kterými nesouhlasíme. Stejně důležité ale tak je se umět proti těmto postojům vymezit.
Nezapomínejme na to.