Čína, Irán, Afrika: kde přes hranice nemůže zboží, tam chodí vojáci, aneb jak obchod kultivuje společnost

Čína se rozmáhá – na opozici vůči ní postavil (mimo jiné) svoji první prezidentskou kampaň Donald Trump, rozmáhá se upozorňování, že „nový svět“ je multilaterální – že se blíží souboj mocností.

Nejde o nic nového. Jde o (mimo jiné) důsledky staletí starého merkantilistického myšlení, protože jak řekl Frédéric Bastiat:

Kde přes hranice nemůže zboží a služby, tam přes ně chodí vojáci.

Pojďme si vysvětlit principy mezinárodního obchodu, zasaďme je do historického kontextu a ukažme si, kde se vzala síla Číny, jak Evropa ztratila exklusivní pozici v Africe a proč se Číně tak daří v Iránu:

Když ne zboží, tak vojáci

Čína vede s Iránem jednání ohledně ekonomicko-vojenské dohody, jejíž důsledkem Čína proinvestuje v Iránu v následujících 25 letech 400 miliard dolarů, získá přístup k nalezištím ropy a bude moci rozmístit v Iránu své vojáky. Dále dodá vojenskou techniku, nasdílí si zpravodajské informace a další.

Pro ekonoma nejde o žádný překvapivý vývoj. Ekonomie přesně tohle ví už dlouho a jde o důsledek mezinárodní izolace Iránu, kterou vyvolává USA a rozmáhajícího se merkantilistického myšlení, které přichází z Evropské Unie:

• pokud nakupujete z ciziny, jste možná závislí na jejich zboží, oni ale zase na vašich penězích. Proč válčit a přijít o „to“ (peníze nebo zboží, podle úhlu pohledu),
• když prodáváte do ciziny zboží, je to stejné, jako v předchozím bodě, akorát ty toky jsou opačně,
• ani tok zboží (třeba dovoz brambor z Polska), ani tok peněz (co za ty brambory zaplatíme) není důležitější – je to rovnocenně důležité. Z bankovek se nenajíš a Poláci si bez korun nekoupí třeba Škodovku, nebo Euro na mezinárodním trhu, aby mohli obchodovat s Německem;
• čím víc zboží a peněz létá přes hranice oběma směry, tím líp, protože tím víc lidí na obou stranách hranice je závislá na „těch druhých“: válka tak není v jejich zájmu,
• pokud vám někdo (nebo vy sami sobě) znemožňuje obchodovaní s cizinou, omezuje přístup dané země ke zdrojům. Logicky se pak v dané zemi najde někdo, kdo je bude chtít získat jinak – ať už z nutnosti, nebo nějaké ekonomické výhodnosti. Když si to nemůžeš koupit za peníze a máš k dispozici armádu, řešení je jednoduché (a jediné) …;
• taky se hůř řeší lokální problémy:
  • když dnes v Česku není úroda, v supermarketu to v podstatě nepoznáte.
  • Když nebyla úroda ve Francii v době doznívajícího merkantilismu, tak zemědělská cla pomohla spustit Velkou Francouzskou Revoluci.
  • Co způsobilo ten rozdíl? Globalizace, tedy otevřený mezinárodní obchod. Možná se mohlo Francouzské Revoluci předejít, kdyby si král jídlo pro plebs třeba vyválčil, tak se totiž tehdy mezinárodní obchod, který řeší přebytky a nedostatky zboží v globálním meřítku, dělal,
• obchod je dobrovolný, musíte druhé přesvědčit, že s vámi chtějí obchodovat a lidé se obvykle naučí, že když jste k ostatním milí, respektující a slušní, vyobchodujete z toho dlouhodobě více než když si to nakráčíte na hranici s raketovým silem, jde o poměrně výraznou kultivaci chování a budování tolerance k odlišnostem,
• peníze neznají rasu, sexuální orientaci a podobné aspekty. Když za vámi přijde saudskoarabský princ, že vám dá miliardu dolarů za nějaké vámi vyráběné zboží, obvykle – až na vzácné výjimky – se označení prince v hlavě i těch největších rasistů změní ze:
  • „zasraného arabáče, co nám přišel ukrást Evropu pomocí vagín jejich žen„
  • na:
  • „vážený obchodní partner, u kterého je při rezervaci hotelu při jeho cestě na obchodní jednání dbát a respektovat možné kulturní rozdíly„. I Harvey Milk změnil „Ameriku“ víc jako aktivista cílenou blokádou homofobních obchodníků než nějakou politickou prací. Když musíte zaplatit hypotéku, je vám vlastně možná jedno, s kým se kdo drží na ulici za ruku. Money knows no hatred.

Evropský kolonialismus a světové války

• Krásný příklad je éra evropského imperialismu/kolonizace. Jednotlivé země se tak moc snažili zabránit přeshraničnímu obchodu mezi sebou („chránit svoje zemědělce/průmysl/kulturu/cokoliv“), že jediná možnost, jak zbohatnout (produkovat něco navíc) bylo si dané zdroje prostě vyšermovat a vystřílet.
  • Hromada válek přímo v Evropě se eliminovala, když se zjistilo, že se dané zdroje dají najít i mimo Evropu (začátek kolonizace), takže se začalo válčilo s domorodci,
  • Následně se válčilo o kolonie na kolonizovaném území (zástupné války Evropy v Africe),
  • ve chvíli, kdy zástupné války nestačili – protože potenciál zdrojů získaný imperialismem se vyčerpal – pak se válčilo o zámořské kolonie v Evropě (1. sv. válka) – větším zemím prostě jen déle trvalo, než došly na hranice svých výrobních možností a musely začít řešit, jak by sakra do toho Německa mohli dostat nějaké ty diamanty z britských či francouzských dolů v Africe.
• Když máte zavřené hranice pro obchod a přesvědčíte populaci, že je to nutné, jediný způsob, jak následně jako politik můžete slíbit zlepšení životního standardu, je válka (2. sv. válka), protože druhá možnost znamená otevřít hranice – a přijít o podporu všech, kterým jste slíbili, že jim nikdy žádný cizák nebude konkurovat – vede vás to neustále ke hledání vnějšího nepřítele, vůči kterému se můžete zavřít. Ke druhé světové válce tu máme ale trochu lepší příklad:
  • když v nějaké zemi je zakázáno obchodovat s někým z vnějšku (třeba jinou zemí) plošně tak, že to dopadne i na ty obyvatele, kteří reálně s nějakým mezinárodním handrkováním nemají nic společného, tak si ta cizí země podpálila pod sebou výbušninu:
  • „běžný občan“ nevidí to, že se jeho země snaží získat atomovku (Irán), ale že on třeba kvůli sankcím nemůže koupit jídlo pro svoji rodinu či nějaké specifické léky pro děti. K tomu stačí jakýkoliv výřečnější extremista (Hitler) a dějí se dějiny,
  • když si mezinárodní výměnu cíleně blokujete po staletí (Evropa před 2. světovou válkou), vychováte si nacionalismus. Ne „národní hrdost“ a pýchu na to, odkud pocházíme, ale nesnášenlivost vůči ostatním národům a snahu si je zlikvidovat – nejste na nich závislí a zdroje nejsou sdílené. Než jako obchodní partnery vidíte cizince jako predátory. Místo win-win situace je zde win-lose situace, kdy vše vnímáte tak, že jeden získá pouze na úkor druhého (Hitlerovské Německo a boj proti židovské či komunistické internacionále),
• obecně blokování mezinárodního obchodu dělá všechny chudší, když jste chudí, jste naštvaní, když je těch naštvaných několik milionů na jednom místě, státy pak dělají hlouposti a vyhlašují různé války a prožívají různé revoluce.

A tak: jeden z nejlepších investičních nástrojů Číny v Africe (a vlastně všude možně) se jmenuje „jednotný evropský trh (největší dovozními bariérami uzavřený trh na světě)“. Evropa měla historicky výjimečnou pozici: celá Afrika byla nastavená kvůli kolonialismu na produkci do mateřských – evropských – států. V Africe se mluvilo anglicky či francouzsky.

Co udělala Evropa po dekolonizaci? Uzavřela své trhy vstupními bariérami, na jejichž splnění nebyl v Africe kapitál. Pomohla uvrhnout Afriku do bídy a chudoby. Popostrčila je tím k válkám a revolucím.

V tu chvíli přišla Čína: otevřela svůj trh, přinesla investice a začala učit Afričany čínsky. A EU? Stále si hraje na svém vnitřním písečku a vyklízí pozice.

Nahraďme sankce tržním aktivismem

Sankce nemají suplovat aktivismus. Naopak: plošné sankce jsou neúčinné. Dopadají na běžné obyvatelstvo, radikalizují jej, a i když můžou dovést zemi k revoluci, je dost možné, že nová vláda bude radikálnější než ta předchozí.

Tržní aktivismus je žádoucí: než sankce, cíleně si nekupujme zboží od firem, které podnikají nám nepřijatelným způsobem. Každý začněme být osobně odpovědný. To je správný a žádoucí přístup: hlasování peněženkou. To, že je mezinárodní obchod otevřený přeci neznamená, že si každý má od každého všechno koupit, naopak! Má znamenat trh: konkurenci, soutěž, snahu být lepší volbou pro spotřebitele na základě jeho požadavků.

A spotřebitel má plné právo (ale ne povinnost) mít mezi svými požadavky i nějakou společenskou odpovědnost či nějaký pohled na mezinárodní dění!

Jak s Čínou či Ruskem?

Nejlepší strategií je mít otevřený mezinárodní obchod vůči všem. Číně by tak mohlo konkurovat mnohem více zemí, které by tak by tak získaly přístup na naše trhy.

Evropa se ale uzavírá. Jednotný trh funguje jako merkantilistická Francie, celý svět je kvůli tomu chudší a některé trhy/země/výměny, které by se mohli rozvíjet, se nerozvíjejí. Otevřít se všem v mezinárodním obchodu je to samé, jako legalizovat drogy: kartely (zde třeba Čína) tím ztratí půdu pod nohama.

Proti Číně bych se nevymezoval plošnými sankcemi: čím více se vůči ní uzavřeme, tím agresivnější politiku – jak na venek, tak vnitřně – si může dovolit. Ostatně, nebýt mezinárodního obchodu a s tím spojené globalizace (jedno není bez druhého), o nějaké genocidě Ujgurů bychom pravděpodobně vůbec nevěděli, jako to bylo s Holocaustem.

To je mimochodem hezké srovnání: o Ujgurech ví miliardy lidí. Co by se s nimi dělo, kdyby o nich nikdo venku nevěděl, protože by vůči sobě byly země uzavřené? Ať je to nyní jakkoliv hrozné, může to být určitě horší, třeba už nemuseli existovat vůbec. Co když proběhla nějaká genocida v Severní Koreji, o které ani netušíme?

Jak řešit energo-imperialismus postavený na plynu či ropě? Mezinárodním obchodem, tedy obchodovat s každým. Není důvod dávat sankce vůči Rusku a dát jim do rukou vnitropolitickou propagandistickou munici a připravit nějakého údržbáře Sergeye o práci. Stačí konkurence.

Obchodují lidé

V mezinárodním obchodu se to často ztrácí, proto to na závěr připomenu: ačkoliv mluvíme často o celých zemích, obchod provádějí konkrétní lidé a zisky a ztráty drží konkrétní lidé. Například to, že západní firmy působí v Číně, tam vyvedlo z chudoby téměř miliardu lidí. To je přeci skvělé!

P.S.: většina textu vznikla jako komentář na Facebooku k uvedenému videu v diskusi v Demokratické žumpě. Žumpalumpové, díky za inspiraci!