Rozumíte sami sobě?

Varování: tohle nebude článek, na který jste na tomto webu zvyklí.

Jak je možné, že dnešní nejmladší generace, žijící v historicky nejvyšší míře blahobytu s obrovským množstvím možností neustále v různých studiích vykazují velkou míru neštěstí a životní nespokojenosti? Jak je možné, že ztrácíme schopnost se „naučit být dospělým“, jak to zvrátit a proč by si každý libertarián měl položit otázku: rozumím sám sobě?

Libertariánství je pro mnohé přísně postaveno na striktním rozdělení odpovědnosti. Různě konstruované koncepty „tržního práva“ staví až účetně proti sobě dvojici čin-následek a snaží se dojít mnohdy až pomocí zcela absurdních závěrů k rozklíčování toho, kdo za co může až do posledních drobků každého činu. Jde o snahu nepřipouštět možnost, že někdo něco udělá, ale nikdo za nic nemůže.

To je samozřejmě zcela správná snaha a oprávněný pohled. Jde o jediný způsob, jak se snažit dojít k co nejspravedlivější společnosti, kde má každý ten největší možný prostor dosáhnout toho nejlepšího možného.

Je zde jedno důležité ale: budeme-li do důsledku hledat „posledního viníka“, můžeme se dostat do absurdní situace, kdy „nikdo za nic nemůže“ a celý svět svobody-odpovědnosti se nám rozsype jak domeček z karet. Chybí nám totiž můstek, spojení na to, co je „uvnitř“ nás, kde se to tam vzalo a jak s tím vlastně naložit a pracovat.

Vtisk

Sedněte si do křesla nebo si lehněte na pohovku – sami, v úplném tichu. Položte před sebe ruce a uvolněte je. Podívejte se na ně. Začněte ukazováčkem. Přestaňte na chvíli na cokoliv myslet a jen se soustřeďte na ten jeden prst.

Zvládnete jej cítit zevnitř? Ne jako když se do něj štípnete, ale pouze daný prst – začnete cítit jeho teplo? Ztratíte v něm cit? Pokračujte dál, celou rukou, přidejte i druhou ruku, nohy. Není to snadné.

Dejte tomu pár minut. Zkuste to víckrát. Co se vám honí hlavou? Prázdno?

Položte si otázku: jaká je vaše nejranější vzpomínka z dětství?

Pak to zkuste podruhé, celé od začátku. Otázka bude ale jiná: čeho se nejvíce bojíte? Zkuste to víckrát opakovat a najít alespoň náznak toho, kde se tento „největší strach“ ve vás mohl vzít.

Není to nutné, ale je dost možné, že obě „vzpomínky“ – vaše životní nejranější a nějaké jádro „největšího strachu“ spolu budou nějak souviset; s velkou pravděpodobností minimálně časově. Většina „stavebních kamenů“ takovýchto zdánlivě iracionálních myšlenkových pochodů se nám do hlavy vštípí během několika prvních let našeho života.

A to během doby, kdy jen těžko či s notnou dávkou morální a argumentační akrobacie dojdeme k tomu, že jsme za to sami nějak zodpovědní. Tyto „vtisky“ ale naše rozhodování a chování ovlivňují mnohem více, než si mnohdy dovedeme připustit či představit, a to bez ohledu na to, jak „dospělí“ jsme.

Komplexní svět

Náš svět/život se stává komplexnější a delším. Nežijeme do 40–50, jako před 100 lety, ale o více než čtvrt století déle. Náš život se posunul o polovinu života jedné generace během dvou generací. „Lidský kapitál“ – znalosti a vědomosti díky tomu nasbírané posunuly možnosti lidstva během extrémně krátké doby o neuvěřitelný kus dál, což zase žene rychlost pokroku dále, což zase změnu všech oněch proměnných zrychluje.

Komplexita světa roste exponenciálně. Pak vedle sedí 60letý pán a 30letý mileniál:

Mileniál mnohdy neví, co se sebou. Kam „směřovat“ svůj život, jaký je jeho „smysl“, proč by měl „něco“ dělat. Je to normální klasický paradox volby, což je standardně popsaný psychologicko-ekonomický jev: možností je tolik, že je snadnější si nevybrat, než si vybrat. „Užitek“ z nevýběru a ignorace je vyšší než procházet náročnou volbou.

60letý pán pak mileniálovi nerozumí – on v jeho věku… Ale on byl v jeho věku v roce 1960. Míra komplexity světa a možností byla výrazně nižší. Z pohledu 60letého pána nevýhoda – ve skutečnosti ale obrovský benefit: je snadnější si vybrat z méně možností jednoduššího světa. Je to obrovská úspora času při rozhodování, proto 60letý pán měl ve 30 již (možná) funkční rodinu, byt, auto a jasnou kariéru.

To, že si navzájem často nerozumí, je naprosto očekávatelné a ani jeden z nich není kvůli tomu, jak toho druhého vidí, „horší“ či „lepší“. Jsou prostě takoví, jakými byli vypracováni okolnostmi svého života. Za jejich „názor“, pohled a z toho plynoucí chování oni sami do určité míry nejsou odpovědní.

Rozumět sám sobě

Vraťte se k onomu meditačnímu cvičení s první vzpomínkou či největším strachem. Našli jste při tom něco nového? Objevili drobnost, o které jste neměli tušení, či kterou jste možná nějak cítili, ale velmi v mlze a nekonkrétně?

A kolik vám je let? Pokud na tomto webu nejste poprvé, s velkou pravděpodobností jste spíše muž a je vám něco mezi 25 a 44 lety. S velkou pravděpodobností se tak blížíte k polovině očekávané doby, kterou na tomto světě budete – a v něčem tak základním, jako je „váš strach“ jste našli či konkretizovali něco nového? Jak je to možné, že „až po takové době“?

K exponenciálně rostoucí komplexitě našeho světa si přidejte i komplexitu vnitřní – z drtivé většiny jako lidé nerozumíme ani sami sobě. Často nechápeme, kde se v nás vzali naše základní povahové rysy či si ani neuvědomujeme, že bychom je měli chápat, protože je bereme za dané.

Dostáváme se do situací, ve kterých se v podstatě okamžitě nenávidíme a nechápeme – a nebo něco z vlastního vnitřku ignorujeme, aby to na nás – zcela nepřipravené – za pár desítek let „vyskočilo“. Vytváříme si důvod mít strach z nás samotných, protože strach z neznáma je přirozený.

Zároveň, pokud nejsme schopni rozumět sobě samým, jak máme rozumět druhým? Automaticky se řítíme do konfliktu, který nejsem schopni řešit.

S délkou našeho dožití, rostoucí komplexitou světa, která zpětně ovlivňuje i naše okolí – a tím pádem i rostoucí vnitřní komplexitou nás samotných se začínáme dostávat do smyčky neštěstí: „dnešní mladí“ lidé mají historicky nejvyšší míru blahobytu a možností a přesto obvykle ve výzkumech vykazují vyšší míru „neštěstí“. Je přirozené, že „budoucí mladí“ na tom budou ještě hůře a že podobně to s „tehdejšími mladými“ bylo i v minulosti.

A zde přichází libertariánský argument: na exponenciální růst komplexity naší společnosti a růst délky života, kdy máme (pro nás nyní bohužel) více prostoru se zabývat sami sebou, nedokázala dostatečně flexibilně zareagovat instituce, která zabere obrovskou část našeho dětství: vzdělávání.

Svobodné vzdělávání je nezbytné

Podíváme-li se na (menšinové) trendy v nestátním vzdělávání, co objevíme? Objevíme různou formu svobody učení, kdy si děti volí sami, co se budou učit, či různé formy svobodnějšího vedení. Objevíme více slovního hodnocení a více práce s „měkkými“ dovednostmi dětí.

Častý argument, který toto obhajuje je to, že „tvrdé znalosti“ jsou dostupné, lze je najít – a není třeba je tak biflovat, je třeba naučit děti s nimi pracovat, případně že dítě bude potřebovat umět pracovat v týmech a podobně. Je to samozřejmě správný argument, i když jsem zastánce toho, že nějaká míra biflování – je-li dítětem podstoupená dobrovolně – je zdravá. Není to však klíčový argument.

Klíčovým argumentem pro mne je, že pomocí slovního hodnocení, zpětné vazby, „učení se“ o emocích a „měkkému“ vzdělávání se od raného věku učíme rozumět sami sobě, žít sami se sebou. Učíme se odhalovat – mnohem dříve – ony skryté stavební kameny z podvědomí, které nás formují.

A nejen to. Učíme se je vnímat – pracovat s nimi, regulovat je, řídit je. Jde totiž o nesmírně náročnou disciplínu, což vám potvrdí každý, kdo měl někdy profesně za úkol někoho k podobné změně vést. V podstatě jde o učení se být dospělým, což je základní předpoklad pro možnost přijmout odpovědnost.

Pokud jsem schopný regulovat ty své vnitřní rysy, které jsem získal – aniž bych si to vybral – teprve poté jsem obvykle schopný 100% přijmout odpovědnost za důsledky svého chování.

A teprve poté jsem zcela schopný být svobodný. Zejména proto je svobodné a odstátněné vzdělávání tak nesmírně důležitým prvkem při vzniku svobodné společnosti.

Za poslední dvě generace se délka dožití prodloužila o jednu polovinu. Máme mnohem více času na to připravit „sami sebe“ na dospělost. Vzdělání není sprint. „Biflování“ znalostí se může čím dál tím více posouvat na „on-the-job“ fázi vzdělávání, ať už mluvíme o „vzdělávání“ formou stáží/praxí či na základě zájmu postupné přípravě na výzkum.

Mnohem více je třeba se co nejdříve soustředit na pochopení toho, kým jsme a jak sami se sebou žít.

Generační depresi vyřeší podnikatel

A je naprosto normální a pochopitelné, že jde o – pro mnohé – příliš abstraktní problém. Jde totiž o problém zcela nový. Svět nikdy nebyl tak komplexní a míra komplexity nikdy nerostla tak rychle a ona rychlost se nikdy natolik nezrychlovala.

Nikdy jsme nežili tak dlouho. Jde o nově objevovaný fenomén, na který neexistuje historická poučka, pomocí které by to šlo vyřešit.

Nemůže to tak být byrokratický aparát státu, stavějící na minulých procesech (tak byrokracie funguje), který přijde s řešením.

Jsou to pouze podnikatelé, objevitelé příležitostí, kteří jsou schopni řešit nové problémy novým řešením.

Vsuvka na závěr: jak porozumět sám sobě?

Někteří libertariáni, anarcho-kapitalisté a další se často vymezují proti náboženství či různým „alternativním“ filosofiím.

Ať si o lidech, kteří nenásilně nějaké náboženství či filosofii/učení přijali za své, myslíme cokoliv, o jednom jsem celkem dost přesvědčen: mnozí z nich se sami sebou díky tomu zabývají mnohem více, než většina z nás. Sami sobě pak mnohem lépe rozumí a žijí tak smířlivější a šťastnější život.

Známý popularizátor anarchokapitalismu v Česku – Urza – se identifikuje jako křesťan. Ačkoliv já sám sebe nepovažuji za věřícího, sám svým způsobem zcela rozumím tomu, jak je možné obojí spojit dohromady.