Soukromé a skutečně tržně funkční zdravotní pojišťovny jsou extrémně důležitým dílkem skládačky našeho světa: bez nich vzniká obrovský morální hazard s naším zdravím a jediné, co v dobách podobných současné pandemické krize pak můžeme dělat, je čekat, „až to přejde“. Přitom s funkčním tržním zdravotním pojištěním bychom měli život v normálu dříve a současná krize by byla skvělou investiční příležitostí. Jak to?
Současná krize kolem nového koronaviru nám dokázala několik skutečností:
- Vlády jsou veskrze neschopné
- Místopředseda vlády Hamáček shrnul desítky let dokazování nemožnosti centrálního plánování do jednoho tweetu
- Nic, jako zdravotní pojištění v Česku (a většině i západního světa) ve skutečnosti neexistuje.
Výstižná ukázka nemožnosti centrálního řízení.
Pojišťovny v první linii boje
V ideálním světě je pojištění produkt, kdy platíme za věci, které se nám nejspíše nestanou. Platíme si pojištění domu před vyhořením, ale nejspíš nám nikdy nevyhoří: pravděpodobnost je to tak malá, že dům vyhoří třeba 1 z 1000 lidí.
999 lidí se tak svojí pojistkou skládá na náhradu škody tomu jednomu nešťastnému. Pojištění je taková daň ze štěstí: čím více štěstí v životě máme, tím více nás pojištění za celý život stojí (protože nebudeme nikdy čerpat náhradu škody).
Pojištění také funguje jako „spoření“ štěstí v čase. Když je nám – celé společnosti – dobře a nic se neděje, produkujeme hodnoty, vyděláváme peníze, z nich si platíme pojištění, pojišťovny nemusí nic moc platit (protože máme všichni zrovna štěstí) a vytváří tak obrovské přebytky (to je dobře!) – a až někdy přijde například nějaká nečekaná drahá pandemie, na kterou se nedá předem připravit, pojišťovny mohou tyto obrovské přebytky použít na odškodňování a „boj proti pandemii“.
Je to v zájmu pojišťovny: pojišťovna vydělává pouze, když se nám neděje nic zlého. Pokud se nám děje něco zlého, je v zájmu pojišťovny, aby se ono „zlo“ eliminovalo co nejdříve. V případě pandemie je tak v zájmu pojišťovny, aby:
- Lidé co nejdříve zase vydělávali, aby si mohli platit pojištění
- Se lidem stalo co nejméně zlého, aby pojišťovny nemusely platit náhrady, a to včetně „vedlejších“ škod
- Lidé byly co nejdříve znovu ve stavu „štěstí“, kdy se jim neděje nic zlého a je tak malá pravděpodobnost, že pojišťovna bude muset vůbec něco řešit
Měly by to tak být především pojišťovny, kdo bude investovat/tlačit/přicházet s řešeními, jak se se současnou situací popasovat, jak v ní fungovat co nejvíce normálně, jak co nejlépe ochránit své pojištěnce. Měly by to být pojišťovny, které vezmou přebytky z let minulých a investují je do výzkumu a vývoje ohledně koronaviru, do moderních technologií „chytré karantény“ a inteligentního trasování, které budou zřizovat své „hygienické týmy“. Profesor Prymula by měl být krizový manažer pojišťovny, ne náměstek ministra zdravotnictví.
Je to totiž právě soukromá pojišťovna, se kterou dobrovolně uzavřu smlouvu – a touto dobrovolností jí tak dávám do ruky mnohem silnější zbraně než státu. Nebojím se zneužití dat u „chytré karantény“ pojišťovnou, která dává všanc své dobré jméno, hodnotu akcií a další.
Bojím se zneužití dat státem, který mne může perzekvovat, utlačovat a jinak mne poškozovat, a přitom za případná pochybení není nijak trestán.
„Úspory štěstí“ jako ekonomický stimul
Je to právě pojišťovna, která na mne může mnohem účinněji tlačit v případě nedodržování doporučeného chování (nenošení roušky, sociální distanc…) například omezením pojistného plnění, zvýšením pojistného, smluvní pokutou.
Jsou to právě soukromé pojišťovny, tlačené konkurencí na trhu, které se budou chovat mnohem flexibilněji, rychleji zavádět moderní metody a posuzovat jednotlivé případy mnohem více individuálně, než stát. A je to právě konkurence různých soukromých pojišťoven, která by nám umožnila zkoušet najednou několik různých řešení situace a tím nejrychleji najít to, které je optimální. Takt totiž konkurence funguje.
Ve chvíli, kdy nás nyní stát nutí celou ekonomiku zamrznout a uspat by to naopak byly právě soukromé pojišťovny, které by investováním svých úspor – „peněz z doby štěstí“ – fungovaly jako jakýsi „fiskální stimul“, který by vytvářel pracovní místa a stimuloval odvětví, a to okamžitě a taková, která jsou skutečně potřeba. Ať už jde o investice do odvětví, která vyvíjejí léky, vakcíny, chemický průmysl, logistika, zpracování, lékárny, distribuce… či přímé výplaty odškodného jako stimul pro „spotřebitele“.
Když do tohoto obrázku vložíme další druhy pojištění, získáváme komplexní ekonomický „lék“ na podobné krize: je to trh se štěstím v čase, trh s pojištěním.
Ostatně, dnešní impérium Donalda Trumpa stojí na odškodnění od zdravotní pojišťovny po Španělské chřipce.
Takovýto tržní stimul – přebytky soukromých pojišťoven ze šťastných dob – by byl přirozenou „jiskrou“ ekonomické aktivity:
- Nepůsobil by inflačně, jako například tisknutí nových peněz
- Neznehodnotil by úspory, jako například tisknutí nových peněz
- Nevysál by trh s dluhopisy
- Peníze by byly rozdělování několika společnostmi, takže mnohem flexibilněji, rychleji a různoroději
- Srovnejte si: jak snadno si můžete uzavřít spotřebitelský úvěr v soukromé bance a jak „snadno“ si řeknete o 25 tisíc příspěvek pro OSVČ. Nepochybuji o tom, že by to soukromé pojišťovny zvládly lépe.
Zní to skvěle? Tak už jen zbývá odpovědět na otázku: proč to tak sakra nefunguje?!
Zdravotní pojišťovny nejsou pojišťovny
Protože dnes neexistuje nic, co by fungovalo jako opravdová „zdravotní pojišťovna“. A to prakticky nikde na světě. Politicko-byrokratická snaha o utužování mocenského monopolu státu nás dovedla do situace, kdy necháváme o tom, jak budeme nakládat se svým štěstím v čase, rozhodovat pár vyvolených jednotlivců: politiků a úředníků.
Současným zdravotním „pojišťovnám“ je jedno, jak se vede jejich klientům, protože zdravotní pojištění je placeno povinně. Je to daň, která vytváří prostředí morálního hazardu s naším vlastním zdravím, kdy pojišťovny nemusí dělat nic a dostanou své peníze a zároveň se „my“, jednotlivci, kvůli povinné státní zdravotnické dani, mnohem méně pojišťujeme vůči např. úrazům, smrti a dalším.
- Neexistuje cenová konkurence, protože stát určil, kolik máme na pojištění platit
- Neexistuje riziko bankrotu, protože stát řekl, že kdo nemůže zaplatit, za toho zaplatí on sám, nebo vás nechá zlikvidovat. Povinné minimální zdravotní pojištění je poplatek státu za to, že můžete vůbec žít.
- Neexistuje boj o zákazníka, protože stát řekl, že každý musí mít pojištění. Nejtvrdší riziko – „odchod“ zákazníka z odvětví – neexistuje
- Neexistuje tlak k inovacím, protože potenciální konkurence (riziko, že když současné pojišťovny budou líné, přijde někdo nový, kdo se chytne šance) prakticky neexistuje
- Celé odvětví je socializované: zisky jdou na účty pojišťoven, ztráty budeme (i kdyby skrze VZP) platit všichni.
Současné zdravotní pojišťovny jsou tak jen a pouze franšízou Finanční správy, která vybírá daně i na soukromé účty. Kvůli tomu teď musí řešit celou situaci centrálně a plošně stát, který – stejně jako nemůže zvládnou centrálně výrobu/distribuci/zásobování potravin, toaletního papíru, dámských vložek a dalšího – nemůže nikdy zvládnout centrálně ani obchod se štěstím v čase.
Dnes si tak platíme povinně zdravotní pojištění. Díky tomu mají zdravotní pojišťovny dobách dobrých přebytky – úspory z našeho štěstí – které ale nemůžeme nijak efektivně využít v dobách, kdy to nejvíce potřebujeme: v dobách katastrof.
Stát tak plýtvá naším štěstím z minulosti a zároveň nám připravuje smutnější budoucnost. Na druhou stranu: máme příležitost opravit pojišťovnictví stejně, jako jsme „opravili“ třeba zásobování potravinami privatizací po roce 1989.
Bude na to mít někdo odvahu?