Nejdřív daně, potom rozpočet: jak proti byrokratuře?

Snižování daně z příjmu: je konec listopadu a stále nevíme, jaké daně budeme za zhruba měsíc vlastně platit. Sníží nám stát radikálně daň z příjmů a zůstanou tak peníze v našich kapsách? Je to správná cesta? A jak potom se státním dluhem?

V roce 2011 jsem vysvětlil principy řízení moderního velkého státu: principy Byrokratury:

Co je to byrokratura? To je vláda nevolených úředníků. Nemyslím tím nyní vlády a lá Fisher“, ale vládu všech těch státních úředníků, příjemců daní. Vládu byrokratů, které nikdo nezná. Vládu byrokratů, kteří se nikomu nezodpovídají.

Byrokratura, Devian.cz, 2011

Bylo mi tehdy asi 19, a tak jsem byl asi trochu radikálnější. V žádném případě nejde o nějakou konspiraci a lá „anon state“ a podobně. Byrokratura je prostě jen technickým, přirozeným důsledkem růstu státu: uplatněním informační asymetrie a Parkinsonových zákonů.

Proč vládnou úředníci?

Máme úředníka Pepu a poslance Adama. Úředník Pepa je úředníkem na úřadě pro zemědělství a má na starosti regulaci pěstování švestek.

Poslanec Adam je původně právník.

Úředník Pepa pracuje ve státní správě na svém sektoru posledních 20 let. Když začal, byl jen malým kolečkem v malém odboru ministerstva. Úředník Pepa chtěl ale růst, a tak se do švestek pustil s vervou. Sepsal „první švestkovou regulaci“. Byl odborným garantem v „programu pro regulací domácích pálenek“. Zasedl do komise pro „dohled nad švestkovým zahradničením“. Navrhl „švestkový zákon“. Pomohl ČSÚ se „švestkovým reportingem a statistikou“.

Pepa není placený žádnými zákazníky žádnou dobrovolnou platbou. Pepa není oceněn ziskem, nýbrž rozpočtem. Čím víc si ze státního pro sebe získá, tím více stoupá ve společenském žebříčku, a tak je motivován k vytváření další agendy pro další úředníky. Proto za chvíli Pepa na takové množství práce nemohl být sám a vznikl tak nový Švestkový odbor na novém Zemědělském úřadě při ministerstvu.

Pepy je ředitel švestkového odboru, protože kdo jiný než Pepa, by to měl být?! Nikdo jiný přeci tomu celému švestkovému právu lépe nerozumí!

Poslanec Adam je v poslanecké sněmovně své první období, cca 3 roky. Za tu dobu odhlasoval stovky až tisíce různých regulí a zákonů.

Na stole mu přistane návrh novely Švestkového zákona, přesněji řečeno odstavce 3 paragrafu 5 daného zákona, kde se slovo „nebo“ mění na „a“. Návrh jde z ministerstva a sepsal ho Pepa.

Bude Adama nějaká švestka zajímat? Bude se vůbec věnovat tomu, co ta změna znamená? Jaký bude mít reálný dopad?

Pravděpodobně vůbec ne. Adam je za své hlasování odpovědný, ale je to Pepa, kdo ve švestkách vládne. Ve výsledku je mnohem pravděpodobnější, že v příštím volebním období to bude Pepa, kdo bude ve službách státu, na rozdíl od Adama. Je mnohem pravděpodobnější, že Pepa zakončí svoji kariéru jako ministr zemědělství. Protože je to odborník – a kdo jiný než odborník, by měl být ministr?

A protože takto je nastavený systém motivace pro všechny státní úředníky, proto milé děti vládnou byrokrati a žijeme v byrokratuře: jde o informační asymetrii – úředník má více informací, než politik a má tak nad ním informační převahu. 

Jde o typický problém velkých korporací (delegující manažer vs specializovaný odborník – kdo vlastně rozhoduje?), který je v korporacích řešen systémem zisků a ztrát. Takový systém však stát nemá, a tak jen dále pokračuje ve svém bujení.

Tax cut je jediná cesta

Vytvořme motivaci pro politiky, aby museli řešit rozpočtový problém a doufejme, že možná – snad – i zruší nějakou státní agendu. Celou, nikoliv jen její omezení.

Chceme-li, aby nám stát nepřekážel, aby se stát zefektivnil, aby toho dělal méně, musíme násilím narušit rozpočty všech těchto Pepů. Musíme nejdřív snížit daně a podseknout státní příjmy. Trvale, bez možnosti jednoduchého „rollbacku“.

Teprve poté se začnou řešit výdaje. Uděláme-li to naopak – tedy nejdřív začneme hledat úspory na straně výdajů, pak snížíme daně, možná se tak zbavíme jednoho Pepy na švestkách, ale dáme příležitost Honzovi z Ministerstva financí, který se tak stane postupně ředitelem úřadu pro snižování státní agendy. Vyměníme byrokrata za byrokrata, jen změníme mechanismus rozdělování zdrojů uvnitř státu. O snižování daní, zmenšení státu a snížení byrokracie se bude mluvit neustále. Akce nebude totiž žádná.

A přesně v tom jsme žili dodnes. Snad každá vláda slibovala snížení byrokracie a zeštíhlení státního aparátu, ale která to skutečně udělala? Ani ten Kalousek, který za všechno může, to nedělal správně.

Snižme daně. Seberme státu těch 100+ miliard. Zařiďme, ať co nejvíc lidí ve svých mzdách pociťuje, jaké to je, když se jim vrátí jejich peníze, aby tento krok nešlo jen tak jednoduše zvrátit. Vytvořme následnou motivaci pro politiky, aby museli řešit rozpočtový problém a doufejme, že možná – snad – i zruší nějakou státní agendu. Celou, nikoliv jen její omezení.

Jen tak se vzepřeme – alespoň na čas – Parkinsonovým zákonům a omezíme státní Byrokraturu.

Stát škodí dvakrát

Stát škodí nejen do výše svého rozpočtu: stát škodí do výše součtu výdajů, příjmů a nepřímých nákladů vzniklých z jeho činnosti v soukromém sektoru.

Že se stát zadluží? Ano, systém zisků a ztrát, toto je jeho „náhrada“ ve státním sektoru.

Státní peníze škodí. Poškozují cenový mechanismus, berou se z vaší kapsy, vytváří se nedobrovolné transakce, které vedou k nedobrovolné alokaci zdrojů, což vede k neefektivitě. Je to jako státní dotace bohatých zemí do zemí třetího světa: nejchudší občané bohatého světa tak dotují nejbohatší občany světa chudého.

Stát škodí nejen do výše svého rozpočtu: každá nedobrovolná, násilná transakce je ztrátou, neefektivitou. Takovou transakcí je jak výběr daní (příjem), tak jejich výdej (státní utrácení). Stát škodí do výše součtu výdajů, příjmů i nepřímých nákladů vzniklých z jeho činnosti v soukromém sektoru.

Je-li rozpočet vyrovnaný ve výši 1 bilionu korun, škoda jsou 2 biliony. Jakékoliv snížení – ať už na straně příjmů, či na straně výdajů – je správné. Strana příjmů je jen politicky průchodnější a pravděpodobnější.

Vždy tak začínejme příjmy. Vytvořme problém, který se musí řešit. Vytvořme skutečnou motivaci pro zmenšení, zefektivnění státu.

To nejhorší, co se může stát, je to, že daně znovu zvýší. V mezičase ale budete mít své peníze ve své kapse. Ohlašovaný „kolaps státu“ by jen znamenal poněkud živočišnější proces očisty; berme to jako náklad na vrácení peněz do našich kapes a zvýšení efektivity, protože každá deregulace je také státní transakce, „human design“ proces – a má tak své náklady, je vždy neefektivní – bez toho to prostě nejde. A malá rada:

Na stát nespoléhejte.

Pak se vás to nebude dotýkat.

Snižme daně. Hned. Kdy, když ne teď? Kdo, když ne my? Nikdo jiný tu na to není. Nikdy jindy to téma na stole jen tak nebude.

P.S.: doporučuji článek profesora Šímy na stejné téma a děkuji Honzovi Mošovskému za výbornou diskusi nad draftem tohoto textu!

P.P.S.: Samozřejmě, že Pepa bude velký zastánce deregulace, ale ta jeho oblast fakt ne, tam to fakt nejde. Tam je to přeci důležitý. Však kdo by zaručil bezpečnost domácích pálenek bez pálenkové regulace, kterou on dělá! Zrovna ten jeho úřad zrušit nelze, nene!

Zveřejnit odpověď

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..