Slovenské volby dokončily přepsání politické mapy našich východních sousedů: ani jedna ze stran, která se nyní dostala do parlamentu, před 20 lety neexistovala. Fenomén změny slovenské politické mapy je příznakem několik rozdílů ve vývoji našich zemí po rozdělení v roce 1993. Jeden fenomén je zde ale výjimečný – a i pro naši českou realitu je dobré se na něj podívat zblízka: je to fenomén Kotleba.
Za národ – ten bílý a nežidovský.
Kdo je vlastně ten divný kníratý chlápek, co ještě před pár lety pochodoval v imitaci nacistické uniformy po slovenských městech, aby se následně stal županem (hejtmanem), poslancem – a do nedávna téměř kandidátem na vítěze parlamentních voleb?
„Zo všetkých tých zvláštnych tvárí, ktorých spája nielen výrazný protislovenský postoj, ale aj veľmi zaujímavý fyzický, neslovanský vzhľad, spomeniem tri mená … Mesežnikov, Samson a Gál,“
Marián Kotleba v parlamentní rozpravě na adresu Grigorije Mesežnikova, Ivo Samsonova a Fedora Gála, o nichž je známé, že mají židovský původ.
Marián Kotleba je slovenský politik, který si svoji kariéru vybudoval na neonacistickém hnutí Slovenská pospolitost, které předsedal – oficiálně ve funkci Vůdce. Zvýrazňoval se například používáním hesla Hlinkových gard „Na stráž!“, rasistickými, antisemitskými výroky nebo třeba veřejným oslavováním fašistického Slovenského státu. Jeho poslanci pak nejednou zajímavým způsobem hodnotili holokaust – tak, aby to každému došlo, ale formálně vlastně neudělali nic špatného.
Marián Kotleba je dle mého prostě obyčejný nácek, fašounek, rasista, homofob. Člověk proti svobodě, člověk v pozici diktátora nebezpečný, člověk žijící ve funkcích hlavně pro svůj prospěch; který to celé dává do líbivého hávu náboženství a národa, a to především dokud je ten národ bílý a nežidovský. To nejodpornější, co si z lidské společnosti můžete vzít a koncentrovat dohromady – to je Marián Kotleba.
Obhájci svobody na špatné straně?
A jak vypadají diskuse některých obránců svobody v Česku ohledně této osoby?
„Když si vezmu, jak naše média líčí Národní frontu nebo Kotlebu, jako krajně pravicové a přitom jsou to levičáci…“
to je autentický citát představitele jedné politické strany, která za jeden ze svých cílů staví obhajobu svobody.
To je absurdní – v životě bych nebojoval za to, aby byl Marián Kotleba zavřený do vězení za své názory. Ať už ho ale bude kdokoliv nazývat „extrémním pravičákem“ či „extrémním levičákem“, má první reakce rozhodně nebude na téma toho, co je a není pravice.
Má první reakce bude, že je to samozřejmě zrůda.
A jestli ho hodnotíme na základě nějakých kritérií jako „pravičáka“ či „levičáka“ je až druhořadé. U člověka tohoto formátu by u kohokoliv, kdo byť jen trochu hájí svobodu – a je mi fakt jedno, jestli se hájíte k levici či pravici – měla existovat prvořadá shoda:
Je to nebezpečná a nechutná zrůda.
Taková zrůda, že si rozhodně nezaslouží nic, co by mu ulehčovalo jeho snahu prosazovat své názory a ideje. Nezaslouží si být mučedníkem. Nezaslouží si zavřít a strhnout pozornost od svých odporných názorů na to, že byl chudinka politický vězeň.
Trest svobodné soutěže
Jediné, co si Marián Kotleba zaslouží, je trest svobodné soutěže: nemůže dát na piedestal svoji oběť svému světonázoru, protože žádnou nepodstoupil. Musí své názory poslat do ringu s obhájci svobody a tolerance. Zaslouží si být boxovacím pytlem, který bez onoho politicko-vězeňského bebíčka jen ukáže svoji vyprázdněnost a hloupost a dostane takovou diskusní a názorovou nakládačku, že každý, kdo se, byť jen trochu, zastane nějaké Kotlebovy teze o bílé a ještě bělejší, bude vypadat jako prostý idiot.
Taková je totiž svobodná soutěž: je těžká. Musíte obstát v nekonečné konkurenci – a je záludná. Čím lepší jste vy, tím lépe vytrénovaná je i vaše konkurence, pokud je jen trochu schopná. Neschopní se vždy konkurence bojí a potřebují státní násilí, aby je před ní chránilo. Konkurence jde vždy proti neschopným a povrchním.
Tradičně konzervativnější Slovensko tak má v Kotlebovi záruku, že lákavé – svým způsobem konzervativní – teze tak uchopí někdo příčetný, protože k tomu konkurence vede, a že liberálové budou neustále tlačeni k zlepšování své argumentace. I jim to na Slovensku tak jednou vyjde.
Liberální, tolerantní, opatrný politik z PS/Spolu nebo SaS či slušný katolický konzervativec z KDH nebudou mít nejspíš tu možnost nechat se ostentativně zakleknout zásahovkou za „svá neškodná a pouhá slova“, nebudou mít možnost hlásat, jak „je tento režim svobodný jen pro někoho“, protože někde něco řekli. Nemají z principu možnost jednoduchého populismu. Musí být proto lepší, účinnější, důvěryhodnější a není lepšího trénovacího boxovacího pytle, než takový jednoduchý fašounek, jako je Kotleba.
Vždy tak budu hájit Kotlebovu svobodu projevu a vždy budu proti tomu, aby podobné kreatury byly zavírány jen na základě toho, co řekly. Nejen kvůli určité principiální ochraně svobody, ale zejména proto, protože se necítím nijak povinen jim jejich úsilí jakkoliv ulehčovat – a to ať už pomocí trestů a zavírání do vězení, či rozmělňováním diskusí o jejich nechutných postojích na něco tak druhořadého, jako jestli jsou pravice či levice.
To je totiž ten úplně nejmenší problém, který v praktickém životě můžeme nechat politologům.
Ani jednu formu tohoto luxusního názorového dopingu si totiž žádný nácek ani komunista nezaslouží.