Jednotná nabíječka pro mobilní zařízení přikázaná směrnicí pro celou Evropskou unii. Na první pohled skvělý nápad, který ulehčí život několika set milionům spotřebitelům. To je však jen to, co je vidět. To, co vidět není, jsou neplánované náklady, ztráta v inovacích a zaostávání v budoucnosti. Proč bychom neměli chtít účinnou směrnici na jednotnou nabíječku?
Už 10 let se v EU tvoří sen o jednotné nabíječce. První technické standardy jednotné euro-nabíječky spatřily světlo světa v roce 2010, spolu s dohodou výrobců. Směrnice, které se onen jednotný standard doposud snažily zavést, mohou naštěstí v tuto chvíli výrobci (Apple) v klidu ignorovat – směrnice neobsahují žádné sankce a jde tak prakticky o neúčinný cár papíru.
Kdyby tomu tak ale nebylo a směrnice by opravdu splnily svůj účel, dnes bychom si nabíjeli mobilní telefony stále pomocí konektoru Micro-USB. S velkou pravděpodobností by dnešních 621 typů mobilních telefonů s Androidem/iOS bylo pouze v říši snů. I ty by musely mít Micro-USB.
Je to vlastně krásná ukázka toho, co nám hrozí, pokud se povede vytvořit funkční – neignorovatelnou – směrnici k nabíječkám: EU trvá vytvořit funkční směrnici k jednotným nabíječkám déle, než je životnost aktuálního tržního standardu: snaha vytvořit funkční směrnici o jednotné Micro-USB nabíječce trvala déle, než byla životnost samotného Micro-USB.
Buďme rádi, že euro-standardizátoři jsou příčetní alespoň natolik, že přesunuli svoji pozornost na novější USB-C. Pokud jim tvorba účinné směrnice půjde tak, jako doposud, je dost možné, že půjde o nekonečný kruh: než vznikne směrnice, máme tu „USB-D“ a vše začne znova a my díky tomu nenarazíme na žádný z negativních dopadů podobné směrnice.
Co když se ale účinnou směrnici s USB-C podaří vytvořit?
USB-C: se směrnicí konec inovacím
Víme přesně, co se stane: to, co by se stalo, kdyby vznikla účinná směrnice k Micro-USB.
- Největší trh s přenosnými zařízeními je Asie a Pacifik. Pokud by někdo chtěl inovovat a vytvořit lepší standard, než USB-C, nebylo by to v EU (kvůli směrnici), ale nejspíše v Asii.
- Motivace k inovaci v této oblasti (a jde o miliardový trh) by v EU klesla k nule. Než by se podařilo nějakou inovaci prosadit skrze unijní byrokratický aparát, byla by „inovace“ již nejspíše zastaralá, protože v rychlejším – méně regulovaném – trhu v Asii a US by již vzniklo nejspíše lepší řešení. Byrokratické aparáty států – a EU funguje jako stát – jsou nesmírně pomalé. A je to dobře!
- EU by nebyla zóna k aplikaci inovací. Pokud by se už v prostoru EU podařilo vytvořit něco lepšího, než je USB-C, v EU by se to neaplikovalo, nepoužilo.
- Mobilní zařízení by v EU relativně ke zbytku světa zdražila. Výroba telefonu s USB-C je dražší, než s Micro-USB a je otázka, jak by se zachoval Apple: změnil by svůj výrobní postup kvůli EU („na úkor“ zbytku světa a větších trhů), nebo by pro EU do balení přidal redukci, která ale bude něco stát?
- Co bezdrátové nabíjení? Představme si absurdní situaci v budoucnosti, kdy vše bude možné udělat bezdrátově, bezdrátové nabíjení bude technicky i třeba na lepší úrovní, než USB-C, ale výrobci by museli do telefonu stále tento konektor (draze) montovat.
Výroba nabíječky a kabelu k nabití mobilních zařízeních je práce, jako každá jiná. Tato výroba má své náklady. Že si Apple či jiní výrobci chránící své nabíječky/zařízení např. čipem (kdy při stejném konektoru nelze použít nabíječku jiného výrobce) je naprosto legitimní obchodní praktika, jak tyto náklady pokrýt – výroba nabíječek není „charita“ ani ničí „povinnost“. Jestli je to správné nebo ne, ať rozhodne spotřebitel svými penězi.
Nemyslím si ale, že by kdokoliv – mimo výrobce – měl právo na to výrobcům diktovat, jak stavět své produkty. Jsou to výrobci, kteří do výroby zařízení jdou s vlastním rizikem. Jsou to oni, kdo musí čelit případným ztrátám. Musí to být i oni, kdo by měl sklízet zisky.
EU argumentuje (mimo jiné) ekologickým dopadem této změny: vzniklo by mnohem méně odpadu. Odhady EU ale nepočítají s tím, že by vnucení jednotného standardu mohlo být důvodem vzniku velkého množství odpadu (jak by se zachoval Apple a co s prostředky, které by nešlo použít na nový výrobní postup?) a také to, že jde o jakousi „půjčku“ z budoucnosti:
Dnes snížíme množství odpadu, abychom v budoucnu zamezili inovacím, které by mohly daný odpad eliminovat třeba i mnohem účinněji.